Trojí iluze a tržní modlářství

John Cassidy svou knihu Jak selhávají trhy začíná dobou zhroucení amerických bank v roce 2008 a přiznáním dlouholetého šéfa amerického Federálního rezervního systému (Fed) Alana Greenspana, že se ekonomičtí teoretikové i praktici řadu let v čemsi zásadním mýlili. Ve zdánlivě neotřesitelném dogmatu – „Já mám ideologii. Podle mého mínění jsou volné, konkurenční trhy zdaleka nejlepším způsobem, jak organizovat ekonomiku.“ – se objevily výrazné trhliny.

Utopická ekonomie

V první části knihy Cassidy vykládá, jaké historické kořeny mají tato „obecně přijímaná moudra“ o efektivitě volných trhů. Postupuje od Smithe přes klasické liberály 19. století až ke klíčovým představitelům „nového liberalismu“ 20. století, k Hayekovi a Friedmanovi. To je však jen jedna část příběhu, minimálně stejnou pozornost autor věnuje důležitým a širší veřejnosti neznámým ekonomům, kteří promýšleli řadu teorií se zásadními dopady pro dnešek – teorii všeobecné (tržní) rovnováhy a teorii racionálních očekávání. Cassidy přitom zdůrazňuje zejména fakt, že ekonomie přestala být během posledního století společenskou vědou v širokém smyslu a zakládá své dalekosáhlé závěry stále výrazněji na sofistikovaných matematických modelech, jež jsou ale právě jen modely – sice dokonale zkonstruované a dokázané, ovšem postavené na předpokladech, které v realitě zkrátka neexistují. Proto autor mluví o „trojí iluzi – harmonie, stability a předvídatelnosti“, která je s fungováním trhů spojena, ale kterou historická zkušenost opakovaně vyvrací.

Cassidy zároveň ukazuje, že ačkoli se moderní zastánci trhů často zaštiťují Smithovou vzletnou metaforou o „neviditelné ruce“, v řadě ohledů odkaz svého předchůdce vykládají účelově, případně jej svým myšlením přímo popírají. Smith promýšlel ekonomickou vědu v širších společenských a filosofických souvislostech (na rozdíl od dnešních teoretických modelů), lidské bytosti považoval za zčásti racionální a zčásti podléhající instinktům (v kontrastu s dnešní teorií racionálních očekávání) a mechanismus samoregulujících trhů zdaleka neměl za všespásný. Roli vlády viděl mimo jiné v regulaci finanční sféry a ochraně veřejnosti před spekulativními finančními machinacemi.

Ekonomie založená na realitě

V druhé části se autor věnuje různým mechanismům tržního selhání a opět využívá řady pozapomenutých konceptů z dějin ekonomického myšlení – jedním z nich je „racionální iracionalita“. Cassidy na mnoha příkladech ilustruje, že v každém momentu mezilidské interakce se střetává mnoho typů různých racionalit: co je racionální z pohledu jednoho, nemusí být racionální pro druhého aktéra; a co je racionální pro všechny zúčastněné strany, nemusí být zdaleka racionální a prospěšné pro systém jako celek.

Dobře to lze vidět na trhu s nemovitostmi, který se stal před pár lety jednou z příčin ekonomické krize. Na první pohled totiž všichni zúčastnění jednali „racionálně“ a pro vzájemný prospěch: sociálně slabší rodiny získaly hypotéku a výhled na vlastní bydlení; obchodní zástupci, překupníci s byty i hypoteční věřitelé měli spoustu klientů, a tedy i profit; bankéři na Wall Street proměnili tyto rizikové hypotéky do nových finančních produktů, analytici ratingových agentur měli dost zakázek, pokud ovšem dodali předpokládané (a požadované) hodnocení, manažeři hedgeových fondů měli ziskové výsledky a přišli si na fantastické prémie… Jenže: bohužel vše reálně stálo na podřadných, rizikových úvěrech a dlužnících, kteří nebyli schopni úvěry dlouhodobě splácet. Z pohledu aktérů na Wall Street se zdálo racionální „dál surfovat na bublině a přitom doufat, že se z ní dostanu dřív, než padnou všichni na ústa“. Z hlediska dlouhodobé stability to bylo silně neracionální, ovšem regulátor (Fed) v danou chvíli selhal, neboť věřil v samoregulující sílu trhu.

Potíž se stabilitou trhů spočívá v tom, že rozhodování jednotlivých činitelů neurčuje primárně racionální a nezávislá rozvaha o tom, jaká je reálná hodnota jednotlivých akcií či komodit, nýbrž odhad budoucích trendů – obchodník zvažuje, jak zareagují ostatní. Do velké míry tu převažuje stádní chování a psychologie davu, což zvláště v době otřesů mívá sebedestruktivní účinky. Padá­-li cena nějakého produktu, je totiž přirozenou „racionální“ reakcí obchodníků se daného produktu zbavovat, což cenu dále oslabuje. Představa, že obchodníci budou v danou chvíli hledat „rovnovážnou cenu“, je iluzorní, individuální motivací jednotlivců je na trhu vždy maximalizovat svůj zisk. Zajistit stabilitu celkového systému a předcházet otřesům je vždy záležitostí rámcových pravidel, která stanovuje regulátor (vláda, centrální banka apod.).

Dalším omylem utopické ekonomie je podle Cassidyho představa, že trh zprostředkovává aktérům dokonalé informace o hodnotě daného zboží (Hayek). Zásadním aspektem ekonomické reality jsou totiž skryté informace. Zatímco u ojetých aut má prodávající mnohem lepší informace než kupující, u zdravotního pojištění je to přesně naopak: klient kupující ví o svém zdraví víc než pojišťovna. Podobně typické jsou asymetrické a skryté informace pro finanční oblast nebo pracovní trh. Ekonom Joseph Stiglitz i jiní to v devadesátých letech formulovali jasně: „Protože informace jsou v realitě vždycky nedokonalé, tržní selhání jsou v ekonomice všudypřítomná.“

Ucelená analýza tohoto aspektu je dokonce ještě starší. Francis M. Bator ve stati The Anatomy of Market Failure (Anatomie tržního selhání, 1958) pojmenoval zásadní faktory platné i dnes (existence monopolů, nedokonalé informace, fenomén vedlejších efektů a rozdíl mezi soukromým a veřejným statkem apod.). Potíž je podle Cassidyho v tom, že mainstreamová ekonomie dodnes nebere tržní selhání vážně a ve školách se vyučuje maximálně jako doplněk k základním „racionálním“ modelům a teoriím. Jak totiž poznamenává Ben Friedman: „Málo myšlenek je tak přitažlivých jako model, který je jednoduchý, elegantní a nesprávný.“

Nové ekonomické myšlení

Ekonomickou krizi chápe Cassidy jako výsledek dvou dekád jednostranného „tržního modlářství“, které se dostalo do příkrého rozporu s tím, jak funguje ekonomická realita. Kniha názorně ukazuje, že neexistuje žádný ideální „trh o sobě“, ale množství různých oblastí, v nichž tržní mechanismy fungují velmi odlišně a specificky. A každý trh funguje vždy v jistém společenském a institucionálním rámci, nikoli ve vzduchoprázdnu. Jde tedy vždy o rovnováhu mezi regulací a autonomií (v tomto smyslu jsou „volné trhy“ pouhá fikce).

Situace, kdy finanční instituce generují enormní zisky (a rizika), ale v případě krize jsou „na bankrot příliš velké“ a ztráty musí nést daňový poplatník, je z Cassidyho pohledu nevyvážená až absurdní. Následná opatření Obamovy administrativy považuje spíše za dílčí záplaty než systémové reformy. Krize ukázala, že poslední instancí v případě ekonomické nestability je veřejný sektor, a ten tedy musí hrát prim při stanovování pravidel hry. Jinak řečeno: „Klíčem k vytvoření úspěšné ekonomiky je nalezení středního území mezi laissez-faire a státní kontrolou.“

Podle Cassidyho potřebujeme nové ekonomické myšlení, které se bude méně spoléhat na zjednodušující teoretické a ideologické modely a vrátí se k nedogmatickému výkladu komplikované reality. Sám k tomu svou knihou cenným způsobem přispívá.

Autor je doktorand politické filosofie na UK.