Sopky a tratě, jizvy a surrealismy

Dílo Aleny Nádvorníkové spojuje surrealistickou tradici s novými, experimentálními přístupy k tvorbě. Zdánlivě nabízí jakousi měkkou variantu drsného až surového poválečného surrealismu, jaký vzešel z Effenbergerova okruhu (zvláště Karel Hynek, ale nověji například i Eva Švankmajerová s její radikální ironizací ženského těla). Ale není tomu tak docela. Její slovní hry, běhy a zkraty asociací mají v sobě děs krajnosti.

Možná věci vypadají nenápadně („hravě zní jakákoliv výstraha: dolů karmelitskou utíkají vrány“). Technicky jako by se tato poezie navracela k „hrdinskému období“ surrealismu s jeho ranými objevy nevědomých, mimovolných záznamů, mediumní, syrové kresby a malby. Alena Nádvorníková, také kreslířka, malířka a teoretička umění, se rovněž věnovala v devadesátých letech art brut – a uspořádala objevné výstavy doma i ve světě ještě dříve, než se z pojmu stal módní trend.

Její tvorba, výtvarná i slovesná, staví na automatickém tahu štětce, tužky, pera a na vyplouvání pojmové představy v průběhu „tratě“, která má cestu vskutku neklidnou. Je v ní úzkost, erotismus i subtilní humor, který převádí monstra představ ve zkraty obrazů života: českých měst (maloměst), krajin, v nichž se pohybují figurky, které jako by se zrodily ze snů jazyka a užívaly si ostošest všech přeskoků, trhajících celistvý obraz: „Za každým stínem/ bdí mizející strom/ v rákosí ponurá/ města. Pozor si dávej především/ na budiž, i tak/ jsou ničemníci v buši.“

Sopky a tratě Aleny Nádvorníkové (básně z let 2004–2006) evokují něco z Bretonových korálových útesů a vápencových jeskyní, z  pozorování zázračných úkazů – v nichž se předvádí život jako nepřetržitý proces tvoření a zániku. Breton na nich staví surrealistický pojem konvulzivní, křečovité krásy. Krásy jako vyčerpání pohybu – vykolejení, zastavení, zpoždění. Krásy, která se v křečích mění v jakési psaní, jak charakterizuje surrealitu geniální teoretička avantgardy Rosalind Kraussová.

V Šílené lásce uvádí André Breton krásné příklady zvláštního vztahu předmětu v pohybu a předmětu v klidu: „Mrzí mě, že jsem nemohl opatřit jako ilustraci k tomuto textu fotografii výkonné lokomotivy, která byla po léta ponechána napospas běsnění pralesa. Touha toto spatřit je u mne odedávna doprovázena podivným vytržením, ale nejen to; dokonce se mi zdá, že jistě magický vzhled onoho pomníku vítězství i zkázy může nejlépe ustálit myšlení…“ Jestliže Breton stavěl kdysi pomníky (a podobně u nás Nezval, byť již posléze nikoli křečovité kráse), zde, v poe­zii Aleny Nádvorníkové, jako by tato ztuhlá, křečovitá krása (Bretonovy batavské slzy, krásná reprezentace se vším všudy) byla nastavena opačnému pohybu: zoufale lidským gestům, v jejich trhavém zmatku na pokraji nicoty, mizení, odplouvání. Slzy, pápěří, roje pohybu, rozrážení, poruchy, které nemají věčnost (pomníky), žádné zítřky. Jen začátek a konec v šalebné hře dějin, která se evokuje v kompozici sbírky. Touto radikální destrukcí – byť formálně jiná – zdá se mi poslední Nádvorníkové sbírka blízko těm surrealistickým autorům, kteří každý svým způsobem vytvářeli od šedesátých let jeho zcela svébytnou variantu, když promítli do svých experimentů prožitek nicotnosti, děr, ohrad, klaustrofobie a změteného jazyka (spleť, zvuky, ticho, mlha slov; ohrady, díry, klece) jako skutečnosti, v níž žijeme. Pozadím této rozkladnosti je dílo Milana Nápravníka anebo Stanislava Dvorského, ale také Věry Linhartové právě už z šedesátých let. Nově o tom svědčí také Dvorského teprve nedávno vydaná Hra na ohradu, soubor textů z poloviny šedesátých let. Pach rozkladu, popisy pohybů zanořování a vynořování, analytický jazyk ukazuje nejen na to, jak se vzdálila tato tvorba avantgardnímu surrealismu, ale i k šíři pojmu „postsurrealismus“, jak jej nazývá v éře poválečné Stanislav Dvorský. Texty těchto autorů však především dnes stále zřetelněji ukazují na vskutku svébytnou tvůrčí linii, jejímž pozadím byl nejen surrea­lismus v diskusi, ale především polemiky se surrealismem. Právě v této polemičnosti vyniká mimořádný význam tvořivosti jako takové, života jako tvůrčí situace. Tuto intenzivní tvořivost nelze ani tak vymezit skupinově, spíše právě jako intenzitu – intenzitu vymaňování se ze všech mechanických reliktů života. Ostře tu vystupují způsoby popisů skutečnosti tak blízké absurdním hrám, absurditě v její aktuální podobě.

Autorka je literární teoretička.