V posledních měsících se často mluví o zániku eura. Pohled na mechanismus bankovních půjček, podmínky splatnosti dluhů a rychlé škrty, které ignorují možnosti malých ekonomik, potvrzuje, že rozpad eurozóny nemá vítěze, ale pouze poražené.
Na začátku 20. století se stala velkým hitem kniha britského novináře Normana Angella The Great Illusion (Velká mýlka, 1910) o nepravděpodobnosti války. Vyzdvihoval v ní vysokou obchodní a finanční propojenost tehdejšího světa a došel k závěru, že válka je pro všechny velice nevýhodná, a tudíž málo pravděpodobná. Většina německého loďstva byla například tou dobou pojištěná u anglických pojišťoven. Představa, že Anglie útočí na Německo a současně tím způsobuje ztráty svému finančnímu sektoru, se zdála na první pohled absurdní. Angell se sice nemýlil ve svých odhadech ničivého dopadu války na národní hospodářství, ale vsadil příliš na zodpovědnost politiků vůči svým národům a na kolektivní racionalitu. Tato sázka dnes znovu ožívá v trochu jiných kulisách ve hře o euro.
Kouzlo zachování eura
Rozpad eurozóny a první světová válka se na první pohled zdají být nesouměřitelné. Jejich potenciál z hlediska destrukce hospodářství a dopadu na životní úroveň obyvatel si je ale docela blízký. Za posledních deset let prošla eurozóna masivní finanční integrací a úvěry poskytované přes hranice jsou ohromné. Stačí se podívat do Irska, kde si banky ze zahraničí napůjčovaly přes šest set miliard eur, což je dvě stě devadesát procent irského HDP. Kdybychom se zítra probudili a nebylo euro, tento dluh by nikdy nebyl splatný. Irské banky by ho německým a francouzským bankám splatily pravděpodobně v znehodnocené nové libře, protože v nové marce by na to nikdy neměly. Je pravda, že irské banky také samy nemálo půjčovaly do zahraničí, a mohou tak teoreticky zahraniční dluh krýt zahraničními aktivy. To je ale možnost čistě teoretická. Půjčovaly zpravidla někomu jinému, než od koho mají napůjčováno, a ten jim peníze nemusí vrátit. Počítat proto s poskytnutými úvěry jako s rezervou pro splátku vlastních dluhů automaticky nelze, zvlášť pokud uvažujeme o extrémním šoku, jakým by byl rozpad eurozóny.
Logické cvičení s irským finančním systémem má poukázat na jeden důležitý fakt: rozpad eurozóny nemá vítěze, ale pouze poražené. Pokud nebude euro, masivní objem dluhu poskytnutého přes hranice nebude splatný. Na to doplatí jak bankrotující dlužníci, kteří zažijí masivní odliv zahraničního kapitálu, tak i věřitelé, kterým splaskne reálná hodnota úspor v bankách a penzijních fondech. Kouzlo zachování eura tak spočívá v tom, že pomáhá udržovat dluhy splatné a tím současně drží hodnotu naakumulovaných úspor.
Léčba po osekání dluhu
I když společná měna vydrží, bude se eurozóna muset vyrovnat s tím, že Řekové a pravděpodobně i Portugalci velkou část svého dluhu nesplatí. Rozpad eurozóny by pak problém nesplatného dluhu pouze nepřiměřeně nafoukl a přenesl do ostatních koutů měnové unie. Pokud tedy dluh řecké a portugalské vlády nebude splacen, dřív nebo později bude zapotřebí řešit jejich bankrot. Řecko je v tomto procesu před méně předluženým Portugalskem logicky napřed a eurozóna i Mezinárodní měnový fond správně podmiňují novou pomoc Řekům dobrovolným odpuštěním části jejich dluhu ze strany bank a fondů. Problém je však v tom, že v tuto chvíli již Řekové dluží i jiným věřitelům.
Druhá rovina problému u nesolventních zemí spočívá v otázce, jakou nasadit pacientům po osekání dluhu medicínu, aby se zase postavili na vlastní nohy. Dosavadní tlak zachránců v čele s Německem směřoval výhradně na co nejrychlejší vyrovnání rozpočtů, a to prakticky jakýmikoli dostupnými prostředky. Předepsané jednorázové škrty nebo vyšší daně mají přinést výsledek, který bude Měnový fond schopen co nejrychleji změřit. Tento postup se však ukazuje být kontraproduktivní a v případě Řecka zatím vede k čtvrtému roku recese a relativně pomalému snižování schodků veřejných financí. Zastánci razantního přístupu tvrdí, že v případě hříšníků jako Řecko je tvrdá ruka nezbytná. Předepsaný recept ale nemůže stát pouze na rychlých škrtech a nepromyšleném zvyšování daní. Podobný způsob jednání vůči periferním ekonomikám totiž ignoruje nejhlubší příčiny problému, a to jejich nízkou konkurenceschopnost. Bez jejího posílení bude život všech slabších článků uvnitř měnové unie i po oddlužení velice těžký a stále bude hrozit nebezpečný rozpad euroklubu.
Autor je ekonom.