Nikdy mi nebyl blízký Charles Bukowski. Neměl jsem rád tu chlapáckou, pijáckou, cynickou polohu, která ho neustále provázela jako nějaké poznávací, spiklenecké znamení a již jako by bylo nutné za každou cenu udržovat. Neměl jsem ho rád – protože jsem nevěděl, kdo ve skutečnosti je. Něžný barbar? To ne, ten titul je výsadou Vladimíra Boudníka a jeho extatické otevřenosti a božské naivity. Včetně přepjatosti: svatebními cáry Vladimírek zachraňuje stromky, jež za bouřky rve vítr. A já mu to věřím, chci moknout a zachraňovat s ním.
I Boudník bývá krutostí přitahován, ale není to cynik. To Bukowski je rafinovanější. Celou dobu hraje roli barbara něhy zbaveného, aby nás najednou nečekaně, přitom nevykalkulovaně udeřil ohromující lidskostí, jíž jsme v této „cynické“ podobě zmateni a poplašeni. Jak to myslí? Hraje si s námi? Máme mu to věřit? I tenhle zmatek je ale už součástí zjitření, které v nás básník vyvolá. Znejistěni chladem, jsme nakonec přibiti hřebem, který jde na krev.
V básni Dreamlessly (česky Bezesně, budeme-li doslovní a nešikovní) Bukowski rezignovaně pozoruje dav, lidi na chodnících, v autech, supermarketu, za okny domova důchodců. A vnímá všechnu nelásku a plochost a bezcílnost a prázdno životů. Je to obraz dokonale jednoduchý a chladný a při tom všem drásavý, včetně toho, že básník zde jakoby nevědomky a oklikou podává i obraz sebe sama. Po skličujícím výčtu lidské prázdnoty následuje strhující sloka: „Nerozumím, proč ti lidé/ nezmizí/ nerozumím, proč/ nevyhasnou/ proč je oblaka/ nepovraždí/ proč je psi/ nepovraždí/ nebo proč je kytky nebo děti/ nepovraždí/ nerozumím.“ Báseň ještě chvíli setrvačně pokračuje kataleptickým zíráním na to, jak prázdnoty a lidí přibývá, v metru, budovách, parcích, až nakonec text zhasne jako popel: „Tolik tolik tolik/ mých/ bližních.“ Dočteme tu zdánlivě přímočarou báseň – a celý lidský vesmír leží nezhojený před námi. Včetně milosti, že básník se (mlčky, rafinovaně, o to výmluvněji) nevyňal z úhrnu té děsné, rmutné bídy.
Dávka cynismu je v dnešní době normou. Čteme-li nebo píšeme, měli bychom být zoceleni. Přesto čím jsem starší, tím méně mám trpělivosti s chladnými, tvrdými maskami a naopak jsem otevřenější sentimentu. Protože nelze ztrácet čas. Zaplaťbůh už mě neruší vzývaná Bukowského aura chlastáka a cynika, ale chci, aby se mě dotkl skrývaný noční pták, jehož básník, když se nikdo nedívá, občas vypouští z klícky ve svém srdci. (Píše o tom v básni Bluebird; potěš všechny překladatele, bluebird se česky řekne salašník horský…) Namísto ironie a sofistikovaného odstupu se začínám nad básněmi a texty ptát: Je tu také nějaká milost?
Bukowski následuje cynickou linku jako provazochodec drnčící provaz. Co však dělat s verši, po jejichž přečtení chce se mi odložit hned celou knížku? Autoři, třeba jste to mysleli jinak, já to ale nevidím. Tak v knize decentních čtyřverší Radka Malého Světloplaší náhle na straně 88 zazní verše: „Bobulky pámelníku/ bílé a měkké/ jak, co já vím,/ bříška mrtvých miminek –“ A hned to zavřu. Zpraží mě snadnost onoho „co já vím“. A jak se „bříška mrtvých miminek“ vzápětí důležitě rýmují na „vzpomínek“. O nic víc nejde? To lze – ornament z mrtvých děcek? Nebo zde mám být k něčemu vyburcován? K čemu? Co se tu cítí? S kým soucítí? Jaký zde má tak těžký kalibr smysl? To je ze všeho nejdůležitější věcí básnický herbář? Ne, toto je jen chladná literatura, navíc obraz zpětně vrhá zlé světlo na básníkova předchozí ladná lyrická potěžkávání života, všelijaké „samotišky soumraku“, „vzkřiknutí páva“, „ovečky životů“…
Další kniha, kterou jsem měl cukání odložit, bylo Sebrané spí si sympaťáka Michala Šandy. Texty jakoby z hrabalovské líhně, snad i punc Bukowského by se tu našel. Čteme, pousmíváme se, čekáme, kdy to přijde. Jenže co nakonec přijde, je toto: „Přišoupli jsme rakev k posteli a Hadrbolec že půjdeme na tři. Bafnul nohy já mámu za ruce a raz! dva! ona byla doposledka korpulentní dáma prohnula se nám v rukách zadkem drcnula o rantl rakve a žuchla na zem. Hadrbolec si zapálil cigáro a stáli jsme nad rakví a hulili a kecali o houbách…“
Hm. Čili ještě jednou: synovi upadne tělo mrtvé matky na zem, když ji s funebrákem zdvihají do rakve. Oba muži si nad ležící mámou zapálí a mluví o banalitách. Pak ji zvednou a šoupnou do rakve. Konec textíku, na další stránce následuje fejetonistická (ne)recenze knížky Marka Šindelky… Asi to máme číst v nějaké metarovině. Samozřejmě se předpokládá, že spíš než reelní obsah budeme vnímat ten formát, jakoby „mrazivou“, ve skutečnosti ale krotkou a snadnou anekdotu „ze života“, v níž je vše dovoleno. Něha, bázeň, palčivost zůstaly kde, barbare?
Sbírka Vlado Matušky Za nehty rez je další drsný, syrový, silový „cynický“ text, art brut plný hran, vulgarit, neotesané, masácké obraznosti. Punková báseň Infernum prosby života o kopanci do zraněného holuba rovnou poděsí: „Vstávám a jdu mu vstříc/ rozmachuji se/ a plným švihem do něj kopnu/ holoubek vyletí do vzduchu/ překlápí se jako nesouměrný kus molitanu…“ Ale vedle humpolácké brutality je tu přece jen i podstatné vykupující zrnko, které chce dát všemu smysl. Totiž neskladná, nezralá, avšak bolavá a nesalonní vize: Já jsem ten holub, do něhož jsem tehdy v šestnácti kopl! Báseň je přiznáním, u něhož se zpotíme, zrudneme rozpaky či nelibostí, uznáme však, že kůže na hák je zavěšena a všem na očích.
Také Matuška má v ústřední misantropické zpovědi své sbírky, básni nazvané Křídla samoty, svého bluebirda. Sýkorku, která mu zobe za oknem, zatímco on na ni hledí ze svého obývacího vězení. „Večer přemýšlím/ jak jí asi je/ té drobné křehké/ v temné mrazivé noci.“ Malé banální zamyšlení někdy vydá za mnoho stran literatury.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.