V moci žen a iluzí

Soutěžní sekce letošního 63. ročníku Berlínského filmového festivalu byla nezvykle žánrově pestrá. Vedle německého revizionistického westernu (Gold, Zlato), efektní adaptace Diderotova románu Jeptiška (La religieuse), nervy drásajícího zemědělského (Dolgaja ščastlivaja žizň, Dlouhý a šťastný život) a farmaceutického thrilleru (Side Effects, Vedlejší efekty) byla k vidění i mainstreamová óda na radostné stáří (Gloria) a cinema verité (Epizoda u zivotu beraca zeljeza, Epizoda ze života sběrače železa). Posledně zmíněný snímek bosenského režiséra Danise Tanoviće nakonec kromě velké ceny poroty (Stříbrného medvěda) získal i ocenění pro protagonistu Nazifa Mujiće.

Autentická nesmělost

Tanović se kromě režie věnuje také politické činnosti, jež zřejmě byla impulsem k tomu, aby si pro svůj pátý film vybral šokující událost. Těhotné ženě a matce dvou dětí nemocnice odmítla vyoperovat uhynulý plod, který ohrožoval její vlastní život, s tím, že nemá zdravotní pojištění. Nezaměstnaný manžel, který si vydělává paběrkováním na smetišti a příležitostnou demolicí aut následně prodávaných do sběrného dvora, učiní zoufalý pokus peníze sehnat. Času ale není nazbyt, lékaři jsou neoblomní, a tak nezbývá než zkusit malou lest.

Příběh nuzné romské rodiny odkudsi z bosenské vísky, která se navzdory hyenismu systému houževnatě domáhá práva na život, zneklidnil režiséra natolik, že se za jeho protagonisty rozjel s ruční kamerou a za devět dní s nimi film natočil. Autenticita, která je cítit z nesmělosti neherců, filmu ovšem na působivosti nepřidává a spíš nechtěně poukazuje na hranice fikce, které tato dokumentární látka zcela nepokořila. Výtka týkající se herectví se nevztahuje na Mujiće, který byl oceněn snad právě proto, že jeho civilní výkon se stydlivostí ostatních neherců tak ostře kontrastoval. Mrazivost, jež se v námětu skrývá, je bohužel rozmělněna v příliš usilovném dokumentárním aranžmá, které sice podtrhuje konkrétnost příběhu, ale není schopno jej povznést do obecnější roviny. Emoční nasazení, které podobný příběh od diváka vyžaduje, je znemožněno už samotným východiskem režisérovy metody. To, že se jedná o skutečnou událost, kterou záběr po záběru rekonstruují její reální aktéři, totiž dává tušit, že hrozící tragédie se nakonec neodehraje. Tím příběh, byť mu nechybí pointa, ztrácí potřebné napětí. A je ku podivu, že se zkušenému oscarovému režisérovi (Země nikoho, No Man’s Land, 2001) toto napětí nepodařilo evokovat jinými prostředky.

Samoúčelná a bezradná pozice dítěte

Na východ letos putuje i hlavní cena festivalu, Zlatý medvěd. Rumunský režisér Calin Peter Netzer přivezl snímek s podivným názvem Pozitia copilului (Pozice dítěte), vyprávějící o sobeckosti vydávané za lásku. Pětatřicetiletý Barbu, který se snaží vyvléknout z matčina dusivého objetí a konečně začít vlastní život, způsobí autonehodu, při které zemře čtrnáctiletý chlapec. Barbova matka Cornelia, vyzbrojena bezpočtem kreditek a přesvědčivých konexí, se pouští do záchrany syna, kterého opět může přesvědčit o tom, že se bez ní neobejde. Obětavá láska, v jejímž jménu podplácí korunního svědka, rodiče oběti i zkorumpované policajty, ji nezastaví ani před neomaleným výstupem v domě zemřelého chlapce, jehož rodiče upozorní na to, že pokud nestáhnou žalobu, ona přijde o své jediné dítě, kdežto jim ještě dvě zůstaly.

Trýznivé drama o manipulaci podle scénáře Razvana Radulesca (Smrt pana Lazaresca, Moartea domnului Lazarescu, 2005) bohužel ztrácí svou přesvědčivost nenápaditou realizací. Zdálo by se, že právě psychologický aspekt bude hlavním akcentem filmu o vztahu matky a syna. Nicméně zevrubnější charakterizace se omezuje výhradně na hlavní postavu, ale i její pocity jsou leckdy obtížně dešifrovatelné. Těkavé záběry ruční kamery sice navozují nezbytnou autentickou patinu (novovlnný trademark), ale jejich nervní pohyb vyznívá jako samoúčelná a bezradná snaha o realistickou stylizaci. Nevyvážené jsou i herecké výkony a jindy přesvědčivá Luminita Gheorghiu (nechyběla snad v jediném významném rumunském filmu poslední dekády) nedokáže vyvolat patřičně monstrózní auru, která její postavě fakticky přísluší.

Snímku nelze upřít výstižné nastínění polarizace dnešní rumunské společnosti. Skvěle vygradovaná scéna na policejní stanici, kam se přihrne Cornelia se švagrovou (obě v patřičně luxusních kožiších), netečně pohlédnou na zdrcenou rodinu oběti, vecpou se do vyšetřovny, ohánějí se jmény vysoce postavených známých, pozurážejí veškerý personál, donutí Barba ke změně výpovědi ve svůj prospěch a poté spokojeně odjedou každá svým impozantním vozem, je trefnou zkratkou nových poměrů v zemi. Nestoudná arogance a morální degradace dokonale zpřítomňuje sociální nerovnost a rozkol mezi Corneliiným světem nové buržoazní smetánky a bojácnou servilitou ekonomicky slabší vrstvy.

Odhodlané ženy a skromní muži

Ke všemu odhodlané ženy, bojující za uskutečnění svých cílů proti rodině, zákonu i náboženství, byly prezentovány žánrově i tematicky velmi různorodě, ať už v podobě lesbického kriminálního spiklenectví v Soderberghových Vedlejších efektech, v touze po tvůrčí seberealizaci slavné sochařky a Rodinovy múzy Camille Claudelové v podání Juliette Binocheové ve filmu Bruna Dumonta Camille Claudel 1915 či v „babičkovské“ emancipační vzpouře proti osudu a společenským konvencím (vítězná Gloria nebo Je na cestě, Elle s’en va, s Catherine Deneuvovou). Protest vůči pokrytectví církve i rodiny (adaptace Diderotovy Jeptišky, kde lesbickou matku představenou zosobnila Isabelle Huppertová) střídala záchranná mise zoufalých matek (kromě zmiňované Pozice dítěte téma představil i překombinovaný jihoafrický thriller Layla Fourie). Za svým štěstím šly otylé puberťačky (závěrečná část Seidlovy trilogie Ráj: Naděje, Paradies: Hoffnung), korejská Nugu-ui ttal-do anin Haewon (Ničí dcera Haewon) i zamilované trestankyně v psychologickém thrilleru Vic et Flo ont vu un ours (Vic a Flo viděly medvěda), který získal cenu za novátorství. Bezprecedentní feminizace ovšem neasociovala genderovou (ani jakoukoli jinou) vzpouru, spíše nabízela emotivnější úhel pohledu na téma manipulace, zastřešující výběr soutěžních snímků.

Jednu z frivolnějších variací boje za práva žen zosobnila Paulina García v uhrančivé kreaci stárnoucí dámy (Gloria), která odmítá poslední roky života strávit v houpacím křesle s kočkou v náručí (zasloužený herecký medvěd). Dávno rozvedená, stále přitažlivá, vzdělaná a zabezpečená žena těsně před šedesátkou si v touze po trvalém vztahu prožívá chvilková vzrušení na večírcích pro nezadané i následná bolestná procitnutí. V zobrazení seniorských milostných poměrů nesklouzává chilský režisér Sebastian Lelio k naturalismu, nucené komedializaci ani k umělecké retuši stařeckých těl. Gloria v tragikomickém klíči, který si získal porotu i diváky, předestírá zápletku z teenagerovské vztahové komedie provokativně – a díky výkonu hlavní představitelky i velmi přirozeně – posunutou o čtyřicet let, aniž by ztratila na aktuálnosti.

Nejlepším režisérem byl zvolen David Gordon Green za snímek, kde jsou ženy pro změnu zpřítomněny jen ve snech a vidinách. Buddy komedie Prince Avalanche vypráví o charakterově protikladné dvojici mužů, kteří se rozhodli léto zasvětit obnově silničního značení v požárem zdevastovaném lese. Naprostá izolace a ubíjející stereotypnost práce je donutí poznat jeden druhého víc, než původně chtěli. Film postavený na laškovných dialozích s filosofickým přesahem by si určitě zasloužil ocenění i za nesmírně spontánní herecký výkon obou protagonistů. Remake islandského filmu Doprava doleva (Á annan veg, 2011) byl jedním z nejskromnějších soutěžních příspěvků, přesto tomuto komornímu příběhu nechyběl půvab, jehož se ostatním soutěžním snímkům často nedostávalo.

Autorka je filmová publicistka.