Vypadáme, že máváme

31. 12.

výlohou mobil prohodit

nebo to nejcennější

aby si na tuhle noc

aspoň někdo vzpomněl

až se jí budeš dovolávat

řvát a řezat se smíchy do krve

v nejlepších košilích

aby se vědělo, že je to za nás

pixely šera v trochách tmy

za nás osvícené!

osvícené černým monitorem

neschopné bez kabelu

vytvořit postavu

na ulici

v baru

 ---

černé stíny

přebíhají po střechách

jako auta při západu slunce

na Nuselském mostě

rozjíždějí červené tašky

smrad pneumatik

pálených lahví

a z korouhví cáká benzín

jako by to znamenalo

že v domech někdo žije

 ---

ten pocit, že ses přesáhl

když ses dotkl rukou prodavačky

když začalo dávat smysl

že jíš – že si rád kupuješ jídlo

„zabalte mi to do fólie,

aby mi tohle všechno tady

nevyteklo,“ říkám jí

a ona jako pták

kartu, kartu, kartu

 ---

do batohu si notebook dávám ještě teplý

aby mi hřál záda

zpátky koupím chléb na rohu

 ---

s notebookem na břiše

teplým bochníkem chleba

ruku na touchpadu

jako na ní

usínám klidně

postranní lišta

roluje se

sem a tam

v rytmu mého dechu

Zoloft 100

řekni mi jméno tvého léku

sám si najdu nežádoucí účinek

našlapuješ tiše, řveš jako na lesy

oči dva ibuprofeny

nohy dva čípky v lodičkách

nadlesní jemně perlivý!

lodivode jedem z kopce!

řekni mi jméno, neboj se

příbalovým letákem osuším ti rty

 ---

co mám zmáčknout?

na co sáhnout?

na co čím najet?

abych se dostal domů

abych prodloužil mžitky

sahám po skvrnách na ubrusu

a hledám jejich správnou kombinaci

zajíždím prsty až na hrany stolu

plátna, monitoru

klikám, hledám, konec

 ---

tlačítko HOTOVO

svítí nad tím vším

jako neon nad kavárnou

jako logo pivovaru

jako ochmataná ikona

zaražená nadoraz

daleko hlouběji

než caps lock

---

chodí do čínských restaurací

protože se smějí jeho vtipům

beze zbytků

bezzubě

i rýži sní

a placení oddaluje

zapíná si nervózně

knoflíček zadní kapsy

nebojí se o peníze

ale o sebe

 ---

zarazit si do úst chlupatý klín

pizzu až ti roztrhne koutky

tácek s ubrouskem v levé ruce

s prsty vně

jako aktovku

 ---

narodila se stejný den 

jako Hitler a směje se 

v roce 88, Há Há

ze všech prošlých věcí

ze skříně vytáhla 20. 4.

jako Á Há, směje se

a oči jí tolik nejdou 

k ústům

 ---

zdál se ti sen

bylo v něm spoustu drobných

nepotřebných jako peněz

ve chvílích

které je potřeba dozdobit

cigaretou

potom práce a rodina

sprostě dohromady

jako píča

jako lízání

když ti talíř odstrkují

 ---

jen v zastávkách

si čucháš k prstům

abys věděl

kde všude jsi byl

pohyb se omezil

jenom ty ne

kašleš jen pro lék

jinak ne

všechno zbořit

vypálit

 ---

„polož ten svícen z chvojí na hrob

ale hlavně sem, symetricky“

jako by smrt nebyla chaos života

a co když někdo další přinese?

už nebude možné dát ho doprostřed

nebude místo v ose po stranách

„bude muset

nebude to na nás

bude muset“

 ---

tak tlustí lidé

v úzkých ulicích

tlustí jak úbytek

očního kontaktu

tlustí jak doba

jako součet

hubenějších

předků

 ---

když se zbavím všech svých zlozvyků

nikdo ze mě nezbude

zmuchlané skvrny po malování v pokoji

ozvěna v koblize

prázdný toner do kterého fouká vítr

jsem slyšet

slyšet od vedle

Open space office

hřbitov malý

ale hluboký

polohovací židli

sjedu nejníž, co jde

stoly jsou společné

přiložím ucho na desku

slyším krumpáč a lopatu, jak zvoní

nikdo nekleje

ani neplive na zem

 ---

když levým ramenem

štrejcháš o domy

pravým o silnici

falešné se konečně mění

v pravé město

vzdálené řadě akátů

i paní se psem

zubatým

jako klíč

od domu

 ---

cuklo metro

běžel pozadu

a s roztaženýma rukama

spadl do veřejného

jako by už cítil

chlór toho

co přichází

 ---

smrt nám šetří znaky

které nemusíme číst

ze sklepa jsem vytáhl

nejtěžší stránky závěti:

plesnivé křeslo

a proťukané piano

 ---

ten stín velkého křesla

holuby plaší

klid svítání, svícení

po klasicistních římsách

běhají občas veverky

opatrně stírám smítko

z dotykového displeje

nechtě pohnu vším

a všechno vyplaším

 ---

stojí na přechodu

jako by z něj šlo skočit

ještě níž

mezi bílou

a asfalt

mezi Legerovu

a Lublaňskou

potom zvuk

upuštěného

mikrofonu

auta, rádia

prázdné

frekvence

Zima

v čepicích profily známých nepoznávám

kde se nejvíc míjíme, sníh je blátivější

a ruce studené jako data mezi servrovnami

ztracená mezi domovy kde

někým zezadu přitlačení na sklo

vypadáme

že máváme

 ---

všechna telefonní čísla došla

její obočí vlaje jako graf

v kanceláři plné světla fouká vítr

falešný vítr z levného větráku

a z chodby dolehá zvuk ošoupaných

podrážek prstů

kroky nehtů okopaných klávesami

když dřevotříska promlouvá, vibruje

ruka jako šmirgl už vykreslila

na desce hrubou cestu

cestu rychlých hovorů za pět konec

„už nejseš nikde nebo ne?“

všechna telefonní čísla došla

už nebudou

 ---

dvacet minut ostré chůze

po krajnici

čelem proti kamionům

žádný místní by se neodvážil

po státovce, po okružní!

pak černý čaj, pigi jako smrt

další bod

srabské trajektorie talut

 ---

přišel jsi o celé týdny

o svůj tlustý kalendář, osobní diář

o týdny milionu malých změn

drobným písmem pod smlouvou

podepsanou někdy dávno

v dětství, ještě před rozumem

Jídelny

zvedáme naše hlavy

až když se tříští sklo

někomu vypadne sklenice

anebo vítr rozbije okno

nic menšího nemá smysl

nic většího nikdo nečeká