Jednu z vizí budoucnosti bez venezuelského prezidenta Cháveze s ohledem na domácí dění analyzuje bolivijský deník La Razón v článku Evo bez Cháveze. Nepoškozená aliance ze 17. 3. 2013. Deník vzpomíná na sbližování mezi venezuelskou a bolivijskou vládou a připomíná reakce, které tato politika vyvolávala u bolivijské opozice, formované kolem prefektů východních a spíše neindiánských regionů. V té době došlo i na strašení budováním venezuelských vojenských základen, což se dnes, dle listu, „může jednoznačně vyvrátit“. Chávez byl prý tím, kdo Bolívii vládl, tvrdily tehdy opoziční síly. La Razón v této souvislosti píše: „Je nevyvratitelné, že existují dobré vztahy s touto zemí [Venezuelou – pozn. R. B.], avšak Moralesova vláda se jeví natolik důkladně konsolidovaná, že ji Chávezova smrt (…) nezasáhne, ačkoli jeho politická podpora byla v prvním momentu (2005–2008), kdy se Moralesova administrativa nacházela v ohrožení, důležitá.“ Tehdy třeba Venezuela přerušila diplomatické styky s USA poté, co tak učinila právě Bolívie. Vztahy mezi oběma zeměmi ale nikdy nebyly tak úzké, jak se obvykle psalo. Tuto tezi deník podpírá i odkazem na publikovaná tvrzení bývalého prezidenta a historika Carlose Mesy, Moralesova odpůrce, který nedávno konstatoval, že jak Bolívie, tak Ekvádor jsou politicky autonomními a ekonomicky nezávislými státy. Podle bolivijského politologa Manuela Canelase analytici, kteří tvrdí, „že Chávez po sobě zanechal pět prezidentů sirotků – s odkazem na Bolívii, Ekvádor, Nikaraguu, Kubu a Argentinu –, vyjadřují spíše své přání než objektivní analýzu“. Bolívie není závislá na venezuelských finančních zdrojích – koneckonců více než Venezuele dluží Číně. Program Evo plní (míněno sliby), již dávno není financován z Caracasu, ale z bolivijského rozpočtu a lapazská vláda na severním státu nikdy nezávisela tolik jako například Kuba. Navíc v poslední době byl Moralesovi blízký spíše brazilský exprezident Lula než Chávez. A byli to ostatně brazilští poradci, kteří se podíleli na Moralesově druhém vítězství. Podle politologa Fernanda Mayorgy byl Chávezův vliv „spíše diskursivní než ideologický“. Co se bezesporu po Chávezově smrti změní, je podle deníku obsazení pozice regionálního „mluvčího“. Nové venezuelské vedení bude mít plné ruce práce při plnění domácích úkolů, a je tedy možné, že tuto roli převezme právě Evo Morales.
„Hlídejte si své blázny,“ řekl pověřený venezuelský prezident Nicolás Maduro opozici a varoval ji před ultrapravicovým obratem. Jak informuje caracaský list El Universal (21. 3.), američtí vojenští přidělenci Otto Reich a Roger Noriega, vyhoštění ze země 5. března, finančně i organizačně podporovali studentské opoziční hnutí, které se později tvrdě střetlo s chávistickými sympatizanty – výsledkem bylo osm zraněných studentů. A právě těmto studentům bylo určeno označení „blázni“. Současně Maduro připomněl svou tezi o cíleném vyvolání rakovinového nádoru u Cháveze, za nímž prý stojí USA, jež s bakteriologickou válkou experimentují již čtyřicet let. „Na internetu je o tom dost článků. Stačí si je najít,“ sdělil. Aby mohlo čelit takovým útokům, musí se chávistické hnutí sjednotit „jako jeden muž a jedna žena“. Z opozičních řad naopak zaznívá jasná výtka: Maduro svou neustálou snahou evokovat Cháveze a jeho antiimperialismus udržuje svůj tábor ve varu. Ve stejném vydání si list v komentáři hraje s prezidentovým jménem a ptá se, zda je Maduro opravdu „zralý“ (skutečný význam jeho jména), či spíše ještě „zelený“. Ať už je to tak či onak, podle listu nastává ve Venezuele situace, která „není nejlepším momentem pro opozici. Chávismus si musí sáhnout na dno a rozštěpit se. To nastane, nevyhnutelně, jenom když Maduro vyhraje. Pokud dojde k opačné situaci a vyhraje Capriles, chávisté ho sesadí do tří měsíců, jelikož stát zůstane chávistický a nedojde k úpadku, diskreditaci, nechuti a nesnášenlivosti. (…) Pokud Capriles zvítězí, stát zůstane rudý, přitom právě stát je nástrojem, který je třeba rozebrat. Aby to Capriles či jakýkoli opozičník dokázal, je potřeba uzavřít cyklus, jenž skončí jenom s Madurovým vítězstvím.“
„Návrat bývalé prezidentky Michelle Bacheletové zneklidňuje chilskou politiku,“ konstatuje titulek madridského deníku El País z 20. 3. 2013. Rezignace Bacheletové, středolevicové političky, jejíž mandát v čele země skončil úspěchem, na funkci výkonné ředitelky agentury OSN věnující se ženské problematice a její návrat do Chile po dvou a půl letech rozvířily hladiny chilské politiky. Ačkoli kandidatura úspěšné exprezidentky ve volbách vyhlášených na listopad letošního roku se očekávala již delší dobu, její návrat na domácí půdu a patrně i ohlášení kandidatury se jeví poněkud brzkým. Žena, jejíž popularita již nyní dosahuje čtyřiapadesáti procent, totiž dokáže výrazně zamíchat vnitropolitickými kartami. Pravicová vláda Sebastiana Piñery, který nemůže na příští období kandidovat, se nedávno poněkud zvedla v žebříčcích popularity a těší se podpoře osmatřiceti procent populace, na což nebývala zvyklá. Piñera se za takových okolností odhodlal více zapojit do souboje o prezidentskou nominaci na pravici, kde se spolu střetávají bývalí ministři Laurence Golborne a Andrés Allamand, které čekají koncem června primární volby. Zejména slabší Allamand již Bacheletovou uvítal slovy, že ji „čeká lepší a odlišnější země než ta, kterou vedla“. Bacheletová se vrací v momentě, kdy se silně zpochybňují její kroky při zemětřesení v únoru 2010 a následném rabování. Avšak snaha vyšetřovat členy tehdejší administrativy za pozdní varování a nezvládnutí kalamity, jak se zdá, nijak nesnižuje její popularitu. Větší problém pro kandidátku bude spíše problémové fungování středolevicové koalice Concertación (Souznění), složené hlavně ze socialistů a křesťanských demokratů, která ztrácí dříve silné emotivní vazby na voliče a s níž se dnes identifikuje jen zhruba dvaadvacet procent lidí. Bacheletová se podle deníku El País bude snažit od zdiskreditovaných stran distancovat a již nyní se obklopuje mladšími spojenci nezapletenými s koalicí, která měla zemi v rukou prakticky po celé období po odchodu Augusta Pinocheta. Strany nejsou z tohoto postupu nadšené, především proto, že by mohl hodně oslabit personální ambice řady jejich vůdců.