Na skladě máme tři druhy tísně. Jedna se týká vzdálených krajů, druhá paměti komunismu, třetí romských ghett. Fungují i jako zrcadla a hodně nám toho mohou ukázat. Pokud se přestaneme ujišťovat, že jsme na světě ti nejkrásnější.
Humanitární a rozvojová spolupráce na mnoha místech světa, Centrum pro demokracii a lidská práva, sociální poradenství lidem z chudinských lokalit, vzdělání a osvěta v tak palčivých problémech, jako je migrace nebo rasismus, mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, pořádání sbírek pro lidi v nouzi, stohy dokumentů, které často ukazují, o čem se jinak příliš nemluví, prodej fair trade výrobků, centrum Langhans, kde se pravidelně diskutuje o stavu světa… To je jen omezený výčet aktivit, za nimiž stojí nevládní organizace Člověk v tísni.
Kdo by se tolik dobra odvážil kritizovat? Patrně jenom dva druhy lidí. Na prvním místě zastydlí levičáci, kterým vadí, že tohle obecné „dobro“ nějak nápadně kulhá na jednu nohu, protože je poněkud trapné demonstrativně na Václavském náměstí sedět v kleci za kubánské disidenty a nezmínit se přitom o lidech, které ilegálně vězní a mučí Spojené státy americké, tedy náš největší spojenec.
Na druhém místě se pak kritici nevládního kolosu rekrutují z prostředí, které s ním spadá do stejné množiny, v projektovém žargonu nazývané neziskový sektor. Menší a slabší neziskové organizace mohou leckdy vnímat své soupeření o grantové projekty s plně profesionalizovanou nevládkou jako „férovou“ soutěž lokálního dopravce se Student Agency.
Jako by se zášť ideologů míchala se závistí neúspěšných – věru nevábná společnost. Obojí může znít jako pouhá nepřejícnost vůči něčemu, co samo o sobě působí velmi přesvědčivě – kombinace nadšení a schopností, přeměna zápalu pro dobrou věc v profesionální aktivitu. Navíc v Česku jen málokdo jiný dokáže vzbudit účinnou solidaritu s lidmi zeměpisně nebo společensky tak vzdálenými, případně se zastávat Romů a přitom zůstat obecně populární. To všechno je pravda, proto si lze v debatě o Člověku v tísni snadno připadat lehce nepatřičně. Není snad víc než dost jiných předmětů oprávněné kritiky? Po dvaceti letech je nicméně zcela na místě položit si otázku, zda něco nezůstalo ztraceno v překladu.
Možný je totiž i jiný pohled. Více než půlmiliardový rozpočet na rok, stovky zaměstnanců, profesionální management, PR i fundraising – to vše znamená také moc. To samé platí i o nynější pozicích bývalých zaměstnanců. Které nevládní organizaci se poštěstí, že se její ředitel stane na dlouhá léta náměstkem na ministerstvu zahraničí či že její bývalá zaměstnankyně pracuje jako náměstkyně pro sociální záležitosti na magistrátu krajského města? Moc sama o sobě nemusí znamenat zkorumpovanost, ale moc bez (sebe)kritiky ke zkorumpovanosti snadno směřuje. Moc, která má k dispozici profesionální aparát a zároveň pózuje v roli dobra a dětí čistého živého, je v podobném pokušení dvojnásob. Zdá se být nedotknutelná, jenže je ve skutečnosti mocí zatraceně mocných bezmocných.
Nevládní McDonald’s
Nejde navíc pouze o moc jakékoli pomáhající organizace, moc vycházející z produkce a distribuce pomoci, a tedy i vztahů s lidmi, jimž je pomáháno. Je to moc spojená snad ještě více než u jiných nevládních organizací s dominantní ideologií. Člověk v tísni je pro část společnosti jejím lepším já. Svou aktivitou kreslí ideální portrét: ušlechtilé rysy, jež bychom chtěli mít.
Na rozdíl od nevládních organizací, které se většinou úžeji specializují, Člověk v tísni je expertem na ledacos. Do portfolia nevládního gigantu patří humanitární pomoc, obrana lidských práv, sociální práce, rozvojová spolupráce i naučná, mediální a propagační aktivita. Hraní více rolí naráz si samozřejmě vybírá daň na věrohodnosti. Jak přesvědčivá může být organizace tepající běloruského Lukašenka s jeho zhruba deseti oběťmi na životě (respektive „zmizelými“) jako jednu z největších kreatur na světě, když zároveň písemně slíbí mlčení o zločinech mnohem horší etiopské diktatury? Je to krok, který by byl u běžné rozvojové či humanitární organizace zcela pochopitelný (mluvit o mrtvých etiopského diktátora prostě není jejich role) – u Rychlých šípů lidských práv a univerzálního dobra ovšem budí rozpaky.
Široký záběr je dědictvím devadesátých let, kdy organizace začínala. Dědictvím volného, otevřeného a neoznačeného prostoru, který se otevřel před iniciativními mladými lidmi s dostatečně čistým životopisem. Může se zdát, že pionýři postkomunismu si tehdy označkovali větší teritorium, než byli schopni obsáhnout. Společnost Člověk v tísni se ovšem umně zprofesionalizovala a vybrané oblasti zjevně hladce obhospodařuje. Vše pevně rámuje pocit úspěchu a růstu, jenž vylučuje (sebe)problematizaci.
Dědictví devadesátých let si ovšem organizace nese i v politickém obsahu. Odkaz sametové revoluce se částečně smrskl do pouhého antikomunismu. Těžko mu odolat, je v něm vše a nic nechybí: dědictví disentu (tedy, jak už to tak bývá, jeho části), trocha undergroundu i studentský boj za svobodu. Bývalý revoluční étos hledá naplnění a nalézá ho v novém zápalu pro dobro. V přesvědčení, že mou představu o svobodě si zaslouží i všichni ostatní. Možná je v tom více aktivistického nadšení, než se zdá, ale hlavně to dokonale zapadá do obrazu, který si o nás samých a naší nedávné minulosti posledních dvacet let pěstujeme.
Snad proto také máme tak silný vztah k Západu. Iniciativa Jsme v NATO, organizovaná Člověkem v tísni, byla v roce 1999 snahou vyjádřit v českém prostředí hlasitou podporu vojenské akci NATO proti Srbsku, neboli „úsilí Aliance o prosazení míru na Balkáně“. Demonstrace svolaná na podporu bombardování Srbska na jaře 1999 byla už jen špičkou ledovce, spolu s nesmrtelným článkem tehdejšího ředitele Člověka v tísni Tomáše Pojara Pacifismus se šíří jako mor (Lidové noviny 21. 2. 2003), který přirovnal celosvětové hnutí proti válce v Iráku ke smrtící nemoci a prohlásil odpor proti válkám za nové mnichovanství. Taková společnost československo-sovětského přátelství pro nový režim.
Stísnění lidé
Ještě hlubší svědectví o ideologii své doby než přebírání a formulace politických postojů jsou ovšem ukryty v samotném názvu organizace. Odkazuje k diváckému zděšení z toho, že zatímco u nás už nastal „konec dějin“, který má lokální podobu „transformace“, „návratu“ do „normálních poměrů“, jinde jsou lidé „v tísni“, neboť se na nich stále vyžívá dávná a temná, pomýlená historie. Tíseň se nás přímo netýká, je něčím vnějším, jasně od nás dané subjekty odlišuje. Právě pro tuto svou odlišnost máme povinnost pomáhat. Zároveň je právě tíseň klíčem k definici druhého. Tíseň a náš postoj k druhému – postoj (po)moci. Když se dotyčný musí potýkat alespoň s pojmově podobnou situací, kterou my jsme už dávno zdárně překonali, pak ale víme až moc dobře, o čem je řeč, a hlavně víme, jak z toho ven. Měli jsme Husáka, rozumíme Castrovi i Lukašenkovi, aniž bychom museli o reáliích Kuby či Běloruska mnoho vědět. Lépe než kdokoliv jiný, neboť „jsme to přece zažili“…
Tíseň může mít mnoho podob. Organizace, působící dříve jako nadace při České televizi, se nejvýrazněji profilovala na tísni, kterou můžeme označit jako „tíseň zámořskou“. Je vám nepříjemný rozdíl mezi pohodlím, v němž sledujete televizi, a obsahem televizních zpráv, vyprávějících zase o nějaké válce či katastrofě? Fajn, tento spotřebitelský problém jsme vyřešili. Kupte si odpustek, tedy pardon: přispějte na pomoc a naši stateční muži a ženy ji posunou potřebným.
Skrytý vzkaz této tísně se ovšem nevztahuje k obětem vzdálených masakrů a katastrof, ale míří domů: Nežehrejte! Máte se až příliš dobře! Skutečné problémy existují tam – a zároveň mají jednoduchou příčinu, jejíž jádro je právě v míře a brutalitě odlišnosti od tady (diktatury, války, přírodní pohromy). Pomoc je formou sebeoslavy a sebepotvrzení: máme se tak dobře, že můžeme myslet na druhé, a jsme tak dobří, že to děláme.
Druhou tísní, která nabyla na významu během současné antikomunistické vlny, je „tíseň paměti“. Temno tohoto druhu nesídlí v cizích zemích a naším úkolem není pomáhat. Temno je ukryté v minulosti, kterou je třeba si správně pamatovat. Někdy dokonce platí, že o minulost a s minulostí je potřeba bojovat. Neustále připomínané „mezery“ ve výuce soudobých dějin na základních a středních školách se Člověk v tísni rozhodl zacelit projektem nazvaným příznačně Příběhy bezpráví. Formou filmů a besed s pamětníky (tedy prostředky, které spíše sugerují, než že by podněcovaly k vlastnímu myšlení) se popisuje komunistická minulost jako příběh panství zlé Moci a jejího násilí a bezpráví. Slova Adama Drdy, jednoho z ideových spolupracovníků této vzdělávací akce, dobře ukazují rozpor její koncepce s představou o svobodném a pluralitním vzdělávání: „Tady se začíná na tu normalizaci nahlížet způsobem, jako by to nebylo něco, co jsme většina z nás zažili a s čím máme nějakou zkušenost, ale jako kdyby to byla nějaká vzdálená doba, která se má popisovat výhradně vědecky, objektivně, bez jakéhokoliv názoru, bez jakéhokoli hodnocení. My si tohleto vůbec nemyslíme. My prostě máme jednoznačně za to, že ta doba byla hnusná, šedivá, ošklivá, pozitivního na ní třeba podle mě nebylo vůbec nic.“ Ovoce po intervenci jedné nevládky a jedné ideologie do výuky nedávných dějin jsme sklidili nedávno, v protestech studentů proti výsledkům voleb a částečně i ve schizofrenní, „punkové“ kampani Karla Schwarzenberga. Možná jsme porazili temnou minulost, ale kromě vnějšího nepřítele se stále neobejdeme ani bez toho vnitřního, jenž provokuje už jen tím, že má drzost rozporovat dějinnou definitivu, která se představuje jako kombinace osobního prožitku některých lidí a závazné pravdy pro všechny.
I nepříliš skrývaný vzkaz paměťové tísně je sebeoslavou dneška: Važte si přítomnosti, když vidíte, jak temná je minulost! Jako kdyby heslo „nikdy nebylo líp“, které roku 2006 poslali do světa dokumentaristé z festivalu v Jihlavě tak trochu jako provokaci, bylo poslední pravdou o naší současnosti.
A konečně třetí významnou tísní je „tíseň romská“ – nebo spíš „tíseň deetnizovaná“. Člověk v tísni nejenže se věnuje rozsáhlé sociální práci, ale přispěl také k prosazení některých pojmů (jako např. sociální vyloučení) a ke změně pohledu na „romské téma“. Jádrem této změny je deetnizace – přesvědčení o tom, že romští chudí nepotřebují specifický přístup, ale profesionální sociální práci. Slovy jednoho z ideologů organizace Štěpána Moravce:
„Prosíme čtenáře, aby si představil, že je svědkem takovéto nehody: přes zábradlí na břehu řeky přepadne člověk a začne se topit. Jedná se o příslušníka cizokrajného kmene Trihů. (…) Je možné, že v kultuře Trihů je lidem v určitém postavení zakázáno učit se plavat, aby neurazili říčního boha. (…) Je také možné odhadovat, proč nebude možné topícímu se Trihovi pomoci. Triha nemusí našinci rozumět a záchrannou techniku (…) bude považovat za útok. (…) A nakonec lze uvažovat o tom, že v kultuře Trihů je tonutí institucionalizovanou formou trávení volného času a že dotyčnému situace vyhovuje a nakonec se z ní vylíže sám. Vzhledem k těmto všem neznámým je možná na místě uvažovat o specificky trižském způsobu řešení situace. Povolat ke konzultaci nebo jako záchranáře jiného Trihu (který, pravda, také nemusí umět plavat). (…) Trihové jsou ale v Čechách menšinou a překážkou takového řešení je jejich malé národní povědomí. To je proto potřeba posílit, například podporou různých trižských kulturních aktivit. Čtenář, který na počátku naší fantazie pomýšlel na to, že by vlezl do vody a pokusil se tonoucího zachránit, snad již nahlédl, že by tak zanedbal nepřebernou řadu trižských specifik, kterou situace má, a že nejde o problém topícího se člověka, ale o svrchovaně trižský problém, který proto vyžaduje specificky trižské řešení. (…) Tyto úvahy a dohady je možné rozvíjet tak dlouho, než se dotyčný utopí, a ještě i potom.“
Tváří v tvář nacionalistické politice či kulturním projektům části romských elit měla tato argumentace svůj díl přesvědčivosti. Jenže přistupovat k chudým jako k tonoucím, které je třeba vytáhnout z vody a naučit plavat, tj. přimět je chovat se stejně jako česká střední třída, vzdělávat se a pracovat v očekávání, že se rovněž stanou českou střední třídou, má v sobě hned tři silné ideologické vzkazy.
První se týká českého my, přesněji řečeno české střední třídy, a je variantou ideologického vzkazu zámořské a paměťové tísně: Hlavně si nemysleme, že je něco v nepořádku s námi, s naší společností nebo s naším způsobem života. Jedinou cestou, jak mohou chudí vyjít z problémů, je napodobit naše životní cesty. Nepochybujme o nich, všichni, kdo chtějí být úspěšní, jimi musí kráčet.
Druhý se týká samotných sociálních pracovníků a jejich organizace. Jestliže se zachraňuje tonoucí, je moc na straně zachránce, tonoucí jej musí ve vlastním zájmu následovat.
Třetí ideologický vzkaz se týká Romů a má podobu vztyčeného prstu: Snažte se! „Learn more“, jak říká roztomile dvojsmyslný název stipendijního programu Člověka v tísni pro romské studenty. Problém je u vás, nevymlouvejte se na společnost – a potažmo: Nehledejte politická řešení, ale pěstujte sebedisciplínu. Takový přístup jistě může povzbudit některé silné osobnosti, v podmínkách postupující segregace, ekonomické krize a spousty skleněných stropů ale rovněž přispívá k sebepodceňování či sebenenávisti. Všichni nemohou utéct do střední třídy. Jenže pokud jsme neuspěli, je to náš problém a naše selhání. Jak daleko je od „Learn more“ k dehonestujícímu nápisu na tričku romských kopáčů „Měl jsem se líp učit“?
Těžko říct, jestli skutečně chudí potřebují větší disciplinaci. Pokud dnes něco chudým Romům chybí, je to hrdost, přijetí a moc, respektive podíl na rozhodování o svých osudech. To jim sociální práce nedá, naopak spíš bere.
Sociální práce, či sociální konflikt?
Člověk si maně vzpomene na vybělování navždy černých v textech Frantze Fanona a musí se ptát, zda jsme nenastoupili podobnou cestu. Stud, který je Romům vnucován za jejich romství, jde ruku v ruce se strachem, beznadějí a ostře kontrastuje se sebevědomím a agresivitou české většiny. Nezdá se přitom, že by tam, kde tak markantně ubývá sebelásky, mohla něco zvrátit individuální sociální práce, jež funguje jako elitní pozvánka do světa odpovědných. Zvláště když se začíná kazit i ten zdánlivě dokonalý svět, do nějž zve.
Žehrání na absenci romské reprezentace je sice už notně ohraným kusem, ale nelze jej oddělit od volby diskursu, skrze nějž se kdysi snad s dobrým úmyslem zvolila barvoslepost, aby se měřilo všem stejně. A dnes se jen divíme, že Romové jsou v očích většiny stále barevnější. Vytěsněné se dere na světlo zpoza slepeckých brýlí.
Logika sociální práce a nevládní organizace typu Člověk v tísni předpokládá, a tím i posiluje stávající rozdělení moci. S mocnými „aktéry“ se jedná, protestovat proti nim by bylo netaktické (aspoň pokud nejsou někde na druhém konci světa nebo v odlišném ideologickém táboře). Bezmocným se podává pomocná ruka a pracuje se s nimi při vědomí, že na všechny prostě z podstaty věci dosáhnout nemůže. Logika sociální práce. Jenže lidé, kteří jsou vylučováni strukturně a kolektivně, potřebují i něco jiného. Potřebují znovu narovnat páteř a pocítit hrdost. Potřebují získat zpět rovné postavení, které se jim upírá. Na tohle nestačí logika sociální práce. Je třeba přemýšlet v logice emancipace a sociálního konfliktu.
Zlo a jeho oběti
Člověk v tísni představuje pokračování některých nejsympatičtějších momentů sametové revoluce: je zhodnocením solidarity a angažovanosti. Zároveň v duchu postkomunistické ideologie umisťuje tyto přístupy do předzjednané harmonie dobra a Západu, do obrazu světa, v němž jiné, s nímž se Západ setkává (ať už daleko nebo ve svých ghettech), může představovat v zásadě jen dvě hlavní role: oběť zla, nebo zlo samotné. Obětem náleží péče a vůči nepřátelům je nutno zaujmout rázný postoj (jiný by byl novým Mnichovem a projevem pacifistického „moru“).
Zhruba v době, kdy vznikal Člověk v tísni, vracel se Karel Kosík ke své válečné zkušenosti a podroboval v eseji Jinoch a smrt kritice dobově rozšířený kult oběti: „Být obětí zla a resistovat proti němu jsou dvě naprosto rozdílné skutečnosti. Resistence proti zlu je ponížena na trpitelství, ukřivděnost, neštěstí. Včerejší bojovníky proti nacismu mění vláda škrtem pera na oběti a poskytuje jim jako jiným postižením ‚humanitární gesto‘.“
Obraz oběti, která je „v tísni“, navozuje, že čeká na zázrak, jenž přichází v rouchu humanitární pomoci nebo sociální práce. Předpokládá existenci zachránce, který přemění oběť v „klienta“ a sepíše s ní „zakázku“. Oběť, která má vlastní hlavu i snahu o proměnu skutečnosti, představuje problém. Humanitární pomoc či sociální práce stvrzuje obě role navzájem, oběti i zachránce – a vše zůstává při starém. Nic se příliš nezkoumá, vše je jakoby vytrženo z času i prostoru a nikdo se neptá na to, zda spasitel nepřichází z civilizace, která oběti na jedné straně neustále hromadně generuje, aby pak špatné svědomí saturovala humanitárním gestem. Přemýšlení nad strukturálními příčinami se nenosí: není účinné, je příliš velikášské a hlavně nabourává zažité role. Mohlo by se totiž lehce stát, že zachránce se obnaží v podobě oběti vlastních utilitárních zájmů. Nebo by se dokonce tradiční oběť mohla sama začít vnímat jako zachránce. Role jsou dopředu narýsované, posilují jistotu jedněch a nejistotu druhých.
Až poté, co se vymaníme z kultu nevinných obětí a jejich ušlechtilých zachránců, až poté, co se místo blahosklonné pomoci uvolní prostor pro sebekritiku a sociální konflikt, budeme moci říct, že jsme alespoň částečně vykročili z postkomunismu.