Přes bulvár k Liteře

Spisovatel a scenárista Petr Jarchovský označil svého studenta z pražské FAMU Jaroslava Žváčka (nar. 1989) za „autentický a samorostlý talent“, jaký za dobu svého učení ještě nepotkal. To trochu zavání. Podobně jako Žváček je scenáristou i hrdina jeho knihy Lístek na cestu z pekla Tomáš Neratovský.

Ten proslul zejména svou spoluprací na scénářích k nekonečnému seriálu Ordinace v Rajské zahradě a je posedlý touhou prosadit se i na poli celovečerního filmu. K tomu má v románu nejblíže ve chvíli, kdy za ním přijde jeden producent s ambiciózní myšlenkou natočit pokračování Formanova snímku Hoří, má panenko. Především díky producentovým nápadům a pozdější spolupráci na scénáři s člověkem, který si vydobyl renomé knihou sebraných vtipů, se však výsledek začíná čím dál víc podobat Troškovým Babovřeskám.

Fraška a preventivní boží trest

Žváček je sice nezkušený, rozhodně ale dobrý vypravěč, a tak mu nedělají potíže dějové skoky ani nejrůznější odbočky. Ústředním tématem tu ale nejsou trampoty začínajícího scenáristy. Autor se tu snaží mířit výš… nebo možná spíš níž. Jeho román je totiž především bulvární. K bulváru se přes původně vysoké ambice propracovává nejen scénář k filmu, ale také Neratovského kariéra. Bulvárním se stává jeho život i jeho zážitky. Bulvár, kterým se původně jen dočasně živil, se mu stává osudem a právě skrze něj se dostáváme hlouběji k obyčejným lidským osudům ve vší jejich neobyčejnosti. Hned na počátku románu se vypravěč, ponořen do „maximálního smutku“, vydává na léčení do blázince a nabízí pochybným tiskovinám první lákavé sousto. Titulek by zněl: Vychovatel znásilnil svou nezletilou svěřenkyni.

To když se Jeremiáš, mladý katolík z vesnice, který nikdy neměl ani pomyšlení na to, že by kdy zhřešil, dostává do citlivé situace, kdy se do něho zamiluje jeho mentálně postižená svěřenkyně. Dívka v infantilnosti svého jednání nebohého Jeremiáše dokonale zaskočí – a co čert nechtěl, z jednoho selhání se rodí skandál: dítě. S ním samozřejmě konec slibné kariéry, maloměstská hanba a poté přežívání v anonymním úkrytu velkoměsta. A také touha své dítě vychovávat. Žváček přitom celou situaci vykresluje jako frašku. Jako jobovsky preventivní boží trest.

Zneužila a okradla milionáře

Referovat by se mělo i o další postavě románu, Báře, která se rozhodla šířit dobro. Jednou to ale trochu přežene a dobro se jí vrátí jako bumerang. S dobrem jde ale samozřejmě ruku v ruce zlo, které má trochu navrch: Bára přichází o svou jedinou odbornou kvalifikaci a stejně jako Jeremiáš se vydává všanc velkoměstu. Scenárista Neratovský je zprvu jen pozorovatelem, sběratelem bizarních příběhů, ale postupně se i on sám stává obětí bulvární reality, na níž se nicméně sám podílí, především jako autor televizních reportáží.

Slabinou Žváčkova románu je snaha co nejvíce ho napumpovat různými historkami. Samotné postavy přitom působí spíše jako umělé figurky než lidé z masa a kostí. Autor tu pak figuruje v pozici Boha svého světa, jak to známe třeba ze škodolibých románů Kunderových. Oproti Kunderovi však Žváčkovi chybí schopnost o věcech uvažovat v širších souvislostech. Je vidět, že si je vědom různých problémů současné společnosti, a třeba při jeho reportáži o novodobých mongolských otrocích má člověk pocit, že tohle si prostě vymyslet nemohl. Popsáním však pro něj tyto problémy končí. Jeho kniha teče limonádovým tempem, až má člověk občas pocit, že opravdu sleduje některý z filmů Jarchovského dvorního režiséra Jana Hřebejka.

Další slabinou knihy je, že by mohla kdekoliv skončit. Děj se nabaluje jako sněhová koule, podobně jako v mýdlových seriálech, s nimiž Neratovský začínal. Na druhé straně se kniha, sympaticky vyvedená jako kapesní paperback, čte dobře a rychle. Stejně rychle ale z hlavy vyprchá a zůstane jen pár fragmentů příběhů visících v paměti podobně bez kontextu jako vzpomínky z propité noci.