Okraj, místo skutečného pohybu

Ve stati O konvencích, informaci a kódu z roku 1965 uvažoval Václav Havel o prostředcích demaskování zbyrokratizovaného a fetišizovaného jazyka, který se podílí na ztrátě komunikace v odcizeném světě. Experimentální poezii uvedl do souvislosti s absurdním divadlem. Je tento text, který se stal součástí dobových pokusů o změnu pohledu na jazyk umění, dnes jen vzpomínkou na dávné revoluce myšlení? Letos vychází znovu hned ve dvou archivních verzích: v novém, rozšířeném vydání Antikódů, napsaných v roce 1963, a především v antologii teoretických textů Česká vizuální poezie, kterou edičně připravila Eva Krátká.

Technologie a významy

Česká experimentální poezie šedesátých let, k níž vizuální proud patří, byla mimořádným fenoménem, díky němuž česká poezie, především iniciativou Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, po dlouhé době navázala přímé mezinárodní kontakty. Zejména svou tezí o „umělé poezii“ a svým vřelým vztahem ke strojům, počítačům a obecně novým technologiím vzbuzovala ve své době ostré polemiky – ostatně podobně jako poválečný surrealismus, informel, neokonstrukce či nová hudba. Zastánci experimentální poezie se v polemikách odmítajících tzv. romantický subjektivismus, rozbujelou obraznost a vyvolávání podvědomí obraceli k vnějšímu světu, jeho systémům a jejich analýzám. Havlův tak trochu programátorský teoretický text patří do kontextu těchto dobových teorií, které na začátku šedesátých let představili ve svých přednáškách v Mánesu Hiršal a Grögerová. Obě přednášky z let 1962 a 1963 jsou v antologii otištěny v autentickém znění i s tehdy předvedenými ukázkami.

Editorka fenomén vizuální poezie striktně vymezuje časově i tematicky, v jeho specifických vlastnostech i základních sporech, které vyvolal, a přetiskuje v původní podobě základní dokumenty z výtvarných a literárních časopisů, výstavních katalogů i archivů. Horizont dobových úvah o hranicích umění, vyčerpaných významech a nových technologiích tvorby, která má stát proti dobovému ideologickému jazyku veřejné sféry, uzavírají ukázky ze dvou diplomových prací z roku 1970 – Jiřího Valocha a objevně také Ivana M. Jirouse. V druhé části knihy jsou přetištěny dobové časopisecké diskuse. Z hlediska vizuální poezie se pak ukazuje význam teoretiků umění, kteří překračovali hranice svých oborů, jako byli Jindřich Chalupecký, Jiří Padrta, Arsén Pohribný, Josef Hlaváček, ale také Věra Linhartová. Právě z diskusí, které tvoří druhou část antologie, totiž také jakoby mimochodem vyplývá nový význam konceptu – jako okraje v plném a pozitivním slova smyslu. Jako místa skutečného pohybu, přecházení, staveb a bourání, jako pohyblivosti, která se otevírá prostoru a novým možnostem uměleckého vyjadřování.

Antikódy fyzicky

Snahy po důkladnější dokumentaci a určitějším vymezení české vizuální poezie se dnes potkávají s příznivou konstelací dalších akcí. V poslední době jsou to výstavy Eduarda Ovčáčka, Radka Kratiny, Huga Demartiniho, Jiřího Valocha a také nové knihy – po vydání monografie Vladimíra Burdy vyšel loni také rozsáhlý soubor experimentální tvorby Josefa Honyse. Laterna magika letos zase přišla se zajímavým experimentem – inscenací Antikódů v režii Braňo Mazúcha. Toto představení velmi názorně, prostřednictvím fyzického divadla a počítačových prostorových vizualizací, vyzvedlo základní charakter experimentálního textu jako souhry mysli a práce těla, z jehož gest a postojů vzniká sdělení – do prostoru jeviště byla ve vertikále promítána klávesnice psacího stroje s možností živé reakce na dotek. Toto zaostření na podmínky komunikace ukázalo, že experimentální hry nebyly ani pro Havlovo uvažování nic okrajového. Hiršal a Grögerová napsali v šedesátých letech v Tváři o Havlově experimentální básnické sbírce typogramů, že „je výrazem zájmu, který má autor na automatizaci kódovacích aparatur, destrukci komunikací a devalvaci jazyka (…) Nejde přitom o čistě umělou nebo konkrétní poezii, ale v podstatě o poezii sémantickou, která se pokouší vyjadřovat výtvarně-typografickým jazykem, očištěným od zkonvencionalizované literárně-sémantické mechaniky, své myšlenky a pocity.“ Tento zájem o jazyk a podmínky sdělení pak může otevřít i nový pohled na teoretické koncepty tzv. druhé avantgardy z přelomu padesátých a šedesátých let nikoli jen jako na uzavřenou historii, ale v jejich vazbách k aktuálním otázkám, týkajícím se rozbíjení institucionálních systémů či demaskování fetišů.

Havlovy texty lapidárně zachytily vědomí člověka situovaného do mrtvého světa vyčerpaného jazyka. Jazyk-fetiš se v nich zviditelňuje, stává se vizuálním objektem, součástí experimentálních proklamací objektivity. Můžeme mluvit o odporu k sebestředné obraznosti a obratu k práci s jazykem, která je spíše vědeckým zaujetím. Systém, metoda, analytický přístup jsou způsoby pitvy, která zkoumá pod mikroskopem mrtvý jazyk a možnosti oživení, rozhýbání elementárních vztahů, na nichž spočívají sdělení i celé komunikační systémy.

Proud experimentální poezie vznikl nejen v návaznosti na tehdejší mohutné mezinárodní hnutí, ale právě také v návaznosti na českou meziválečnou avantgardu a následné polemice s tím, co z ní vzešlo. Přebujelé obraznosti a podvědomému egocentrismu je nastavena detailní analýza vedoucí až k „nicismu“, jak to nazval v jednom manifestu Josef Honys. Ve snaze o redukci jazyka a odmítání zkreslených významů začíná například Jiří Kolář pracovat s analfabetickým záznamem typu uzlového písma, s nonverbálním sdělením a následně s básněmi-objekty, které odkazovaly k jiným způsobům čtení. Šlo přitom o až patetický důraz na skutečnost lidského dění, nikoli o šok či neosobní experiment.

Hledání autenticity

Experiment narážel na přelomu padesátých a šedesátých let na více krizí: forem umění, jazyka společenské konvence, zbyrokratizovaného a zpolitizovaného života, zobrazování vyčerpaného obecnou převahou vizuálního vnímání. Pocit odcizení a dehumanizace se také, i když méně pateticky projevoval ve zvláštní ironii, humoru a až „reklamním“ realismu, který míří do oblasti popartu, jak je tomu v dílech Jiřího Balcara, Josefa Honyse i Jindřicha Procházky. Jinde vedl k vytěžování metod vědy, matematiky, logiky, kybernetiky – avšak i pro tyto postupy je příznačné až fyzické splynutí s médiem, místem doteku, ze kterého má proudit nová, gestická energie písma a sdělení, jak to naznačuje psací stroj v díle Vladimíra Burdy. Jindy se, jako v případě fonické poezie Ladislava Nováka, stává součástí minimalistických zásahů do prostoru nové použití hlasu. Havel v souvislosti s automatizací a fetišizací kódů, které ztrácejí přiměřenost ke sdělovaným informacím, mluví o „ritu kódu“. A právě experiment přes svou zdánlivou formálnost měl poskytnout možnost nového náhledu věcí.

V prověřování kódů spočívají také Antikódy jakožto pokus o odbyrokratizování jazyka s jeho znehodnocenými kategoriemi, jako jsou „vlast“, „národ“, „lid“, „hrdinství“ či „odvaha“. Touto potřebou společenského angažmá, které můžeme vidět na Havlově blízkosti existencialismu a hledání identity člověka v dějinách, se aspoň částečně československá experimentální scéna lišila od mezinárodního kontextu. Havlovým „řešením“ byla autenticita projevu – přece jen snaha odlišná od experimentů v pojetí Maxe Benseho. Její možnosti viděl v cinema-verité, abstrakci či lettrismu coby snaze demaskovat šifru jako šifru: „Například útržky textů, výskyt osamocených písmen, mimosémantické a vizuální typografické kompozice, fragmenty byrokratických kódů atd. ozvláštňují a demaskují zase sdělovací šifru.“ Šlo o to, systematicky prověřit primární rovinu jazyka a zbavit tento jazyk jeho mrtvých fetišů. Téma jazyka jako zbyrokratizovaného, zpolitizovaného kódu můžeme dobře diagnostikovat nejen v poezii, ale také ve vzpomínkových knihách, v denících z té doby, záznamech prokládaných výstřižky z Rudého práva. Tyto „letmé diagnózy“ jsou součástí velmi důsledných snad o analytický pohled na básnický jazyk, který hledal pomoc v soudobých vědách a jejich postupech, stejně jako v osobním příběhu.

Jak je patrné i ze souboru dokumentů v antologii Česká vizuální poezie, experiment mění také pohled na historii a historické přístupy, otevírá spor. Vít Havránek připravil na konci devadesátých let výstavu o experimentálním umění Akce, slovo, pohyb, prostor s vědomím nového významu médií a také jako impulz k změně bipolárního pojetí dějin a k práci s hybridními modely, kde je ovšem třeba počítat také s performujícími díly, s účastí diváků a uvažovat, jak zadržet tuto autenticitu reálné situace neikonické povahy, aniž bychom zničili její smysl. Antologie problém dokumentuje v historickém rozměru a zároveň jej znovu otevírá k nové polemice. Akce zahájená experimentálními tvůrci se může ukázat také v novém náhledu na dějiny literatury.

Autorka je literární teoretička.