Pedofil? Agent? Zhýralec?

Charles Laurence přijel do Prahy jako syn tajemníka britského velvyslanectví v roce 1957. Rodinu, která se záhy ocitá ve středu pozornosti českých zpravodajců, okouzlí kultivovaný český spisovatel „George“ Mucha. Přátelské vztahy však vyústí v Muchův milostný románek s Laurenceovou matkou, otec upadá do depresí a sestra Kate psychicky onemocní. Než stihne sedmiletý Charles pochopit, co se děje, je poslán do internátní školy v Anglii. Jako dospělý pak nachází ve svých vzpomínkách nesrovnalosti, které ho po pádu železné opony přivedou k několika návratům do Prahy. Pátrání v pražském archivu StB a dalších tajných služeb, ve starých časopisech a rozhovory s aktéry a pamětníky důkladně převracejí jeho dětskou představu o Muchovi jako impozantním zakázaném spisovateli a poutavém vypravěči. Svedl matku, aby je špehoval? Jak mohl požádat otce o sex s tehdy patnáctiletou Kate?

Vetřelcem v rodině

Shromažďováním a ověřováním pramenů strávil autor dlouhá léta, z plánovaného článku vznikla nakonec próza Společenský agent Jiří Mucha. Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni (The Social Agent: A True Intrigue of Sex, Lies and Heartbreak Behind the Iron Curtain, 2010), balancující na pomezí autobiografie, reportáže, dokumentu a špionážního románu. Zdroje ale Laurence používá (aniž přesně cituje) velmi volně. Otázky, které klade, jsou přitom nadmíru závažné: Spolupracoval, či nespolupracoval Mucha se západními agenturami? Byl, či nebyl pedofil a měl, či neměl podíl na onemocnění Kate? A tady nastává problém. Obvinění Muchy de facto z trestné činnosti není podloženo ničím jiným než neurčitými náznaky ze strany rodičů, s nimiž sám autor očividně nemá příliš upřímné vztahy. Katina anorexie, mnohaletý pobyt v léčebnách a její skon přirozeně zanechaly v jeho nitru nezhojitelné šrámy a vzbudily palčivé otázky. Podezření propuká naplno v jednom z oněch rodinných výstupů, kdy se vynořují desítky let vytěsňovaná příkoří a zklamání. „Co se stalo Kate? (…) Ošukal ji Mucha? Nebo Kate viděla, jak Mucha šuká tebe?“ křičí syn na zestárlou matku. Jiné vysvětlení než vlastní utkvělou představu ale nenabízí.

Reakce Muchových pozůstalých, kteří zabránili distribuci druhého vydání knihy ve Spojených státech, tak byla nasnadě. Laurenceovy domněnky přesto nepřímo potvrdili, když se jejich nástrojem stala evropská legislativa na ochranu soukromí. (Laurence soudního opatření okamžitě využil pro získání aury autora zakázané knihy na stránkách investigativního webu The Daily Beast.)

Agent chlípník

Naléhavá touha přijít na kloub intimním tajemstvím vlastní rodiny mocně vtahuje do děje. Sledujeme efektní detaily pátrání: spolu s autorem otáčíme zašlé stránky policejních protokolů v badatelně Archivu bezpečnostních složek, jsme svědky poutavých rozhovorů s pamětníky, podílíme se na jeho úvahách a pochybnostech. Stále však čteme román o investigativní práci, nikoli regulérní výstup z ní. Rozpoznat, že některé důležité pasáže jsou fikcí založenou na kusých vzpomínkách nebo strohých policejních protokolech, si žádá zvýšené pozornosti. Například popis jednoho z legendárních večírků, na nichž „došlo ke skupinovému sexu“, se zakládá na anonymních hlášeních psaných pro StB, ale je uvozen přiznáním, že ho do plastického obrazu rozvinula autorova fantazie: „Zkouším si na takovém večírku představit své rodiče, ale nejde to. (…) To Jiřího Muchu si na takovém večírku dokážu představit snáz. (…) Odpovídá to Muchovu obrazu, jak ho mám celé ty roky v paměti.“ Fakta týkající se citlivých skutečností přecházejí v úvahy a dohady příliš nekontrolovaně. I když si je Laurence vědom, že „průkazné není vůbec nic“, osobní angažmá a nasazení jej strhává ke kontroverzím (nejedná­-li se o záměrnou sázku na negativní publicitu).

Velké naděje vložil například do bývalého Muchova řídícího velitele. Kamil Pixa byl v padesátých letech jedním z hlavních mozků StB a autorem rafinovaných technik získávání informací, mezi něž patřil i nástroj „společenského agenta“ – informátora vytvářejícího účelové intimní vztahy. Existují o něm už i filmové a rozhlasové dokumenty, k nimž však Laurence jako cizinec neměl přímý přístup. Byl to právě Pixa, kdo Muchu přiměl k dlouhodobé spolupráci s StB a nakonec jej poslal na tři roky do uranových dolů. Z jeho vyprávění vzniká další, ze všech ostatních kupodivu nejkritičtější Muchův portrét. „Muchu jsem poslal do vězení proto, že to byl proradný parchant a já jsem mu chtěl dát za vyučenou. (…) Nejde o to, že by neměl žádné morální zásady. On ani nevěděl, co to morálka je. Bylo to monstrum. Myslím, že jsem v životě nepoznal nikoho tak bezcharakterního, jako byl Mucha.“ Ovšem jakou váhu má moralizování člověka, který je všeobecně pokládán za zločince a manipulátora? Laurence však Pixovu výpověď respektuje, a dokonce se jí sám svým výsledným názorem na Muchu blíží. Ze spisovatelova šarmu se v jeho očích stává „jedovaté kouzlo“, neboť „touha získat každou ženu, která se ocitla v jeho blízkosti, ho zbavila mravní integrity“.

Psychologie studené války

I přes zaujatost však zůstává Laurenceův portrét inteligentně vícerozměrný ve srovnání s nekritickým až adoračním obrazem, který o rok dříve vybudovala Jolana Šopovová. V monografii Jiří Mucha (2011) sice záslužně přetiskla Muchovy vyšetřovací protokoly, rozsudky apod., rezignovala ovšem na jejich výklad, spokojujíc se s letmou obhajobou Muchova angažmá v StB a naivním odsudkem doby. Britský novinář nadto s nadhledem proniká do komplikovaných mezinárodních souvislostí a psychologie studené války. Popis mezinárodních špionážních sítí, potřebný pro pochopení úloh špionů československých i zahraničních, může na českého čtenáře sice působit poněkud odtažitě, občas se ale najdou zajímavé detaily. Například Novozélanďana Iana Milnera, který se v padesátých letech zapsal do paměti dnes nejstarší žijící generaci českých anglistů jako sympatický lektor angličtiny na Karlově univerzitě, Laurence identifikuje jako na Západě proslulého agenta KGB působícího v australské diplomacii.

Plochý je ale jeho obraz Prahy, potvrzující západní stereotypy o Česku jako poněkud bizarní a neuspořádané středoevropské zemi. Zachraňují ho jen povedené střihy mezi dětskou a dospělou perspektivou, v nichž působivě kontrastuje Praha šedivá a opršelá, tak jak se vynořuje ze vzpomínek z padesátých let, a Praha polistopadová, měnící se v moderní metropoli. Jinak se kulisy s tmavými tatrovkami a komunisty v pláštích blíží klišé.

Ze zákulisí „pražských orgií“ (jak zvěčnil Muchovy večírky ve své novele Philip Roth) v paláci na Hradčanském náměstí se – v rozporu s podtitulem – nedozvíme takřka nic. V tomto ohledu ovšem naštěstí neselhávají čeští novináři, které Laurence inspiroval k napsání rozsáhlých článků s nahými dobovými fotografiemi a k rozhovorům s pamětníky. Mucha-prostopášník tak v uplynulém čtvrtletí zastínil Muchu-agenta ve většině deníků a týdeníků, o Muchovi-spisovateli ani nemluvě.

Kniha měla být silná svou faktičností (literárně výjimečná není), tu však, jak se ukazuje při bližším pohledu, pouze předstírá. Charles Laurence záslužně a s cennými přesahy prakticky jen doložil Muchovu kariéru u StB, která byla dlouho předmětem dohadů a legend. Celkově však muchovskou mytologii v důsledku své osobní frustrace a žánrové nevyváženosti naopak zavádějícím způsobem rozkošatil a ani jemu se tuto mnohotvářnou a komplikovanou osobnost do věrohodného portrétu lapit nepodařilo.

Autor je bohemista.