Když se dnes projdete po washingtonském National Mall, zjistíte, že ke třem obřím pomníkům věnovaným velkým osobnostem amerických dějin (Washington, Jefferson, Lincoln) přibude brzy čtvrtý – věnovaný Martinu Lutheru Kingovi. Těžko hledat jasnější doklad toho, že King je dnes považován za jednu z nejvýznamnějších postav (nejen) americké politiky 20. století.
Na první pohled není úplně zřejmé, v čem byl Martin Luther King politicky tak výjimečný. V běžné praxi se přece politika chápe buď jako (více či méně korektní) boj o moc a vliv, případně jako administrativní správa veřejných záležitostí, spojená s kumulací výkonných a rozhodovacích pravomocí. Nic z toho pro Kinga neplatí. Ještě před svým prvním politickým angažmá – autobusovým bojkotem v Montgomery - se stal baptistickým pastorem a krátce po něm pak předsedou organizace zaštiťující černošský boj za rovná práva. A do své smrti tímtéž i zůstal. V žádné oficiální politické hierarchii nestoupal, přesto jeho politický vliv a věhlas v průběhu let závratně rostl.
Jednání a řeč
Existuje jedno méně tradiční pojetí politiky, které Kingovu činnost vystihuje mimořádně přesně a které ve 20. století promýšlela nejdůkladněji Hannah Arendtová. Podle něj není jádrem politické význačnosti vláda nad ostatními, nýbrž jednání (action) a řeč (speech), skrze něž se jednotlivec osvědčuje jako primus inter pares, nejlepší mezi sobě rovnými.
Řeč provázela Kingovo politické angažmá intenzivně po celých 12 let. Kazatel z povolání a skvělý rétor plédoval pro „svou“ věc ve stravujícím tempu. Na sklonku života zcestoval ročně na 500 000 km a pronesl v nejrůznějších shromážděních kolem 450 proslovů, jež sloužily mj. jako jeden z významných finančních zdrojů jeho hnutí.
Jednání dostávalo v Kingově podání formu masových nenásilných demonstrativních kampaní, jež měly poukázat na zásadní nerovnosti v americké společnosti a měly jasný cíl tyto nerovnosti odstranit. První akcí, jež celé hnutí v roce 1956 odstartovala, byl bojkot veřejných autobusů v Montgomery, v nichž zcela automaticky platily diskriminační podmínky (sedící černoch musel uvolnit místo bělochovi a odebrat se do zadní, segregované části autobusu). Neplánovaně to vyústilo v přechodné založení alternativní přepravní společnosti, v kampaň trvající celkem 381 dní a v soudní rozhodnutí, potvrzené nakonec i americkým Nejvyšším soudem, že zákony státu Alabama o segregaci v autobusech jsou protiústavní.
Po letech aktivismu zejména ve státech amerického Jihu přišel další vrchol Kingova hnutí v roce 1963, v podobě intenzivní měsíční kampaně v alabamském Birminghamu, tehdy vůbec nejdůkladněji segregovaným městem v USA. Nenásilné demonstrace začaly za nejisté podpory veřejného mínění a byly tvrdě potlačeny místními i státními ozbrojenými silami, ale ve svém apelu nakonec dosáhly svého: desegregace bufetů, jídelen, zdrojů pitné vody a dalších veřejných prostor, a k tomu povyšování černošských pracovníků na nediskriminačním základě.
Několik měsíců poté se uskutečnil manifestační pochod do Washingtonu za účasti asi 250 000 lidí a King tu přednesl svou legendární řeč I have a dream. Časopis Times ho vyhlásil osobností roku, v roce následujícím pak King obdržel Nobelovu cenu míru a prezident Johnson podepsal Zákon o občanských právech. Jak to vyjádřila Kingova manželka Correta, v té době „se zdálo, že Boží království přichází. Ale to trvalo jen chvíli.“
Naplnění snu?
V roce 1964 propukl rasový problém s novou intenzitou, zejména v černošských městských ghettech na americkém Severu. Pro Kinga a hnutí to znamenalo novou výzvu: pro „zoufalé a rozzlobené mladé muže“ to byl člověk zvenčí, „moralista z Jihu“, příslušník vzdělané vrstvy a společensky etablovaného hnutí. Za této situace, kdy z formálně-právního hlediska se zdá být vše v pořádku, a přesto početné skupiny obyvatel přežívají na okraji společnosti, si King stále více uvědomuje, že nejde jen o ten či onen diskriminační zákon, ale že samotný společenský a ekonomický systém generuje široce vnímanou nespravedlnost. V té chvíli už výrazně překračuje původní záměr „boje za černošská práva“ a upozorňuje, že problém chudoby a sociální vyloučenosti se zdaleka netýká jen barevného obyvatelstva.
V té době začíná otevřeně vystupovat proti válce ve Vietnamu a poukazuje například na paradox, že nejmocnější stát na světě má dost prostředků na to, aby manipuloval veřejným míněním a investoval miliardy dolarů do ničivé války na druhém konci planety, ale zároveň není schopný zajistit důstojné životní podmínky a základní zdravotní péči pro téměř polovinu svých obyvatel. Jen pár dní před plánovaným masovým „pochodem proti chudobě“ se začátkem dubna 1968 stává obětí atentátu – za okolností, jež dodnes nebyly uspokojivě vyjasněny…
Dnes je situace o poznání jiná. Barack Obama ve své kampani atakuje prezidentský úřad za vydatné podpory černošských voličů. Představa, že by jim někdo někdo bránil v řádné registraci a uplatnění volebního práva, vypadá poněkud absurdně. Podle takových srovnání by se mohlo zdát, že Kingův „americký sen“, jak ho během svého dvanáctiletého politického angažmá hlásal, došel naplnění a může být v klidu zapomenut coby jedna přechodná historická kapitola.
Přesto je King v dnešní americké politice přítomen velmi výrazně, a to především v souvislosti s problematickou válkou v Iráku. Široká paleta hnutí z řad občanské společnosti připomíná kingovský paradox z doby Vietnamu, kritizuje militantní tón americké zahraniční politiky a za ústřední motto svých protestů si vybrala Kingovo slavné dictum: „největší dodavatel násilí v dnešním světě – moje vlastní vláda“.
Stejnému respektu se King těší i ve vrcholné politice, a to na všech stranách. Bush ho nazývá „moderním americkým hrdinou“ a Kingova rodina je pravidelně zvána do Bílého domu. Clinton se významně angažoval v komisi pro Kingův memoriál a Hillary Clintonová v prezidentské kampani ujišťuje, že King je pro ni stejně jako pro Obamu mužem, který „razil jejich cestu“.
Žádný ze současných amerických politiků si nemůže dovolit byť jen nepřímo dát najevo, že odkaz Martina Luthera Kinga mu není dost svatý. Přesto by tyto jednoznačné projevy sympatií – politicky nanejvýš korektní – neměly dát zapomenout na to, že King, na sklonku svého života pro americký establishment velmi nepohodlný, by svými postoji a radikalismem (ve smyslu latinského radix, tj. schopnosti jít k jádru věci) byl pro většinu takzvaných politických elit nepohodlný i dnes.
Autor je koordinátor česko-keňského projektu Fotbal pro rozvoj.