Nikdo jako Sartre

Pokud náhodou nepovažujeme za pravdivou teorii, že Shakespearovy hry napsal Francis Bacon, sotva najdeme v dějinách filosofie a literatury někoho souměřitelného s Jean-Paulem Sartrem. Proslul zároveň jako filosof, romanopisec, dramatik, literární kritik a politický aktivista a zvláště ke stáru jako monolit francouzské kulturní a veřejné sféry, který se nedal minout, aniž by bylo potřeba se s ním vypořádat. Srovnatelný záběr měl možná Albert Camus, ten ale jednak označení „filosof“ odmítal, jednak jeho myšlení patrně vyžaduje více čerstvého vzduchu, než kolik se ho většinou vyskytuje na katedrách filosofie. Navíc také zemřel příliš mladý na to, aby se stihl stát institucí. Tou Sartre po desetiletí bezpochyby – navzdory svému zdůvodnění odmítnutí Nobelovy ceny za literaturu – byl. Nicméně v době, kdy vznikal jeho válečný deník, to ještě neplatilo. Vydal sice již román Nevolnost, sbírku povídek Zeď a několik filosofických textů ovlivněných Husserlovou fenomenologií, ale do chvíle, kdy se skutečně proslavil, chybělo ještě několik let (stalo se tak až v roce 1943, kdy vyšlo filosofické dílo Bytí a nicota a kdy mělo premiéru drama Mouchy). Sešity z podivné války lze chápat nejen jako válečný deník intelektuála, ale i jako pozorování významné osobnosti evropské kultury – a Sartre nikdy nepochyboval, že se jí stane.

Filosofie války

Sešity, kterých bylo celkem patnáct, ale k vydání se jich zachovalo pouze šest, si Sartre vedl od září 1939, kdy narukoval, do března 1940, kdy skončil v německém zajetí. Na psaní měl během „podivné války“, jejímiž zbraněmi spíš než pušky a děla byly diplomacie, zastrašování a propaganda, času víc než dost. Už proto, že Sartre, na jedno oko slepý a na druhé silně krátkozraký, sloužil u meteorologické jednotky. Paleta témat jeho zápisků je bohatá: od aktuální politické situace přes soužití se „spolubojovníky“ (tři „akolyté“ Paul, Pieter a Keller, „chlapi, kteří mají stejné starosti jako já, ovšem bez literatury a filosofické omáčky stoicismu“), milostné vztahy, přátelství se Simone de Beauvoir (zvanou Castor), filosofické analýzy, v kterých lze spatřovat zárodky Bytí a nicoty, až k válce samotné.

Přestože zdaleka nebyl v první linii („všechno, co jsem se o této válce dověděl, vím z vyprávění“), nebo možná právě proto, se Sartre snažil postihnout válku filosoficky, promýšlet „filosofii války“. A protože si v té době osvojoval Heideggerovo myšlení a jazyk, s nimiž se nedávno seznámil a které mu přišly jako „seslané prozřetelností“, probíhá toto promýšlení často v „heideggerovštině“. Mluví tak o bytí­-pro-válku, o tom, že „válka je způsob existence světa i mne“, a snaží se, na půli cesty mezi teoretickým zájmem a prožívanou zkušeností, přijít na to, čím je válka z ontologického hlediska specifická, jak ji přijmout a jak v ní být. Jeho deníky jsou jak součástí přebývání ve válce, tak (systematicky nerealizovanou) filosofií války. Ale mají mít i terapeutické účinky. Přeludná realita „podivné války“ pak vede k Sartrovu zvláštnímu přimknutí k válce, o níž říká: „Budu si muset přiznat, že bych byl trochu zklamán, kdyby válka za měsíc nenadále skončila. Teď, když jsem do ní vržen, bych chtěl vidět, jak se rozvine k svému vrcholu (vrcholu podvodů a podfuků), než skončí.“ Přimknutí, jehož filosofická motivace mohla přetrvávat, nekontaminována realitou boje. Protože Sartre, který rozhodně nebyl žádný Ernst Jünger, by při konfrontaci se skutečnou brutalitou válčení sotva psal „Čím dál tím jasněji vidím, že si lidé válku zasluhují, a že si ji zasluhují tím víc, čím víc v ní jsou. (…) My všichni jsme tuto válku v jednu nebo jinou chvíli vyhlásili. Avšak místo abychom ji odpykali, místo abychom řekli, to je moje válka, a pokusili se ji prožít, všichni před ní prchají svými postoji, neupřímně ji zavrhují, úplně stejně jako člověk odmítá chybu, kterou právě spáchal.“

S přihlížením veřejnosti

Neméně zajímavá je i samotná forma veřejného deníku. Veřejný deník je totiž přes svou staletími stvrzenou pozici v literatuře (zvláště té francouzské) paradoxní formou. A že Sartre od počátku plánoval svůj válečný deník publikovat, dotvrzují slova, v nichž se potkává až dětinská touha přiblížit se obdivovanému vzoru s pevným přesvědčením o vlastním významu: „Přál bych si, aby můj „válečný deník“ byl také tak tlustý [jako Gidův, který v té době četl – pozn. autora]. Poněvadž ho chci přirozeně vydat.“

Paradox veřejného deníku je samozřejmě v tom, že jeho veřejnost omezuje míru otevřenosti, která je jinak deníku vlastní. Uplatňuje se v něm autocenzura, dodatečné úpravy a vždy se v něm bude rozléhat propast mezi tím, co pisatel je ochoten přiznat sám sobě a co druhým. V Sartrově případě jde například o aktuální milostné vztahy (v té době hlavně s herečkou Wandou Kosakiewiczovou, také ale jeho, přísně vzato ne milostný, poměr s Castorem, s ní(m)ž ho pojilo patrně jediné skutečné, celoživotní pouto), kterým podřizuje rozsah své upřímnosti. Takový deník je, řečeno jazykem heideggerovské filosofie, spíš bytím pro druhé než bytím pro sebe. Tento paradox platí u válečného deníku možná ještě víc, protože válka s sebou přináší možnost, že deník bude přerván smrtí svého pisatele a jeho osud bude v rukách pozůstalých. Sartre byl ale neochvějně přesvědčen, že nezemře, že nemůže zemřít, a že proto má smysl psát tak, jako by neexistovala pochybnost, že bude žít s druhými, tedy s těmi, již budou jeho deník číst.

Bez ohledu na míru otevřenosti jsou ale Sešity v jednom směru bezpochyby víc než „svědectví měšťáka, mobilizovaného v roce 1939, o válce, kterou má vést, svědectví nevalné a tím i obecné“. Protože Sartre nejen nepřestává být bystrým pozorovatelem současného dění (a postup „podivné války“ komentuje slovy: „Za co tedy bojujeme? Že bychom bránili demokracii? Žádná už není. Abychom zachovali předválečný stav? To byl přece naprostý zmatek.“), ale také, jakkoli si stěžuje na svou stylistickou neobratnost a těžkopádnost, je jeho deník na mnoha místech navýsost literární. Cit pro detail a práce s jazykem občas doslova okouzlují, jako když v popise cesty na dovolenku zazní: „Teď je jedenáct hodin, slyším ještě nerozpoznatelné úryvky dojemné hudby. A čas od času ,Opozdilci do vlaku, spěchejte‘, což rytmem připomíná: ,Proletáři všech zemí, spojte se‘.“

Myšlení a život

A ještě jedna věc je na Sešitech bezpochyby fascinující. Skutečnost, že analýzy, které se později objeví jako součást Bytí a nicoty, lze zde číst nikoli jako neutrální filosofický text, ale v souvislosti s konkrétními událostmi a zážitky. Je jistým způsobem povzbuzující pozorovat, že zdrojem Sartrovy filosofie není pouze výkon čistého rozumu, ale třeba hádka se „spolubojovníky“ z meteorologické služby nebo milostná peripetie s mladou herečkou. Zajímavým momentem tohoto propojení Sartrova myšlení a života je pak jeho úvaha o literárních cenách, kterou vyvolal fakt, když se dozvěděl, že na jednu má být nominován. Jeho postoj je dvojznačný: na jedné straně se mu touha po cenách, jako pachtění po soudu druhých a stávání se „panem tím a tím, nositelem ceny Renaudot, ceny Goncourt“, hnusí, na druhé straně je ale ješitný a dychtí po uznání, a když ceny nedostává, vadí mu to. Když tedy Sartre o více než dvacet let později odmítl Nobelovu cenu za literaturu, ve světle této úvahy se dá říci, že důvodem odmítnutí byla tehdy stejná ješitnost, díky níž v době války po cenách naopak toužil.

I kdyby Jean-Paul Sartre na jaře 1940 neupadl do zajetí, patrně by s psaním deníku skončil. Sešity ho očividně začínaly nudit: „tenhle sešit zemře na ochablost, ledaže by se něco změnilo v mém životě“. Nudným čtením ale rozhodně nejsou. Ostatně když poznamenává, že po válce už v psaní deníku pokračovat nebude, a kdyby snad ano, nehodlá mluvit o sobě, a podtrhuje to slovy: „Nechci být strašen vlastní osobou do konce svých dnů“, lze mu tento výrok věřit. Paradoxně totiž právě ten Sartre, neochvějně přesvědčený o své vlastní významnosti, se v životě nepřestal snažit unikat před vlastní institucionalizací a konzervací své osoby, nikdy nepřestal přeznačovat a přepisovat sám sebe. Také proto nebyl nikdo jako Sartre.

Autor je publicista.