Krajiny rébusu

Grafiky Naděždy Plíškové (1934-1999), vystavené v únoru v galerii Hollar, jsou plné hororových scén. Krajiny, domácnost, jídlo (obrané kostry, smažené kotlety vykrajované a lepené jak v dětských hrách), Mona Lisa v natáčkách, rozporcované ženské tělo. Jsou to opravdu ostré scény, které něčím připomínají Medkovy jídelní obrazy z padesátých let (Žere kuře, Velké jídlo), jejich vykloubené figury. Tady u stolu nesedí postavy bez tváří, ale agresoři, obklopení věcmi s vyprazdňujícími se a znovunaplňujícími se účely. Velké a malé půllitry piva jsou toho přímými dokumenty.

Plody krizové doby

Grotesknost některých obrázků Nadi Plíškové není až tak vzdálená popisům života jako válečné scény, ba živočišného masakru. Je provázena jemnou erotikou, s detaily, na nichž všechno stojí. Řada odkazů tu pochopitelně vyvolává vzpomínku na nedávnou retrospektivu Karla Nepraše v galerii DOX, a hledání souvislostí, především v kontextu „divnosti“ Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu. Týká se to mapování srážek mysli s hmotou, a tedy určitého dialogu s „křížovnickými“ zkraty myšlení, krutou něhou i překlady v těžkou hmotu. To jsou Neprašovy hlavy-stroje, groteskní, absurdní i situační něha jeho instalací (např. série Něžné hajzly). Právě výstava v DOXu byla doplněna ukázkami z Křížovnické školy a obálkami brněnského časopisu Host do domu ze šedesátých let. Neprašovu a Steklíkovu černému humoru – včetně Steklíkových slavných „ňadrovek“ a dalších kreseb z okruhu Křížovnické školy - tvořily v DOXu těžkou protiváhu Neprašovy sochy- stroje, hlavy, figury a sousoší, instalace. Mluví se o ironii, absurditě, humoru i popu Karla Nepraše. Ve skutečnosti se tu ozývají tiché revoluce druhé poloviny dvacátého století ve svých paradoxech hluku a ticha, klasické harmonie a komiky, obyčejnosti a vznešeného, promyšlenosti a náhody. Z výstavy bylo vidět, že v sedmdesátých letech, v době pokračujících hospodských anabází, kdy to vypadalo, že nejde nic, udělal Nepraš sochařsky zásadní věci. A podobně je to i s grafikami Naděždy Plíškové. A to přesto, že se mluví o krizi. Od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy vznikla Neprašova rozměrná Rodina připravená k odjezdu (1969), jsou to figury z litiny – mj. Dialog, Větší domlouvá menšímu, Stojící figura, Figurální plastika se šroubem, Figurální plastika na šlapání, Podložka pod okap a v polovině sedmdesátých let červeně lakované hlavy z drátů, šroubů, textilu. Těžká litinová Facka je datována 1975, na ni navazuje Velká facka z r. 1980. Patří sem drastické kresby a především sochařská série hlav - včetně Pokusu o sebevraždu z let 1976-1977.

Mimikry stability

To, co je zde definováno jako groteska (či česká groteska), situační anebo černý humor související s absurditou poststalinské doby, má u Plíškové zdánlivě intimnější polohu. Jakoby tu všem nepořádkům čelila drobnohledná analytická práce, něco domáckého, se zvláštními formami skládání (Mon mari, 1976), předělávání (Přešívání, 1968), uspořádávání věcí. Týká se biologie fungování, spotřebovávání i opečovávání, jíž se sice manifestuje něco skoro až rigidně stabilního v běhu života - právě tyto jeho mechanismy jako by nám však zároveň přímo před očima krachovaly, vybuchovaly, anebo alespoň naznačovaly katastrofické scénáře. Z obrázku krásně poskládané pánské košile, do kufříku složeného půllitru piva, bandasky s odměřovanou hladinkou vystupuje intenzivní pocit smrtelného času, v jeho předvádějící se stabilitě. Něco, co bychom mohli nazvat nezvratitelným nebo nezvladatelným propukáním události. Grafice Udělejte si krabičku (1968) vévodí ruce a jejich ponor do krajiny rébusu. Několik jejích plánů vzbuzuje spíše pocit zmatku z nekonečné složitosti než uspokojivého návodu k uspořádání. Touha stability působí zlověstně. U Nepraše bych to nazvala něžnou tíhou věcí, která se týká nejen jeho humorných kreseb (kde tíha odkazuje k těžké mysli), ale kterou doplňuje hmotnost jeho těžkých litin, instalatérských sousoší. Jim odpovídají také Plíškové objekty - například bronzová velikonoční vajíčka, jednotlivě zpracovaná, i další přepracování (jízdní kolo, židle „obsazená“ autorkou a nazvaná Vlastní pomník). Ve spojení těchto věcí s Plíškové „biořádem“ bych se neostýchala mluvit u obou umělců o něčem základním, co se dotýká krize kultury. Co ukazuje kulturní dimenzi světa v její tradici (jak o ní píše Hannah Arendtová) a kde má umělecké dílo, ve své svobodě, zvláštní postavení. Má být ochranou před stravujícími biologickými cykly, účelovou produkcí a konzumací. Ale v čem právě tady spočívá tato ochrana? Plíšková jakoby přímo vyhmátla tento střet, dala mu „vzhled“. Její způsob nám staví před oči věci a procesy konzumování světa jako absurdní fakt života. Také tuto absurditu nese syndrom spotřeby, s jejím všedním řádem, i s jejími odpadky, zbytky. Na těchto odložených zbytcích (viz Neprašův instalační a sanitární materiál) však stojí étos tvorby a smyslu umění. Jejich motorem je dialog, který je zároveň esencí sarkasmu a hranicí s nesmyslem. Tuto rovinu podtrhuje Plíškové poezie, se všemi dokumenty, popisy (zvláště hospodských alkoholických situací) a zkraty.

Humor jako nositel smyslu

Na díle Nadi Plíškové (podobně jako na Neprašových šroubkovaných hlavách) udivuje přesnost, čistota výrazu. Jsou to věci promyšlené a technicky dokonale propracované, přitom plné emocí, tragického pocitu, a tím volnosti. Mají humor, o němž píše Josef Kroutvor v katalogu Neprašovy výstavy z roku 2008 v Hradci Králové, že „předpokládá určitou bystrost, která proniká k jádru věci rychleji než myšlenka.“ Humor je u Křížovníků skutečně razidlem smyslu. Působí v divné disharmonii tíhy a lehkosti, rozumu a emocí, a budí až mrazivý úsměv. Některé objekty působí děsivě už touto svou tíhou a mechanismy, které je mají uvést do pohybu, pak působí jako šílený stroj. Absurdní či komická myšlenka a materiál, ze které jsou Neprašovy sochy sestaveny, tu pracují v paradoxním protipohybu. Jakoby tu duch šrotu útočil na ducha klasické vznešenosti. A naopak. Toto uzemňující (myšlenkový zkrat, odpadový materiál, hospodský humor) v dílech Nepraše i Plíškové působí až dojemně tím, s jakou neoblomností se stává pomníkem umění a naléhavosti jeho životního smyslu, vážnosti. Co je v těchto pracech intimity a, při jejich komičnosti, kolik nevypsatelně truchlivé důstojnosti!

Autorka je literární vědkyně.