Arabské jaro, před časem budící mnohé naděje, dnes v mnoha ohledech vzbuzuje hlavně rozpaky. Ty se týkají i Tuniska, jež bylo spouštěčem revolučních událostí a navíc bylo považováno za vhodnou zemi pro takzvanou demokratickou transformaci. Nyní však prochází krizí.
Tunisko, v němž před více než dvěma lety odstartovaly události souhrnně označované jako arabské jaro, prošlo v uplynulých týdnech vážnou politickou krizí. Po vraždě opozičního levicového politika Šukrího Bila’ída, jenž byl zřejmě zastřelen salafistickými extremisty, proběhly v zemi masové demonstrace a odbory vyhlásily generální stávku. Protesty sekulárně orientované části veřejnosti přiměly k rezignaci premiéra Hammádí al-Džibálího, poté, co se mu kvůli odporu vlastní islamistické strany an-Nahda (Obroda) nepodařilo vytvořit přechodnou vládu technokratů. Po náročných jednáních byla nakonec sestavena vláda ve stejném stranickém složení, tvořená stranou an-Nahda a dvěma menšími středolevými stranami, nicméně klíčová ministerstva (vnitra, zahraničí, obrany a spravedlnosti) byla přenechána nezávislým. Designovaný premiér ’Alí al-’Arajjid (Ali Laarayedh) se ujal úřadu 14. března a oznámil, že hlavním úkolem jeho kabinetu je schválení nové ústavy a dovedení země k prezidentským a parlamentním volbám, jež se mají uskutečnit nejpozději v listopadu. Celková situace v zemi má však i nadále daleko k stabilitě.
Hlasití salafisté
Z mnoha dobrých důvodů vzbuzovalo Tunisko mezi státy arabského jara největší naděje na případnou úspěšnou demokratickou transformaci. Je to země etnicky a nábožensky prakticky homogenní, s tradicí státnosti a státních institucí, relativně početnou a vzdělanou střední třídou, silnými odbory, pokročilou ženskou emancipací a tradičně liberálním výkladem islámu. Tunisané po svržení bývalého režimu sice skutečně získali značné politické svobody, nicméně následkem toho došlo i k nebývalé společenské polarizaci. Připomeňme, že první demokratické volby v zemi na podzim 2011 vyhrála s 37 procenty hlasů an-Nahda, považovaná mezi islamistickými stranami za spíše umírněnou. Její koaliční vláda byla však prakticky od počátku opozicí obviňována z pokusů o uzurpaci moci a především ze snah o plíživou islamizaci veřejného života. Největší kritika se týkala skutečnosti, že an-Nahda nebyla ochotna či schopna účinně zasáhnout proti aktivitám salafistických gangů, vynucujících si nevybíravým nátlakem v tuniských městech dodržování přísné morálky.
Salafisté, vyznavači ultrakonzervativního směru islámu, jsou v tradičně tolerantní tuniské společnosti svým počtem marginální, nicméně hlasitou a velmi aktivní skupinou. Násilné útoky ze strany militantů na „heretické“ súfíjské hrobky a mauzolea či na místa spjatá s „hříšným“ chováním, jako jsou bary nebo kina, nejnověji doplnil otevřený konflikt se sekulární mládeží, která má pocit, že jí byly ideály tuniské revoluce ukradeny, či se chce prostě jen normálně bavit. Salafisté opakovaně napadali studenty, kteří na přelomu února a března na středních školách, univerzitách a v ulicích pořádali taneční performance k volné videosérii Harlem Shake, jejíž účastníci natáčejí improvizované skeče a taneční kreace ke stejnojmenné skladbě a umisťují je na internet. Výhrůžky smrtí ze strany salafistů se snesly na dvě mladé dívky, které zveřejnily na Facebooku své fotografie s odhaleným poprsím a s tělem popsaným feministickým sloganem. Mnozí obviňují islamisty z an-Nahdy z dvojího metru, protože mládež je za výše zmíněné aktivity státními institucemi „popotahována“, zatímco salafističtí násilníci vyváznou nepotrestáni.
Hledání kompromisu
Situace se však nyní mění. An-Nahda touží pochopitelně v nadcházejících volbách opět zvítězit, nicméně její obliba u veřejnosti poklesla a dle posledních průzkumů by jí mělo být opoziční silně sekularistické hnutí Nidá’ Túnis (Výzva pro Tunisko) přinejmenším rovnocenným soupeřem. Chce-li si an-Nahda opět získat důvěru lidí, je třeba, aby se důsledněji postavila proti excesům ze strany militantních salafistů. Premiér al-’Arajjid ostatně již vyjádřil odhodlání efektivně bojovat s náboženským extremismem a označil terorismus za největší hrozbu národní bezpečnosti. Vůbec prvně se totiž nyní radikální tuniští džihádisté, reprezentovaní uskupením Ansár aš-šarí’a, otevřeně přihlásili k přináležitosti k severoafrické větvi al-Káidy a k programu útoků na sekulární a západní cíle v zemi. Militantní džihádismus začal představovat v Tunisku naléhavý problém, především v souvislosti s verbováním množství mladíků a dokonce i dívek z chudých lokalit zvláště jižního Tuniska k účasti na konfliktech v Mali a Sýrii, kde v bojích proti režimu Bašára al-Asada již zahynulo několik desítek mladých Tunisanů a zoufalí rodiče apelují na státní instituce, aby se pokusily zamezit zneužívání jejich dětí džihádisty.
Náboženský extremismus však rozhodně není jediným problémem, jemuž tuniská společnost čelí. Lidí se ještě mnohem zásadněji dotýká špatná ekonomická situace. Tunisané si od revoluce slibovali nejen politickou svobodu, ale i ekonomický rozkvět a v tomto směru zatím nebylo dosaženo příliš uspokojivých výsledků, byť v uplynulém roce mírně poklesla nezaměstnanost, turisté se pomalu vracejí a vláda ve spolupráci s Evropskou unií plánuje ambiciózní projekty. Vše však záleží na překonání politické nestability a utlumení boje o moc v zájmu pokračování procesu demokratické transformace. Pro sjednocení rozštěpené společnosti je nutné, aby spolu dokázali islamisté a sekularisté v tuniské politice najít společnou řeč a ustoupili ze svých, často nekompromisních pozic. Vývoj v letošním roce nejspíš mnohé napoví o celkovém směřování Tuniska v dlouhodobější perspektivě.
Autor je doktorand na katedře historických věd FF ZČU.