Verky

Jsem hluková kurvička, obhlížím si svůj rajón, chodím po klubech, po akcích, který jsou zadarmo, a obhlížím si všechny ty krabičky, všechny ty čudlíky a točítka, přístroje bez obalů, oholený až na kostru, co vydávaj pisklavý zvuky a presetový melodie. Koukám, jak všechno dohromady vytváří parádní kurvící smeťák, pelmel všech úchylnejch zvrhlostí, který před tebou ležej zhmotněný, brečej a skřípou.

Rád se nechávám unášet nářkem ­odhozenejch věcí, zvukama, který jsou nemocný, poškozený, zvukama, který vylejzaj z děr, ze kterejch bys to nečekal. Čekám, až se do módy dostanou lidi jako já, a mám pocit, že tahle doba je blízko. Cejtim to. Slyšim to. Ty verky o tom zpívaj. A já sedim v rohu a vypadám, že si přeju, aby to všechno skončilo a moh sem jít domu, vypadám, že to dělám pro někoho jinýho, a ne pro sebe. Ale to je omyl, nepřeju si, aby skončilo tohle, ale všechno ostatní. Všechno ostatní, kromě tohodle. Vypadám jako ty šťabajzny, co tady seděj, mučej se, čekaj, až ten jejich debil v zelený bundě půjde domu, a skřípou zubama a v týhle vřavě, v tomhle kvílení je nikdo neslyší. Ale já řvu štěstim, já sem ta vřava, to já tu kvílím. A modlim se, aby to nikdo neslyšel.

Verky musej bejt živý, musej bejt viděný v provozu, aby se osvědčily. Musíš slyšet, jak se hejbou a předváděj, kroutěj bokama a hranama jako těhotný, který svoje tištěný spoje ještě neporodily. Okamžitě poznáš, kdo má co novýho, kdo má na stole svojí novou modlu, jaká skříňka je ta nejčerstvější, jak kdo má postavenej svuj kovovej harém a která ho nejvíc uspokojuje. Poznám to, protože jsem stejnej. Sbírám data, který hodlám po­­užít, ze kterejch jednou vznikne jedna vleklá zrůda. Chodim do bunkrů z koberců, z poplivanejch šál lidí, který je nechali v místnosti, kam si jenom na chvíli odložili kabáty. Jsem velká prázdná nádoba pod krajkovou dečkou na televizi. Admirál oceánu kabelů. Už ani nevím, jestli kradu nebo nekradu, jestli píšu nebo čtu. Všechno se to slejvá tam, odkud to prská, a já přicházim, jenom když mám hlad, když se potřebuju nažrat, aby mě to zamklo do sebe, jako když položíš hlavu do kotle, jako když položíš hlavu do ženskýho klína. Ucpe ti to všechny póry, všechny díry, který máš. Nateče ti to do nosu, do uší, do očí, do pusy. A jenom tak můžeš bejt sám, jenom slepej a hluchej se můžeš cejtit jako někdo. Silnej ve svym těle. Protože kurvu nikdo neojebe.

A nejvíc zbožňuju, když se sám můžu naklonit nad stůl plnej kabelů. Nad klubíčka barevnejch tasemnic zapletenejch do sebe skoro nerozdělitelně. Vypadaj jako mapa, ale sou to hrací kameny totálního plánu. Bicí automat, mraky různejch delayů, distortion ze starýho walkmana, plech s kontaktním mikrofonem, nebo ten fuzz, kterej jsem koupil od smradlavýho chlapa ve Stodůlkách, kterýmu u nohou ležel rotvajler, když stál mezi dveřma paneláku a vyprávěl, jak na tenhle fuzz, kterej vlastnoručně udělal, sbalil svojí ženu. Ale už sou to tvoje verky. Vypiplal sis je. Jsou sestavený jako orchestr, v kterym má všechno svůj účel, kterej tepe jenom pro ten život, co cejtíš pod rukama, když to zapneš, když prstama penetruješ inputy a outputy.

A já diriguju tohle zvíře jenom konečkama svejch prstů. Cejtim, jak to dejchá. Všechno, co ovládám, co měním, na co sahám, je pro mě, pro moje uši, drtim to a týrám pro svou vlastní potřebu, pro sebe, jenom pro sebe, zkoušim, kolik to vydrží, jdu až na hranice technickejch možností. Jedině tak poznáš, kde končí člověk a začíná stůl. Dělám to, abych věděl, kam až sahám. A to každej musí udělat sám. To nikdo jinej nedokáže. Koukám na svoji mapu, na dráhy čar, a když mám pocit, že jsem všude byl, prostě to přepojim. Vyrvu a zarvu někam jinam. A všechno se děje znova. Je to tak jednoduchý. Jednochuchý jako jídlo, jako trávení. Vezmeš kabel a připojíš ho jednim koncem do vstupu a tim druhym do výstupu. Zacyklíš to, převrátíš celej proces, jako bys žral vlastní hovna. Pustíš to celý dokola, všechno, čím jsi to nakrmil, projede ještě jednou, ale do toho nepřestáváš jíst. Feedback looper. To je mozek celý maškarády, celý týhle zábavový kapely. Protože jakkoli dobře znáš členy svýho orchestru, tak tohle jim zkroutí tváře, že je nepoznáš. Valí se to tam a zpátky a znova tam. Mísí se v tom úplně všechno, a jenom pokud to dostatečně znáš, uslyšíš v tomhle ryku svoje prsty. Jako bys česal hřívu koně, kterej si zvrací do zadku. Jako bys na něm chtěl odjet. A já slyšim, jak ty verky řehtaj, jak tim řehtáním rozbíjej vlastní hlasivky, jak se všechno boří a staví znova, jak přestává působit ta zkurvená linearita času.