Jemné akce

Celých pět let trvalo, než byl v německém Kasselu dokončen Beuysův projekt vysázení sedmi tisíc dubů, započatý u příležitosti mezinárodní výstavy Documenta 7. Poslední strom byl zasazený až s otevřením Documenta 8 v roce 1987. Beuysova intervence nebyla jen gestem poukazujícím na možnosti obnovy městského prostředí nebo první ze série počinů, které byly následně, jak autor doufal a jak se také splnilo, napodobovány po celém světě jako výraz společného úsilí v šíření sociálních a environmentálních změn. Nově vysázená alej byla především obří sochou, instalací, naplněním umělcova radikálního konceptu „sociální plastiky“, jehož východiskem je víra, že všichni lidé jsou ze své podstaty tvůrčí a že umělcem se může stát každý. Beuys neodděloval politiku, sociální intervence a estetiku. I politický manifest považoval za umělecký počin.

Nové formy vnímání

Na Beuysův koncept sociální plastiky, jehož hlubší kořeny sahají k dílu Rudolfa Steinera a ještě dále ke Goethovi a Schillerovi, dnes navazují jeho žáci a pokračovatelé a snaží se umělecký proces a sociální kontext provázat ještě těsněji a komplexněji. Hledají cesty, jak překročit nebo spíše rozšířit hranice umění, jak využít jeho tvůrčí potenciál k celkové proměně zažitých schémat, na nichž je postavená současná společnost a na jejichž základě se vesměs neúspěšně pokouší řešit své narůstající problémy.
Jednou z těch, kdo nevnímá umění jako komoditu, ale jako potenciál ke změně, je Beuysova žačka, akční umělkyně Shelley Sacksová, zakladatelka Výzkumného institutu sociální plastiky při Oxford Brookers University. Některé z otázek, na něž aktuálně hledá odpovědi, vznesla před publikem také při svém pražském vystoupení v rámci mezinárodního putovního sympozia Poetika živého světa. V duchu strategií sociální plastiky se ptá: Jakou roli by mohla hrát estetika v překonávání otupělosti a odcizení v životě současné společnosti? Jak jsou vzájemně propojeny etika, estetika a zodpovědnost? Jak nám představivost pomáhá v hlubším spojení s okolním světem? Sympozia se zúčastnila také historička umění a ředitelka Institutu pro umění, kulturu a budoucnost v Berlíně Hildegarda Kurtová. Beuysův odkaz vědomého propojení s přírodou rozvíjí prostřednictvím alternativní mobilní Univerzity stromů. Její studenti jsou rozprostření po celém světě a stromy tu vystupují v roli učitelů nových forem vnímání.
Jako strukturovanou sociální plastiku pojaly svůj projekt norské umělkyně Eva Bakkeslettová a Anne Karin Jortveitová v galerii Kunstnereness Hus v Oslu (více o projektu Jiří Zemánek v Sedmé generaci č. 6/2010). Tematické habitaty – platformy pro setkání nazvané Zahrada umělců, Jídlo jako kontrakultura, Mezidruhové komunikace, Ekologická ekonomika a další, se odehrávaly v duchu „gentle action“ – jemné akce. Ta, jak věří autor této myšlenky, kvantový fyzik a filosof F. David Peat, dokáže vnímavě a inteligentně reagovat na složitosti okolního světa, protože se vynořuje zevnitř, a nikoliv zvenčí systému.

Aktéři změny

Výlučné a do jisté míry osamocené postavení umělce, ze své podstaty odtrženého od problémů běžného světa, se mění – podobně jako role vědců či filosofů, kteří stále častěji vstupují do veřejného dění. Obecný diskurs zaplavují nová spojení jako morálka a ekonomie či imaginace a věda.

O tom, že i sami umělci cítí větší potřebu hrát ve společnosti iniciativnější roli, svědčí množství nejrůznějších platforem a uskupení, vystavěných často na mezioborové spolupráci, jež se nebojí po svém propojovat uměleckou sféru s reflexí ekonomiky, politiky, etiky či ekologie. Víra v experty a instituce klesá a „poptávku“ po nových společenských formách by mohli naplnit se svými alternativními přístupy právě umělci, zvyklí pracovat mimo kontrolu redukcionistického myšlení, které nahrazují obrazy, metaforami, symboly či poezií. Společenské kontroverze, jež svým projevem dokážou vyvolat, obsahují potenciál k větší pravdivosti a porozumění. Ti, kdo věří, že umění bude v budoucnu v naší každodennosti více přítomné, se snaží přijít na to, jak s invencí „tvořit“ nejen artefakty, ale i řešit běžné problémy.

Nedávná výstava Kartografie naděje v DOXu ukázala práci tří desítek umělců z celého světa na téma sociálních změn s podtématy Zneuznání a protest či Sociální imaginace. Jak napsal kurátor Jaroslav Anděl: „Vyprávění příběhů možných pozitivních změn, jež se rodí z krize a kritiky, je nejen reflexí současné situace, ale také vlastním předpokladem a aktérem změny samotné.“