par avion

Komentátor egyptského deníku al­Ahrám Táhá Abdul’alím v článku Základy pro vykořenění terorismu z 18. prosince emotivně a za použití silných slov reaguje na teroristický útok v Chrámu svatých Petra a Pavla v Káhiře z 11. prosince, jenž po sobě zanechal přinejmenším 27 mrtvých a desítky zraněných. Abdul’alím v úvodu vyjmenovává nejodpornější zločiny spáchané „fašistickými takfíristy“ v poslední době a vyzývá k boji proti terorismu na všech frontách. Je při tom nutné postupovat komplexně, neboť pouze vojenské řešení nestačí. Terorismu je třeba čelit rovněž ideově, ekonomicky, legislativně, politicky, kulturně a společensky. Jako ideologické podhoubí současného terorismu Abdul’alím označuje hnutí Muslimských bratří, jež dle něj prosazuje myšlenku islámského supremacismu. Jak ale uvedl egyptský prezident Abdulfattáh as­Sísí, je nutné toto chybné chápání náboženství revidovat. Není možné, aby jakékoli náboženství stálo v opozici proti zbytku světa, ani není možné vnutit celosvětově vůli miliardy a čtvrt muslimů zbývajícím šesti miliardám obyvatel planety. Za zásadní považuje Abdul’alím nutnost upevnění ducha národní jednoty. Egypťané jsou nejstarším národem na světě a existovali tisíce let předtím, než se stali křesťany či muslimy. Je třeba se přestat dívat na egyptské křesťany jako na trpěné hosty pod ochranou muslimských vládců a zároveň je třeba se přestat dívat na egyptské muslimy jako na arabské cizince. Je jen málo tak homogenních národů, jako jsou Egypťané, kteří nikdy ve své historii nebyli vnitřně rozděleni. Snahám o zničení egyptské jednoty je třeba čelit všemi dostupnými prostředky. Uvědomělé budování občanské společnosti a respektování politických, náboženských, ekonomických, kulturních a sociálních práv je nejlepší zbraň proti sektářství Muslimských bratří a salafistů. Stát založený na ideji občanství, v němž si jsou všichni rovni bez ohledu na jejich vyznání, bude schopen vymýtit terorismus, domnívá se Táhá Abdul’alím.

Komentářům v syrském státním tisku pochopitelně dominuje radost nad dobytím Aleppa vládními vojsky, jež představuje významný milník konfliktu v Sýrii. Jedním z takových komentářů je text básníka Fátiha Kulthúma Mír pro tebe, Aleppo ve vydání deníku Tišrín z 18. prosince. V poněkud filosofujícím duchu za pomoci vzletného slohu v něm Kulthúm v zásadě sumarizuje hlavní teze oficiální politiky Asadova režimu. Stát je jedním z největších výdobytků lidské civilizace a je povinností občanů bránit jeho instituce. Za legitimní lze považovat pouze takovou opozici, jež působí v rámci ústavního pořádku a snaží se pokojnými metodami o zlepšení zákonů, nikoli však ozbrojence, kteří usilují o zničení státu se zbraní v ruce za pomoci zahraničních nepřátel. Krvácející Aleppo bylo osvobozeno z rukou teroristů, bylo zbaveno okovů. Syrský lid jej nenechá nikdy padnout.

Při pohledu na válkami rozvrácenou Sýrii, Libyi či Jemen se stalo zvykem dívat se na arabské jaro jako na počátek jedné velké katastrofy. Často se přitom zapomíná na místo, kde to všechno začalo, tedy na Tunisko, jež už bezmála šest let všem problémům navzdory buduje demokratickou společnost. Saúdský novinář Turkí ad­Dachíl v článku Mezi Abdul’azízem a Habíbem Búrqíbou z 20. prosince na stránkách panarabského deníku aš­Šarq al­awsat vyzdvihuje osobnost prvního tuniského prezidenta. Búrqíba byl tím, kdo položil pevné základy tuniského státu, které severoafrické zemi umožnily přestát veškeré politické otřesy včetně krizových let po jasmínové revoluci z roku 2011. Búrqíbův duch jako by byl v Tunisku stále přítomen a vedl tuniskou společnost správným směrem. Dachíl vzpomíná, jak mu současný tuniský prezident al­Bádží Ká’id as­Sibsí vyprávěl o vztahu mezi Búrqíbou a saúdským králem Abdul’azízem. Monarcha ­Búrqíbu finančně podporoval v boji za tuniskou ne­závislost a moudře mu radil, aby se vyvaroval chyb ostatních Arabů, nebyl ukvapený a postupoval uváženě krok za krokem. Búrqíba se radami saúdského panovníka během své politické dráhy vždy řídil. Dachíl dále připomíná slavný Búrqíbův projev, v němž tuniský prezident kladl Arabům na srdce, aby převzali zodpovědnost za svůj vlastní rozvoj. Búrqíbova politická vyzrálost a kultivovanost vyniká při srovnání s projevem někdejšího libyjského vůdce Kaddáfího, plným prázdných gest a výhružek. Jak uvedl tuniský spisovatel Hassúna al­Misbáhí ve své knize Cesta do Búrqíbovy doby, hlavní zásluha prvního prezidenta tkví v tom, že reformoval vzdělávací systém, zavedl zákony, jež emancipovaly ženy, ale především vedl rozumnou a umírněnou zahraniční politiku prostou avanturismu, tolik typického kupříkladu pro egyptského prezidenta Násira či syrské a irácké baasisty. Turkí ad­Dachíl uzavírá svoji ódu připomínkou, že ani skutečnost, že byl na konci své vlády svržen Ben Alího pučem, nevedla k vymazání Búrqíbových myšlenek. Naopak jeho dědictví zůstává stále živě přítomno v průběhu různých etap tuniských dějin.