Zatímco postkosovskou Evropou hýbe otázka měnitelnosti či neměnitelnosti hranic na Krymu, limitů národního sebeurčení či „legitimních“ prostředků, jak ho dosáhnout, Španělsko zažívá svou vnitřní debatu na totéž téma, spojenou s možnou separací Katalánska. Monarchistický a jednotě země zcela oddaný deník ABC se 18. března katalánskému problému věnoval v řadě článků. List předně přinesl výsledky průzkumu veřejného mínění, jejž si nechala provést barcelonská regionální vláda Generalitat: 59,7 procenta Katalánců schvaluje, aby se region stal nezávislým státem, avšak „pouze“ 40,2 procenta je „naprosto pro“ odtržení; 19,5 procenta je spíše pro nezávislost, 10,8 procenta spíše proti a 18,9 procenta zcela proti. 87,3 procenta Katalánců je pak ochotno akceptovat výsledek, ve kterém se obyvatelé možná vysloví pro vlastní stát, 9,3 procenta by tak neučinilo a zbytek neví. Průzkum provedla oficiální organizace napojená na Generalitat – Centrum veřejného mínění. Jak ABC informuje, jeho nezávislost a rigoróznost však záhy zpochybnili odpůrci jazykové katalanizace oblasti, sdružení do spolku Convivencia Cívica Catalana (CCC, Katalánské občanské soužití). Podle nich mají průzkumy jednoznačně katalanistický charakter, vycházejí především z názorů té části populace, jež je nakloněna nezávislosti, a strukturálně ignorují statisticky podstatné části katalánského obyvatelstva, které takto nesmýšlejí.
Blížící se padesáté výročí státního převratu v Brazílii (31. 3. 1964), který v zemi na dvacet let nainstaloval vojenskou diktaturu, si připomíná brazilský tisk. Deník O Globo z 18. března se zabývá úlohou církví (katolické a protestantských) během tohoto autoritářského režimu. Za jeho vlády se církevní instituce rozštěpily a především o těch jejich částech, jež s režimem spolupracovaly, se toho v zemi, navzdory práci Národní komise pravdy, mnoho neví. Dle badatelky Magali Nascimento Cunha, pracující pro uvedenou komisi, převažovalo mezi církvemi, stejně jako ve zbytku společnosti, ticho. Třeba koordinátor komise Anivaldo Padilha, vězněný v roce 1970 za účast v opozičním hnutí, se až po třiceti letech dozvěděl, že jeho jméno tehdy předali policii biskup a pastor metodistické církve, jejíž mládežnickou organizaci tehdy vedl. Padilha vzpomíná, jak na něj v prvním kole mučení, kdy se bránil, že není komunista, vyšetřovatel křičel: „Chcete, abych věřil vám, nebo pastorovi?“ Padilha to tehdy bral jako vtip. Obecně jsou prý protestantské církve v otázce debaty o své minulosti otevřenější než církev katolická. Řada katolických i protestantských činitelů se přitom režimu postavila. Například budoucí arcibiskup Rio de Janeira, jinak politicky konzervativní, občas intervenoval ve prospěch zatčených levicových opozičníků, navštěvoval vězení a byl i v kontaktu s disidenty z jiných latinskoamerických zemí. Někteří biskupové si od vojenských vládců vysloužili přezdívku „rudí“. Biskupa z Nova Iguaçu, Doma Adriana Hypolita, dokonce v březnu 1976 unesli vládní agenti, svlékli ho do naha, nabarvili na rudo a v tomto stavu ho ponechali.
Španělský deník El País publikoval článek experta na současnou Latinskou Ameriku, politologa Héctora Schamise z Georgetownské univerzity v Guyaně, nazvaný Rozdělené společnosti. Podtitul komentáře jasně shrnuje jeho základní tezi: Venezuelská opozice musí rozdělit chavismus, aby skoncovala s rozdělením společnosti. Podle Schamise se generace studentů politologie formovaly v rámci „paradigmatu tranzicí“, kdy se studovaly přechody od vojenských diktatur. Především v sedmdesátých letech, kdy se tato studia začala rozvíjet, Venezuela sloužila jako příklad pozitivního vývoje: „umírněná, stabilní a civilní“; „civilní vůdci v ní byli schopni připravit pakty, jež zmírnily ideologickou polarizaci a neutralizovaly konflikt“. Takto se měla vyvíjet i celá Latinská Amerika. V osmdesátých letech se však venezuelský pakt dostával do problémů, byť badatelé stále zemi doporučovali jako vzor („Nebylo to poprvé, co experti dorazili k realitě pozdě,“ píše Schamis). Venezuela najednou vypadala jako společnost „neschopná vytvořit stabilní a trvalý politický pořádek, natožpak minimální sociální smír“. Tyto věci je třeba mít podle Schamise na paměti nyní, kdy venezuelský režim potlačuje lidská práva, společnost se militarizuje a politizují se ozbrojené síly. Venezuelská veřejnost je nyní rozdělena, což ukázal výsledek prezidentských voleb na jaře 2013, ve kterých Maduro vyhrál s náskokem 1,5 procenta hlasů. Opozice musí v chavistickém bloku oddělit jestřáby od holubic, tvrdé od měkkých, aby zabránila štěpení společnosti. Pro dosažení tohoto cíle je však nutno obětovat řadu jiných cílů a postupů. „Bez usmíření není legitimního, trvalého a mírového politického pořádku. Nepřítel se musí opět stát rivalem,“ uzavírá Schamis.