K moři a písečné pláži zalité sluncem neodmyslitelně patří pohodová hudba. Na přelomu padesátých a šedesátých let vznikl v jižní Kalifornii žánr spojený se surfováním, který jednou provždy změnil atmosféru letních radovánek nejen v přímořských oblastech, ale na rovině snění i ve zcela neexotickém vnitrozemí.
Za období rozkvětu surf music se obvykle považuje rozmezí let 1961 až 1966, příběh ale začíná už v druhé půlce padesátých let, kdy Dick Dale, kalifornský kytarista s libanonskými předky, a na rozdíl třeba od Beach Boys dokonce i opravdový surfař, vymyslel a rozvinul osobitý styl rychlého staccato vybrnkávání, které se o pár roků později díky hitům jako Misirlou, Let’s Go Trippin’, King of the Surf Guitar či Pipeline stalo poznávacím znakem nového žánru a vysloužilo mu označení „král surfrockové kytary“. Na Daleově způsobu hry se tehdy – kromě toho, že hrál jakožto levák na obrácenou pravorukou kytaru, aniž by obrátil pořadí strun, tedy vlastně „vzhůru nohama“ – výrazným způsobem podepsal jeho arabský původ. Vedle rock’n’rollu a mexické hudby, jejíž otisk byl v jižní Kalifornii vždy znatelný, ho ovlivnila především hudba Blízkého východu, kterou vstřebával prostřednictvím svého strýce, hráče na oud a další tradiční arabské strunné nástroje. Ačkoli byl jeho vzorem Hank Williams a sám se chtěl stát country kytaristou, na což ale podle vlastních slov neměl „dostatečně vyvinutou techniku hraní“, nakonec stvořil novou, hybridní odrůdu: rychlý rock’n’roll s exotickým nádechem, údajně evokujícím zvuk, který mu zněl v uších při jízdě na surfařském prkně.
Mokrý zvuk
Důležitou složkou surf rocku byl charakteristický „mokrý zvuk“ kytary, s potlačenými basy a vytaženými výškami, kterého Dale a jeho následovníci dosáhli pomocí pružinového reverbu zesilovačů značky Fender. Nepostradatelná byla vibrato páka a později se do obliby dostal pedálový efekt tremolo. O Daleově spolupráci s Leo Fenderem se vyprávějí legendy, nemůže však být pochyb o tom, že Dale velkou měrou přispěl k vývoji amplifikace a jako první „opravdu hlasitý“ kytarista, jenž dokázal prolomit technologické limity své doby, byl zřejmě po právu označen časopisem Guitar Player za „otce heavy metalu“.
Surfrocková idyla byla svůdná, ale netrvala dlouho. Byla narušena už v šedesátých letech – zájem o plážovou bezstarostnost kapel jako The Surfaris, The Rivieras, The Lively Ones nebo The Ventures opadl a ty progresivnější, tedy v první řadě Beach Boys, se posunuly směrem k hlubší, komplexnější hudbě. Konec zlaté éry dobře reprezentují osobní tragédie dvou hlavních postav žánru: duševní choroba uzavřela Briana Wilsona, hlavního skladatele Beach Boys, na dlouhé roky do malého zahradního domku, a do opáleného těla surfaře Dicka se zevnitř, přes tlusté střevo, pustila rakovina. Dale se sice nakonec uzdravil, k hudbě se však vrátil až v roce 1979.
Pozdější výhonky
Pokud jde o „posmrtný život“ surf rocku, zásadním zlomem je rok 1994, kdy Quentin Tarantino ve filmu Pulp Fiction použil slavné surfrockové hity ze šedesátých let, Daleovu verzi Misirlou (1962) a Surf Rider v podání The Lively Ones (1963), a odstartoval tak nový zájem o polozapomenutý žánr, který se v předešlých dvou dekádách tu a tam vynořil, často v dost překvapivém kontextu (například u Psychic TV nebo Johnnyho Thunderse), ale přece jenom nezanechal výraznější stopy. Na této vlně se svezly kapely jako třeba The Mermen nebo Man or Astro-man?, které surfrockové prvky rozvíjely na pozadí psychedelie či novovlnní estetiky a v jejichž podání se přes veškerou poučenost z rockové historie posledních dvou dekád žánr vracel tam, kde vznikl – do oblasti nezávazné taneční zábavy. Zajímavější než toto neproblematické retro je sledovat pozdější, mnohem melancholičtější výhonky, vyrůstající ze sféry hudebního experimentu, které mechanicky nepřejímají surfrockové prvky, spíše se z různých stran i rozličných pohnutek přibližují k plážové estetice, pohrávají si s ní, případně ji narušují či zcela obracejí naruby. Příkladem takového přístupu je druhé album britského turntablisty Philipa Jecka Surf (1999) nebo téměř o dekádu mladší nahrávka Jamese Ferrara Marble Surf (2008), pokud chceme zdůraznit nahrávky, které k surfování odkazují explicitně už svým názvem. Oběma albům, byť se v mnohém liší, je společná tesklivě líná atmosféra, jako by se rychlý rytmus staré surf music ztratil kdesi v písku a zůstala jen převalující se nostalgie.
Jedním z posledních současných příspěvků, které se k surf rocku hlásí vědomě (a nejen názvem, ale i hudebními postupy), je italské duo Heroin In Tahiti, jejichž EP Death Surf (2011) vyšlo vloni rozšířené o čtyři tracky na dvanáctipalcovém vinylu na značce Boring Machines. Jejich verze surf rocku je rovněž notně zpomalená a přefiltrovaná přes síto spaghettiwesternových soundtracků, jejichž autoři se, v čele s Enniem Morriconem, daleovskou kytarou přímo inspirovali. „Tak nějak nejspíš zní soundtrack z Pulp Fiction, když se tělo nadopuje teplem heroinové stříkačky,“ píše o Heroin In Tahiti fanoušek s nápisem Death na kšiltovce a dokazuje, že se kruh uzavírá. Lze Heroin In Tahiti považovat za oživovatele žánru? Těžko říct. Nepochybně se na ně můžeme dívat stejně tak dobře jako na hrobníky, zvlášť když to tak pěkně sedí k jejich spaghettiwesternové obsesi – i Sartana, neporazitelný pistolník a hráč pokeru, po němž je pojmenovaná jedna skladba alba, na konci filmu Se incontri Sartana prega per la tua morte (Potkáš-li Sartanu, modli se za svou smrt, 1968) za rozbřesku odpovídá na otázku „A kdo vlastně jsi?“ slovy: „Jsem prvotřídní hrobník.“ A usměje se u toho způsobem, jako by se v ten okamžik něco nového zrodilo.