Politické angažmá

Je všeobecně známo, že brněnský magistrát činnost Domu umění pod vaším vedením veřejně kritizoval. Útočil hlavně na úpadek návštěvnosti, přitom váš výstavní program zahrnoval tak návštěvnicky úspěšné projekty, jako byla například výstava Planeta Eden, která představila tvorbu československých umělců věnovanou budoucnosti a technickému pokroku, nebo loňský Český komiks. Nebylo možné realizovat podobné projekty častěji?

Každá taková výstava je nesmírně náročná, a to nejen finančně. Podobné počiny narážejí na pracovní kapacity týmu. Takové projekty vznikají spíše ve velkých institucích, které mají možnost využívat sbírkového materiálu. Od začátku jsem ale usiloval o to každoročně včlenit do výstavního programu nějaký větší projekt, který by měl silný divácký potenciál a zároveň z hlediska výstavní sezony určitou rámující funkci.

Snažil jsem se využít úspěch těchto projektů při argumentaci s magistrátem, avšak bezúspěšně. Nebylo možné je přesvědčit ani faktickými údaji o návštěvnosti, protože čísla, ke kterým se magistrát ve své kritice uchyloval, nebyla jednoznačná.

Co tím myslíte?

Souvisí to třeba s tím, že jsme přestali používat původní, dlouho zaběhnutou metodiku počítání návštěvnosti. Ta spočívala v tom, že když divák vstoupil do výstavního prostoru a v Domě umění byly zrovna tři výstavy, načetla se jeho návštěva třikrát. Kdybychom vše stále násobili třemi, byli bychom tabulkově zase v těch dobrých cifrách.

Vloni magistrát snížil svůj příspěvek Domu umění, stejně jako jiným příspěvkovým institucím, o dvacet procent a byl za to také velice kritizován. Jak jste se s tímto škrtem vyrovnali?

V takové situaci už nejde jen o nějaké ekonomické opatření, tady už se jedná o opravdu závažná manažerská rozhodnutí. Zredukovali jsme z velké části činnost v Domě pánů z Kunštátu a to, co šlo, jsme vklínili do programu Domu umění. K tomu proběhlo snížení některých pracovních úvazků, což je samozřejmě nejkomplikovanější, protože člověk musí ubrat lidem ze svého týmu. Dalším řešením bylo zrušení jednoho otevíracího dne, protože největší náklady v galerii jsou mzdové, týkají se hlavně kustodů, ostrahy a technického personálu.

Konflikty s magistrátem předcházely tomuto radikálnímu snížení rozpočtu, nebo přišly až po něm?

Problémy s komunikací se objevily hned v roce, kdy jsem nastoupil. V Brně se měla tehdy realizovat přehlídka umění v ulicích, na kterou by se sjeli rytci a kováři. Odbor kultury však cítil, že z toho může být pořádný průšvih, proto na jednání rady prosadil, aby měl Dům umění odborný dozor. Jenže my jsme s původní koncepcí nesouhlasili. To byl můj první konflikt s primátorem. Nakonec se povedlo prosadit naši představu a ve velmi krátkém čase jsme vytvořili seznam autorů, které bychom chtěli vystavit. A tak proběhl první ročník Brno Art Open – Sochy v ulicích. Jeho příprava sice trvala pouhý měsíc, ale byl to velký posun od původní myšlenky založené na uměleckém kovářství.

Povedlo se v dalších ročnících dostat k užší a produktivnější spolupráci s městem?

Ta přehlídka má obrovský potenciál, protože můžete přimět lidi, kteří zodpovídají za chod města, uvažovat o něm jinak. Šéf městské policie nebo člověk, který má na starosti veřejnou zeleň, najednou musí přemyšlet o umělecké přehlídce. Ochota ze strany těchto lidí mě příjemně překvapila. Při posledních Sochách v ulicích nám velice pomohl i sám primátor, díky jeho zásahu se nakonec realizovaly i kontroverzní kusy jako zeď Dominika Langa.

Věříte tedy, že Sochy v ulicích oslovují nejen zainteresované, ale i veřejnost včetně politické reprezentace, a formují tak vztah k současnému umění?

Nejen k současnému umění, ale hlavně k fungování města, které by mělo a mohlo být mnohem flexibilnější. Avšak k tomu je potřeba jisté mentální nastavení.

Ve výběrovém řízení jste post ředitele neobhájil. Nová ředitelka Terezie Petišková chce k magistrátu přistupovat diplomatičtěji a její přístup k Domu umění je v různých ohledech konzervativnější. Nebojíte se možnosti, že by program mohl klesnout na provinční úroveň?

Toho se neobávám. Nejde o nějaký zvrat, ale o příležitost, aby si mohl Dům umění najít jinou cestu, jinou formu dialogu mezi institucí a zřizovatelem. Kdybych v tom měl pokračovat já, nebylo by to úplně jednoduché.

Na Artalk.cz byl zveřejněn text, pod nímž jsou podepsáni někteří zástupci odborné veřejnosti, vyzývající vás k účasti v konkursu o místo ředitele Moravské galerie. Jak jste reagoval?

Říkal jsem si, že by stálo za to o tom uvažovat, ale o veřejné výzvě jsem nevěděl. Ta by ale asi nezměnila nic na tom, jak jsem se nakonec rozhodl. A myslím, že je to zdravé rozhodnutí. Nechci jít z postu ředitele Domu umění, politicky složité role, do ještě větší bažiny. A to teď nemyslím nějak pejorativně, mluvím o nestabilitě a nesvobodě, která je s takovou pozicí spojená. Ministerstvo kultury je sice dál, takže dohled není tak přímý a výrazný, ale jako zřizovatel výrazně mluví do chodu instituce, což jí často nepřidává.

A hlavně: uvažovat v dimenzích Moravské galerie je něco jiného než v dimenzích Domu umění. Necítil jsem se na to, navíc jsem ze spousty věcí roztrpčený. Jednak ze stavu komunikace mezi Domem umění a magistrátem, ale také z představy, že by to byl v krátkém čase třetí konkurs, jehož bych se měl zúčastnit, a každý z těch předchozích, které pro mě nedopadly dobře, byl nějakým způsobem deprimující. Z toho si člověk musí vyvodit, že nebyl schopný příslušné komise oslovit. Vlastně se mi teď nechce do nějakého dalšího, ještě složitějšího boje.

První konkurs se týkal Galerie hlavního města Prahy, instituce, která je, myslím, politicky mnohem svázanější než Moravská galerie. Nemyslíte, že neúspěch byl způsoben právě vaší osobní nepřizpůsobivosti?

O tom se mluví složitě. To, čím jsem provokoval v případě Galerie hlavního města Prahy, bylo velmi radikální uvažování o tom, co má být smyslem instituce. Takový pohled ale nebyl akceptovatelný. Galerie má svoji dlouhodobější historii a jakési současné nastavení, s nímž se zřizovatel ztotožňuje. Mám ale podezření, že s Galerií hlavního města Prahy se pojí spousta jiných zájmů, které se netýkají pouze kvalitního fungování instituce. Jsou tam rozjeté projekty, jako například rekonstrukce Colloredo-Mansfeldského paláce, kde se protočí v poměrně krátkém čase obrovské množství peněz. Pozice Karla Srpa byla taky velice silně politicky podbarvená. Vyslovovat se k jistým otázkám přímo tedy není zrovna žádoucí. Ale to, že se ředitelkou stala Magdalena Juříková a během velmi krátké doby dokázala Karla Srpa „zvládnout“, považuji pro galerii za obrovské osvobození, protože má nyní možnost hledat svoji novou cestu.

Na Galerii hlavního města mě lákalo, že je to instituce s velkým rozpočtem a stačilo by opravdu málo a příslušné peníze by bylo možné přesměrovat k aktivitám, které považuji za daleko smysluplnější. Například částka, která protekla na digitalizaci sbírek, mi přijde hanebná. Z osobní zkušenosti si dovedu udělat představu, co stojí vytvoření databáze, a jestliže v případě Galerie hlavního města to bylo třeba osmdesát milionů, má smysl mluvit spíše o tunelování.

Co bylo podle vás příčinou vašeho neúspěchu při konkursu v Domě umění?

V případě Domu umění bylo od začátku záměrem vybrat kohokoli, jen ne mě. Stal jsem se pro magistrát během vykonávání své funkce značně nepohodlný, a přestože jsem si myslel, že v posledním čtvrtroce se vztahy s magistrátem zlepšily, nakonec byla dlouhodobější paměť přece jen rozhodující. Podle mě tedy ani tak nešlo o výběr kvalitního projektu, jako spíš o vnitřní problémy magistrátu.

Odnesl jste si z časů svého působení v Domě umění nějaké ponaučení?

Když jsem se zpětně snažil zjistit, co se za těch pět a půl roku odehrálo s Domem umění, ale také se mnou, nepřišel jsem na mnoho povzbudivých věcí. Když jsem nastupoval, věděl jsem, že se do jisté míry jedná o politické angažmá, ale nedošlo mi, co to reálně znamená. Nejsem politický typ a to není pozitivní zjištění. Člověk na takto exponovaných pozicích musí mít základ politického uvažování. Vše je otázka konsensu, a pokud se má tvořit konsensus silou, pak jedině ze silové pozice, ale tou post ředitele Domu umění není. Tam je možné pouze odezírat situaci a lehkými krůčky se o něco snažit. Nárokovat si požadavky přímo na zřizovateli je konfliktní a téměř nemožné, což bylo nepříjemné zjištění. Asi jsem si vlastně z té politické zkušenosti moc nevzal.