Pohled zvenčí

Kniha Jonathana Boltona Světy disentu (Worlds of Dissent: Charter 77, The Plastic People of the Universe, and Czech Culture under Communism, 2014) dokazuje, jak podnětný může být pro pochopení československé minulosti z povahy věci méně zaujatý pohled zvenčí. Stejně jako platí, že důležité dějiny KSČ napsal Jacques Rupnik a objevný pohled na české dvacáté století zase nabídl Mariusz
Szczygiel v Gottlandu, můžeme konstatovat, že Jonathan Bolton přináší zásadní zamyšlení nad českým disentem.

Jeho analýza je o to zajímavější, když si uvědomíme tuzemské peripetie kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, který zůstává v permanentním zajetí politizace našich dějin a jehož fungování stále do značné míry určují důležití aktéři předlistopadového disentu, případně jejich potomci.

Vnější (západní) pohled na disent je nepominutelný a má i své historické příčiny. Sám pojem disent je od počátku (přesněji zhruba od konce šedesátých let) především západní koncept, způsob, „jakým se Západ díval na komunismus a střední Evropu“. Disidenti sami na tento termín pohlíželi dlouho skepticky a s odstupem v něm vnímali neadekvátní příchuť uniformního „živočišného druhu“ a nebezpečí příkrého dělení na „disent a ty ostatní“.

Bolton na začátku knihy kriticky promýšlí tři tradiční perspektivy vnímání disentu: helsinský příběh (disent jako konkrétní aplikace mezinárodní úmluvy o lidských právech), příběh paralelní polis (disent jako svébytné společenství, suplující v represivním režimu nezávislou občanskou společnost) a příběh obyčejných lidí (líčící „napětí mezi ‚disentem‘ a zbytkem obyvatel“). Každý příběh má přitom své oprávnění, ale zároveň limity, každý toho spoustu ukazuje, ale v posledku se podle autora dostává do slepé uličky a neobjasňuje nejzákladnější otázku: Kým disidenti byli a proč jsme si mysleli, že jsou důležití?

Disent jako sdílená každodennost

V západním chápání disentu bylo dost zjednodušení, heroizace a – jak Bolton neopomene dodat – projektování vlastních představ a tužeb. V krajní podobě se omezuje na několik klíčových symbolických osobností a zásadních programových textů, z nichž se vykládá politická filosofie disentu. Boltona ale politická teorie tolik nezajímá a interpretuje disent především skrze „psaní v první osobě“ (deníky, eseje, otevřené dopisy). Zkratkovitě řečeno: Havlova Moc bezmocných ho zajímá jen okrajově, klíčovým textem je pro něj Vaculíkův Český snář (samizdatově 1981, oficiálně 1990), literární deníkové zachycení disidentské každodennosti.

Tento přístup mu umožňuje ukázat pestřejší mozaiku rozličných příběhů a „bohatší polyfonii hlasů“. Jde o to popsat různorodost každodenního prožívání a pluralitu perspektiv – právě proto mluví programově o světech disentu v množném čísle. Líčit jeden uniformní a konzistentní „svět disentu“ by bylo příliš reduktivní.

Důraz na každodenní praxi, nejistoty a omyly zároveň podle Boltona umožňuje „disidenty osvobodit od naší vlastní potřeby hrdinů a morální stoprocentnosti“. Právě jejich konkrétní příběhy – byť jsou samozřejmě v denících i jinde literárně stylizované – ukazují, „v čem byly jejich životy podobné těm našim“.

Od Pražského jara po Český snář

Bolton začíná své vyprávění celkem pochopitelně nastíněním základních dilemat Pražského jara a „obrazy z okupace“. Hodně pozornosti věnuje rané normalizaci a podmínkám, v nichž disent vznikal: masivně organizovaným prověrkovým komisím, jimiž se KSČ chtěla zbavit nespolehlivých členů (ne náhodou byla mezi signatáři Charty výrazná část reformních komunistů), systematickému přesunu intelektuálů, novinářů a dalších „opinion­makerů“ z jejich domovských pozic a institucí do dělnických profesí a ustavení „stínového světa“, začínajícím diskusním kroužkům, bytovým seminářům a samizdatu.

„Nikdo se nechce vrátit do padesátých let“, to byl podle Boltona klíčový pocit sedmdesátých let, sdílený napříč společností včetně establishmentu. Tvrdé represe stalinistického ražení byly nahrazeny tím, co Milan Šimečka ve své klasické analýze normalizace Obnovení pořádku (samizdatově 1979, oficiálně 1990) nazval civilizovaným násilím: „Personální šéfové se loučili s propuštěnci podáním ruky. Zákazy byly vyslovovány s provinilým úsměvem a nabídkou sebekritiky. Umlčení se dělo důstojně, bez rány přes hubu.“

Právě tato měkká represe byla podle Boltona „jednou z nejdůležitějších podmínek disentu“, neboť existenci stínového světa a opozičních struktur na rozdíl od padesátých let umožňovala. To ale samozřejmě neznamená, že režim disidenty šetřil – dlouhodobé vazby a věznění, noční prohlídky a mlácení, dokonale napíchnuté byty klíčových oponentů, zákeřné a účelové zveřejňování intimností, to vše patřilo do repertoáru represivního aparátu.

Začít genealogii disentu u Pražského jara je očekávatelné. Překvapivější je, kde Bolton své vyprávění končí – rokem 1980 a výkladem Vaculíkova Českého snáře. Dělá to programově, aby zdůraznil disent jako „svébytný kulturní fenomén“, a ne jako „strategii pádu komunismu“. Jde mu o nejasný, a proto klíčový horizont disentu v jeho prvních letech, „kdy bylo nepředstavitelné, že se režim zhroutí“. Naopak „vidět disent brýlemi roku 1989 je důležité pro pochopení roku 1989, ale nikoli pro pochopení disentu“.

Hranice disentu

Klíčovým momentem ustavení disentu bylo samozřejmě prohlášení Charty 77. Bolton podrobně analyzuje, že nešlo jen o „morální apel nekonečného dosahu“ (zosobněný mimo jiné příkladem a smrtí mluvčího Jana Patočky), ale zároveň o konkrétní „síť přátel a kontaktů“ s omezeným dosahem a možnostmi. Před zveřejněním Chartu podepsalo 241 signatářů (90 procent z nich bylo z Prahy), ještě bez tušení, že půjde o přelomovou událost, nikoli jen o jedno z řady prohlášení a petic. Následně, po zveřejnění a první režimní antikampani se připojilo – už s vědomím možných důsledků – dalších zhruba dva tisíce signatářů (ve srovnání s polským disentem a deseti miliony členů Solidarity jde téměř o zanedbatelný počet).

Bolton ukazuje, jak různorodé byly motivace a jak nahodilé okolnosti, zda podepsat, či nepodepsat. Zejména zpočátku, v režimu utajení, často záleželo na konkrétní situaci či člověku, který jinak nedostupný text představoval, a řada klíčových lidí zprvu nepodepsala právě proto, že byli pro organizaci disentu a samizdatu příliš důležití (například Jiří Gruša či Jiřina Šiklová). Výraznou roli hrály i okolnosti rodinné – ač Chartu podepsala i řada manželských párů, v mnoha případech má smysl o podpisu uvažovat jako o „manželské jednotce“, kde jeden z manželů nepodepsal, aby tíže útlaku nedolehla na celou rodinu.

K hranicím disentu patřila též omezená schopnost oslovit širokou veřejnost. Ostatně diskuse o disentu jako „uzavřeném ghettu“ a hlavně o možnostech, jak ho překročit, byla jedním z ústředních témat disidentů po celá léta. Bolton nechává otázku po vztahu disentu a takzvané široké veřejnosti na historicích a pozoruhodně promýšlí spíš způsoby, jak si disent sám svou veřejnost (neboli publikum) programově vytvářel – ať už formou otevřených dopisů, veřejných prohlášení, bytových seminářů či psaných textů šířených samizdatem.

Autorovi se podařilo zformulovat důležitý a novátorský pohled na československý (tedy hlavně český) disent. Historik Jiří Suk kdesi mimoděk poznamenal, že nic lepšího o tématu vlastně ještě nevyšlo, a těžko s ním lze nesouhlasit. Je tomu tak mimo jiné proto, že Bolton je nejen bystrý analytik, ale i působivý vypravěč historie těch, kteří otevřeně a svobodně čelili represivnímu režimu. Světy disentu jsou tudíž promyšlený a přitom fascinující příběh, který udržuje „střední kurs mezi glorifikací a demystifikací“.

Autor je bohemista a vede seminář k disentu na FF UK.