Tisíce přehrad svobody psaní

Cenzura patří k politicky a historicky zatíženým pojmům, jejichž použití vždy kolísalo mezi popisem a hodnocením, snahou o poznání a polemickým útokem. Vyhraněnost a nesmlouvavost, s jakými se tento pojem často používá, z něj učinily jakýsi nárazník, který od sebe odděluje názory konkurenčních politických táborů. I v uplynulých dvou dekádách u nás sloužil pojem cenzury častokrát jako útočná zbraň proti politickým protivníkům, a to aniž by si kdo byl povšiml, že k němu autoři přistupují z různých úhlů a s odlišnými záměry.

Nová cenzura

Proto je pojmová reflexe a očištění od polemických nánosů, které přináší překladová antologie Nebezpečná literatura? badatelského týmu Ústavu pro českou literaturu AV ČR, nadmíru potřebná. Překlady studií, esejů či výňatků z rozsáhlejších prací šestnácti současných teoretiků a historiků literatury a kultury představují způsoby uvažování o cenzuře v uplynulých třech dekádách; s několika výjimkami jde o jména, s nimiž se čtenář setkává v češtině vůbec poprvé. Rozděleny jsou do teoretické a historické části a doplňuje je rozsáhlá přehledová studie českých autorů o tuzemském bádání na toto téma.

V publikaci můžeme zachytit několik trendů. Tím možná nejdůležitějším je snaha o odpolitizování pojmu. Tradiční pojetí cenzury má liberální pozadí: jako cenzura se chápaly praktiky útlaku, jejichž pomocí si státní moc prostřednictvím svých úředníků udržovala kontrolu nad veřejným prostorem. Oproti tomu nové přístupy hlásají, že cenzura je nezbytný prvek veškerého vnímání a podléhají jí všechny texty (Michael Holquist, hlavní proponent takzvané nové cenzury), že je paralelním jevem a důsledkem literatury, stejně starým jako ona sama (Richard Aulich), a že ji určují vztahy mezi oblastmi či dimenzemi lidské činnosti a musí se jí podřídit všichni výrobci symbolických statků (Pierre Bourdieu). Zde se ale dostáváme k druhému extrému, relativizaci pojmu: je­li cenzurou vše, není jí nic. Jsme vrženi do nejistoty, kdy nezbývá než neustále hledat a vyjednávat konsensus, aby způsob regulace psaní vyhovoval pokud možno všem skupinám a členům společnosti. Konzervativním řešením, které navrhuje studie Armina Biermanna, je zachovat užší pojetí cenzury jako plošné institucionální regulace pomocí nátlaku a násilí a od této takzvané tvrdé cenzury pak odlišovat cenzuru měkkou, která je výsledkem společenského konsensu.

V českém kontextu toto rozlišení objasňuje redakční praxi v období normalizace, v jejímž důsledku bylo z publikačního prostoru vytěsněno mnoho autorů. O cenzuře se zde mluvilo v souvislosti s odpovědnými představiteli redakcí a kateder, kteří jako „strážci“ dbali o ideovou „čistotu“ publikovaných textů. Nyní můžeme rozlišit mezi institucionální cenzurou, která v beletrii ­formálně ne­existovala (a kterou pro tisk vykonával Úřad pro tisk a informace), a kolektivní autoritou strážců, kteří tisk některých knih zastavovali z přesvědčení, loajality, strachu nebo zvyku. (Důsledky byly ovšem stejné.)

Uchování smyslu

Od Pierra Bourdieua, jehož euroamerická popularita s plnou silou zasáhla i tuzemsko, vychází další trend, který se týká celé literární vědy: přejímání sociologických impulsů, především v podobě teorií systémů, struktur a institucí. Nejde již o to proniknout k původní podobě textu a rekonstruovat důvody, jež cenzora vedly k jednotlivým zásahům do něj, nýbrž o popsání sociálního mechanismu: dlouhodobých vlivů a pohybů, jejichž výslednicí je podoba díla. Pozornost badatelů se přesouvá z „pouhých“ textů na institucionální praxi, která se skrývá za jejich vznikem. Jan a Aleida Assmannovi uvažují o cenzuře jako o mechanismu, jenž společnosti zajišťuje uchování smyslu, nezbytného pro její fungování. (Nejedná se tedy o tradiční socio­logii literatury, kdy se buď z textu čerpá sociologické poznání, anebo se text redukuje na kontext.) Sociologizující úvahy vyvazují z pout panující politické reality, neboť v jejich obecnosti mizí rozdíly mezi odlišnými sociopolitickými systémy.

Náčrtům velkých systémových teorií v antologii sekundují historické „případové“ studie, jež zabírají období od novověku do současnosti a obsahují příklady nejrůznějších politických režimů od absolutistické monarchie přes liberální demokracii až po socialistickou diktaturu. (Studie Richarda Darntona dokonce srovnává situaci ve Francii roku 1989 a Německé demokratické republice.) Autoři v nich odkrývají princip cenzury v dalších fázích vzniku a publikace díla a v příslušných povoláních. Roger Chartier uvažuje o vydavateli jako o cenzorovi; Richard Burt označuje za cenzora mistra královských zábav na dvoře anglického krále Jakuba I.; Thomas Loué a Blaise Wilfert­Portal takto zkoumají roli překladatele.

Dalším trendem je přiřknutí cenzuře úlohy aktivního, text konstituujícího činitele, neboť vedle škrtání též nahrazovala autorovy formulace svými vlastními, které pozměňovaly význam. Marta Fiková mluví o cenzorovi dokonce jako o skrytém spoluautorovi, toto označení ale zdůvodňuje poněkud zvláštně: vystihuje podle ní jeho utajení. V sousedství dalších pojmů jako dozorce, verifikátor, poradce a prokurátor, které Fiková uvádí, působí jako zbytečné nafukování ustálených pojmů.

Kreativní nahrazování

V druhé řadě cenzura inspiruje autora, jenž její zásah předvídá, ke kreativním strategiím náhrady a opisu. Studie Lva Loseva se z antologie tematicky poněkud vymyká, jelikož jejím předmětem je ezopský jazyk. Tento přímý důsledek cenzury je vlastně souborem diskursivních postupů a figur, které umožňují sdělovat rozdílné obsahy současně několika typům (skupinám) čtenářů. Ezopský jazyk je na hraně bádání o cenzuře a spadá pod samostatnou disciplínu, která dosud v tuzemsku nezdomácněla, ačkoliv k tomu situace druhé poloviny minulého století vybízí. Jde o politiku psaní, jak ji představuje například Jacques Rancière, a politiku interpretace literárního textu, kterýžto koncept vypracovali anglosaští literární teoretici v osmdesátých a devadesátých letech 20. století.

Spadá sem studie Thomase Brooka o textech, které doprovázely Joyceova Odyssea. Předmluva se stává součástí textu, přičemž jej interpretuje tak, aby zdůraznila určité jeho politicky žádoucí významy. Tím ale nutně vytváří nové dílo. Autoritativní, a dokonce právně závazné texty, které se staly předmluvami amerických vydání Odyssea, ukazují, jak slabá je autorita autora a nakolik je čtení díla ovlivněno institucionálním kontextem. Dvě americká vydání (1933 a 1961) přeznačují Odyssea jako tragické a klasické dílo, a tím legitimizují jeho postavení ve veřejném prostoru. České vydání z roku 1977 se může pochlubit jiným specifikem: v jeho předmluvě se argumentuje, že metodou, jíž byl Odysseus psán, není psychoanalýza (která byla v socialis­­tických státech v nemilosti) a záznam proudu vědomí, nýbrž použití speciální vypravěčské perspektivy.

Antologie Nebezpečná literatura tedy nejen zaplňuje výraznou mezeru tím, že k nám zavádí v současnosti ve světě už etablované koncepty, ale odpovídá i na praktickou potřebu, protože se může stát důležitým referenčním bodem probíhající diskuse o nedávné minulosti, která se odehrává většinou mimo katedry.

Autor je estetik a filolog.