Příští rok se v Brazílii chystá mistrovství světa ve fotbale. V zárodku megalomanské akce, která bude na stadionech a prostřednictvím televizních přenosů bavit miliony diváků, se však odehrávají nemalé sociální a územní konflikty.
O vystěhovávání původních obyvatel kvůli výstavbě nových chrámů sportu se v přímých televizních přenosech z mistrovství světa ve fotbale nedozvíme. Brazílii přitom charakterizují výrazné sociální rozdíly, vyjádřené například vysokou koncentrací vlastnické držby pozemků – zhruba dvě třetiny obdělávatelné orné půdy jsou majetkem pouhých tří procent populace. Nepřekvapí proto, že jedním z důsledků nerovné distribuce bohatství je právě územní konflikt. V Brazílii je vyjádřen několik desetiletí trvajícím krvavým bojem Hnutí pracujících bezzemků (MST) o území zabíraná bohatými farmáři a podnikateli. Se zabíráním půdy souvisí také postupné kácení tropických pralesů a proměna života původních obyvatel, kteří jsou nuceni odcházet do měst. Brazilský stát zavírá oči, a zatímco vyvlastňujícím promíjí i nájemné vraždy, vyvlastňované systematicky vytlačuje už i z míst, do nichž byli nuceni utéct. Na mysl se tak dere paralela se zkorumpovaným fotbalovým rozhodčím, který pro jistotu pískne po první penaltě hned další, aby tým určený k prohře dorazil. Tentokrát je však sudí v institucionálním hábitu státních institucí, korporací, bohatých podnikatelů, některých médií a konečně i organizace FIFA,
Násilná cesta k privatizaci
Rio de Janeiro jakožto jedno z dějišť mistrovství světa ve fotbale 2014 a olympijských her 2016 je nyní jedním z míst, v nichž jsou obyvatelé a komunity vystaveni tlaku developerských zájmů. V Riu se nachází Aldeia Maracanã, bývalé muzeum a centrum pro dokumentaci domorodého obyvatelstva. Leží v těsném sousedství stadionu Maracanã, rekonstruovaného z veřejných prostředků – budoucího dějiště obou sportovních událostí. Po skončení olympijských her se počítá s privatizací celého komplexu. Dvaadvacátého března letošního roku vyvrcholily pokusy o násilné vystěhování indiánů, kteří tento objekt po několik let „neoprávněně“ obývali. Význam budovy pro komunitu indiánů vyjádřil Carlos Tukano: „Neodejdeme, protože to zde chceme udržet jako důkaz síly, historie a pýchy původních obyvatel. Když indiáni přišli do tohoto města, neměli kde být, neměli prostředky a museli spát na ulicích. Proto jsme si řekli, že si takové místo sami vytvoříme.“ Podle Tukana Aldeia Maracanã představuje nejen kulturní hodnotu či symbol, ale také přístřeší pro ty původní obyvatele, kteří přes Rio cestují, hledají zde lékařské ošetření, vzdělání nebo odbyt svých výrobků. Urutua Guajajara, profesor původních jazyků a jeden ze zástupců indiánů, dodává, že smyslem obsazení objektu bylo vytvořit autonomní samosprávnou komunitu, která měla sloužit interakci mezi jednotlivými etnickými skupinami a zdejšími obyvateli. Guajajara dále vysvětluje: „Úsilí jsme zvýšili od roku 2006, kdy jsme obsadili budovu muzea, která byla opuštěna již v roce 1977. Chtěli jsme navrátit původním obyvatelům historické místo, které s nimi bylo vždy spojováno. V roce 1865 daroval původní majitel budovu brazilské říši za účelem vytvoření centra pro studium lokálních rostlinných semenných odrůd. Objekt následně sloužil jako sídlo Služby pro ochranu indiánů. Později, v roce 1953, byla budova přeměněna v Muzeum indiánů. Je proto nerozlučně spojena s původními obyvateli.“
Vyčištění města
Indiány obsazené Aldeie Maracanã věnovala pozornost i zahraniční média, zejména během posledního půl roku, kdy vrcholily spory o její využití, do nichž se zapojili také představitelé města a státu Rio de Janeiro. Aktivní byl v tomto ohledu zejména guvernér Sergio Cabral, který na tiskové konferenci v říjnu minulého roku prohlásil, že pro konání mistrovství světa bude nutná proměna lokality. „Muzeum indiánů bude zbouráno. Vyžaduje to FIFA… Ať žije demokracie! Přesto se domnívám, že budova nemá žádnou historickou hodnotu.“ FIFA se přitom od guvernérem zmíněného požadavku oficiálně distancovala s tím, že demolici nepožaduje. Od záměru bourání nakonec pod tlakem aktivistů, řady institucí, nevládních organizací, architektů a územních plánovačů město a stát prozatím odstoupily. Proti demolici se konečně v lednu letošního roku vyslovil i soud. Státní instituce se přesto plánů na revitalizaci a proměnu lokality nevzdávají, a tak došlo ke zmíněnému březnovému pokusu o vystěhování místních obyvatel.
Jednu z interpretací toho, k čemu v Riu dochází, a její ukotvení v širším kontextu sociálních a ekonomických vztahů a procesů může nabídnout například celebrita (neo)marxistické geografie David Harvey. Současné události v Aldeia Maracanã by podle něj bylo možné chápat jako součást procesu akumulace vyvlastněním (accumulation by dispossession). Jde o proces motivovaný klesající mírou zisku, jenž mimo jiné nutí kapitál ke geografické expanzi za vlastní hranice a zároveň k intenzifikaci akumulace kapitálu v rámci hranic systému. Vše se ale musí odehrávat v materiálním a reálném prostoru. Expanze i intenzifikace se tak projevují systematickým vyvlastňováním území, jehož cílem je získat další prostor pro volný kapitál, který by jinak své opětovné uplatnění motivované imperativem růstu musel hledat jinde.
V Brazílii tak nyní můžeme některá negativa dopadající na chudší vrstvy obyvatel vysvětlit jako důsledky probíhajícího procesu akumulace kapitálu za geografickými hranicemi stávajícího systému. Děje se tak na dosud neintegrovaných územích pralesů, sloužících pro zvýšení produkce zemědělských komodit a dřeva a v urbánních oblastech, které představují příležitost pro realizaci objemných investic nutných pro udržení míry zisku. Zákroky ozbrojených složek je proto sice možné chápat jen jako projevy specifické neúcty k původním kulturám, nicméně podstatné jsou především proto, že odhalují specifickou roli státu v procesu akumulace kapitálu. Jsou jedním z mnoha plánovaných kroků k „vyčištění města“ před mistrovstvím světa v kopané a olympijskými hrami. Ty mají přinést „dobro“ v podobě redistribuce bohatství ve prospěch politických a ekonomických elit, a to za cenu potlačení projevů odporu a kulturní odlišnosti. To koneckonců odráží nejen stav brazilského modelu demokracie.
Podle Harveyho na jedné straně stojí privátní globálně mobilní kapitál, na straně druhé lokální hierarchicky uspořádané instituce státu a obcí, které mezi sebou musí soutěžit, aby přilákaly kapitál nezbytný pro naplnění ekonomického imperativu. A právě hierarchické uspořádání je nástrojem, který umožňuje elitní politiku za zavřenými dveřmi. To vyvolává otázku po způsobech efektivní rezistence. Odpor se tak nemůže uzavírat pouze do svých lokálních, partikulárních témat orientovaných výhradně na spojení s daným místem, ale musí směřovat také na vyšší úroveň a hledat tomu odpovídající kooperaci, založenou na solidaritě v rámci nehierarchických organizačních forem. Možnost nehierarchické organizace ale zatím Harvey není schopen akceptovat. Antiautoritářům vyčítá jejich domnělý negativní postoj vůči všem typům organizace společnosti a nevidí, že je tento odpor zaměřen převážně proti jejím autoritářským formám.
Autor je sociální geograf.