Přítomnost je zamotaná

Tomáš Weiss se po hlavě pustil do tematiky, která má ve zdejší, od společenského dění distancované poezii snad největší šanci vzbudit čtenářský zájem. Ve sbírce Postkomusimus: záškrt se pokusil charakterizovat napětí mezi komunistickou historií a porevolučním vývojem našich zemí, jakož i jasně a pádně vymezit svou názorovou pozici. S tímto záměrem přišel navíc dvě dekády po sametu, v době, kdy ostře černobílé hodnotící schéma předlistopadové doby začíná šednout a přímočarou kritiku tehdejších „poměrů" začínají někteří relativizovat.

Postkomunisticky vypatlaná kotlina

Weissovi jde v prvé řadě o halasnou kritiku současného režimu, tedy satiru. Jenže při zpracovávání takto širokého tématu – společensky vůbec nejzásadnějšího – je třeba být setsakramentsky opatrný, aby člověk nesklouznul k laciné agitce nebo opozičnímu populismu. Jednoduše pojmenovat jevy stačilo možná za minulého režimu, kdy mělo básnické slovo nedozírně vyšší společenský význam, nikoli však dnes, kdy se vše díky inflaci hodnot musí drát o své místo pod sluncem.

Má­-li v dobré poezii a vůbec literatuře čtenář přitakat hodnotovému ustrojení autorského subjektu, pak tento moment u Weisse naprosto nefunguje. Autor v útlé knížečce seskládal mozaiku lidových obav („je to malér/ Bejt v NATO a topit plynem z Ruska"), spontánně vyjádřených postojů („Nestačí mi, že je to lepší"), zkratovitých odsudků („Postkomunisticky vypatlaná kotlina"), spílání a lamentování neadresného („smějící se hyeny/ Zrozené v Omnipolu, Strojexportu nebo před Tuzexem") nebo naopak adresného samoúčelně („Pro co by byli Havel a Tigrid/ Medek nebo Patočka? Štábní kapitán Morávek?") a všelikých jiných banalit, s jejichž vulgaritou a plebejskostí je těžké se ztotožnit. Kdybych se dozvěděl, že v Německu „nacisty podporuje 10–15 % obyvatel, kteří se/ ke straně hrdě hlásí" z denního tisku, estetický účin by byl stejný. Pointy básní se dost často blíží intelektuálně plochému pubertálnímu humoru („Přišla si na mítink kmotřička/ Pro Jiřinu Švorcovou… Dává jí Grebeníček elektrické šoky"). Vrcholem je pak veleobjevný název básně Přítomnost je zamotaná.

O tom, že přítomnost je opravdu zamotaná, svědčí i názorová a morální rozpornost samotného autorského subjektu. Jakkoli rozpor může být a často bývá esteticky účinný, číst na jednu stranu odsudek strejdy alias „dalšího kuchyňskýho hrdiny od lahváčů" a na druhou alibistické prohlášení, že „do války bych za tuhle zemi nešel", svědčí jen o absenci hlubšího promýšlení deklamovaných problémů. A možná to také vysvětluje, proč autor citlivé téma vztahu minulosti a současnosti, které slibně rozehrál v názvu a jež má potenciál rezonovat v publiku, vyřídil lapidárním prohlášením: „Nejsem přítel starých pořádků".

Básník, nebo bavič?

Básníkem je Weiss více tam, kde namísto rozmělňování frází, lidových zkazek a novinových titulků, z nichž je seskládána poslední báseň, načrtává skutečné živé obrazy. Například v básni Šourá se přede mnou o osudech staré ženy, v níž vybízí k uměleckému poznávání druhého vykreslením množství jeho existenčních možností („Stará jako republika/ Měli jste sloužící, nebo jsi sama sloužila?/ Obdivovatelka Masaryka, nebo zakládající členka strany?"). I v úvodu této básně („Nahrbená/ Páchnoucí léky a močí") však chybí zdrženlivé vyjádření oklikou, ona rafinovanost, kdy verš čímsi přesahuje naši každodenní zkušenost.

Dilema, zda chápat Postkomunismus jako seriózní pokus o poezii, nebo ho číst jako sbírku hospodských anekdot, se jednoznačně vyřeší v závěrečné básni Plán odolávání podle Hedgese (vyvěsit doma) s naznačeným odstřižením strany 39. Zde už jsme jakékoli poezii na hony vzdáleni – stojíme před spotřební popularitou Murphyho zákonů. Tomáš Weiss by s trochou hereckého talentu mohl být úspěšný bavič, ale na dobrou poezii jsou hospodské hlášky hrající na notu lidové, a proto neurčité, naštvanosti málo, i když jsou zalámány do veršů.

Autor je bohemista.