My zbyteční lidé

Mluvit o nějakém autorovi jako o jasnozřivém nebo prorockém je poměrně běžná figura. Je ale dobré si uvědomit, že jasnozřivým a prorockým se nemohl stát dřív, než se to, co tvrdil, naplnilo. Jedna pasáž z Nietzscheho „knihy pro všechny a pro nikoho“, jak zní její stále platný podtitul, spisu Tak pravil Zarathustra (1883–1885, česky 1914), si právě o „obvinění“ z jasnozřivosti říká. Už jen z toho důvodu, že se na případnosti jeho popisu naší situace shodnou tak odlišní filosofové, jakými jsou Slavoj Žižek a Konrad Paul Liessmann. Pasáž zní: „‚My vynalezli štěstí,‘ říkají poslední lidé a mžourají. Opustili kraje, kde bylo tvrdo žít: neboť potřebují tepla. Ještě milují souseda a trou se o něj: neboť potřebují tepla. Onemocněti a nedůvěřovati, toť pro ně hřích: pozorně si vykračují. Blázen, kdo klopýtá přes kameny nebo lidi! Tu a tam trochu jedu: to dává příjemné sny. A mnoho jedu na konec, k příjemnému umírání. Ještě se pracuje, neboť práce je zábava. Ale dávají pozor, aby zábava nevysilovala. Již nechudnou a nebohatnou: obé je příliš namáhavé. Kdo by ještě vládl? Kdo poslouchal? Obé je příliš namáhavé. Žádný pastýř a jediný ovčinec! Každý chce stejné, každý je stejný: kdo cítí jinak, jde z vlastní vůle do blázince. ‚Dříve bláznil celý svět‘ – říkají nejpovedenější a mžourají. Každý je důvtipný a ví vše, co se zběhlo: i není konce výsměchu. Hádají se ještě, ale brzy se smíří – jinak by si zkazili žaludek. Maličkou rozkoš na den a maličkou rozkoš na noc: zdraví však chovají v úctě. ‚My vynalezli štěstí‘ – říkají poslední lidé a mžourají.“ A skutečně, současný Západ v mnoha směrech připomíná enklávu posledních lidí. A jak nám ukazuje Cuarónův film Potomci lidí (Children of Men, 2006), být posledními lidmi znamená být lidmi zbytečnými.

K zábavě nudu

Daniel Halévy v Histoire de quatre ans 1997–­­2001 (Dějiny čtyř let 1997–2001, 1903) popsal svět, v němž socialismus a vyspělá technika umožnily snížit pracovní dobu na dvě hodiny denně a v němž „využívání volného času stalo se nejnaléhavější sociální otázkou“. A otázkou ožehavou, protože užívání drog a sexuálních slastí přivádí lidi do blázinců a obyvatelstvo Západu kosí neznámá epidemie. I to v lecčems může připomínat svět, v němž žijeme.

Halévy byl vrstevníkem a přítelem Marcela Prousta a v době, kdy psal své dílo, stále platilo, že volný čas je problémem privilegovaných tříd. A je třeba zdůraznit, že slovo problém je myšleno zcela vážně. Většina z těch, kteří měli nejen čas a možnosti, ale i patřičné vzdělání, aby se realizovali nejrozličnějšími způsoby, osobně se rozvíjeli nebo spoluutvářeli politický život své země, se totiž nikdy žádným z těchto směrů nevydala. Namísto toho se snažili jen uniknout nudě, ať už k tomu měl dopomoci „hobby horse“, společenský život, umění nebo neřest. S nástupem čtyřicetihodinového pracovního týdne, placené dovolené a víkendu, poté, co se k volné neděli přidala sobota, když se zkrátka demokratizoval volný čas, musely se s ním jako s problémem vyrovnat i masy. Odpovědí na demokratizaci volného času se stala demokratizace kultury. Konzumní kultura vznikla nikoli jako spiknutí mocných, které mělo udržet lid od myšlenek na skutečnou lidovládu, ale prostě jako odpověď na historicky bezprecedentní nárůst volného času, který bylo potřeba vyplnit. Na většinu lidí totiž, bez ohledu na to, zda se jedná o dělníka z automobilky nebo vévodu de Guermantes, čeká při přemíře volného času nuda, již je nutné nějak zahnat.

Televize, život prožívaný online, upínání se na celebrity, drogy a alkohol… To všechno má zahánět nudu, to všechno nás má zbavit tíže volného času. Ano, dá se poukázat na skutečnost, že každá snaha zaměstnat svou mysl (a tělo) může být v posledku nevyhnutelnou existenciálou lidského života, že v konečném důsledku je jakákoli činnost uhýbáním před vědomím poslední hranice ontologické úzkosti, absence smyslu bytí ve světě bez Boha a drtivosti vlastní smrtelnosti. Když ale odhlédneme od tohoto filosofického rozměru volného času, pořád před námi zůstává ta všední skutečnost, že pro většinu z nás není prvořadým problémem získat víc času, i když si to často myslíme, ale nějak zabít ten čas, který máme. Člověk sice může své zaměstnání považovat za nejstupidnější na světě; nemusí ho nakonec ani nijak zvlášť vyčerpávat, ale pro většinu lidí to neznamená, že ve chvíli, kdy mají padla, se vrhnou na to, čemu opravdu chtějí věnovat svůj čas, ať už je to křížení pudlů s vlkodavy nebo balónové létání, ale prostě zakotví na několik hodin před televizí. Obraz americké ženy v domácnosti padesátých let, která poté, co vypraví děti do školy a obstará nutné domácí práce, s nimiž jí pomáhá moderní technika, z nedostatku smysluplné aktivity propadá alkoholis­mu nebo se věnuje v posledku naprosto frustrujícím činnostem jako aranžování květin, v mnoha směrech odpovídá situaci většiny lidí na Západě. Je prostě nepříjemnou nezbytností si připustit, že neplatí rovnítko mezi volným časem a časem k seberealizaci, spíš jde o čas, během něhož dělám to, na co bych jinak čas nepotřeboval.

Čím méně produkce, tím více výkonu

Paradoxně jedním ze způsobů, jak si poradit se společensky nadměrným množstvím volného času, je práce. Ne ale už práce jako tvorba hodnoty, ale práce právě jako zaměstnání, jímž je člověka možné a nutné zaměstnat. Terciér, tedy sféra služeb, se na celkové zaměstnanosti podílí sedmdesáti procenty. Jde o zástupy pracovníků, kteří asistují manažerům, rozdávají na ulicích letáky, lidí za pokladnami, prodejními pulty a bary, doplňovačů regálů v supermarketech i programátorů v open space kancelářích. A samozřejmě o všechny ty, kteří v nadšení vyměnili otupující jho klasické námezdné práce za práci na volné noze, v níž viděli možnost naplno rozehrát vlastní individualitu a nekonečný potenciál a od nichž dnes příležitostně zaznívá udivené fňukání, že nemají nejen žádné zaměstnanecké benefity, ale pomalu ani na to platit si zdravotní pojištění. Zatím se právě tento typ zaměstnání, oslavovaný pravicovými politiky a zaměstnavateli, rozlézá všemi směry a znehodnocuje léta bojů dělnické třídy. Tedy té třídy, jejíž síla – a ostatně také očekávání spojená s jejím univerzálním charakterem – spočívala v produkci hodnoty na materiální úrovni. Pracovní teorie hodnoty v sobě totiž mimo jiné implicitně obsahuje povědomí o těle jako příjemci slastí či dobra. Výkon je naproti tomu něco, co se na rozdíl od hodnoty přítomné ve výrobku realizuje – a ztrácí – v čase.

Tuto skutečnost a zároveň také celý rozsah marnosti práce v postindustriální společnosti dokonale zachytil film Office ­Space (1999). Jeho hlavní hrdina Peter Gibbons, který v důsledku nehody při hypnotické terapii ztratil vnitřní tlak podléhat konvencím a začal se chovat naprosto upřímně a otevřeně, zodpovídá v jedné scéně dotaz konzultantů, jejichž úkolem je zlepšit efektivnost jeho firmy, na jeho typický pracovní den: „Dobrá, takže obvykle přicházím nejmíň o patnáct minut později a používám boční vchod, a tak mě Lumbergh [jeho šéf – pozn. M. M.] nemůže vidět, hehe, a… hm… pak asi tak hodinu jen lelkuju.“ Konzultant: „Cože to? Lelkujete?“ Peter: „Jo, jen zírám na stůl, ale vypadá to, že pracuju. Dělám to taky asi další hodinu po obědě. Řekl bych, že v celém týdnu opravdu, skutečně pracuju jenom asi tak patnáct minut.“ Peter, který byl před svým hypnoprozřením šéfem opakovaně nucen chodit o víkendu na neplacené přesčasy, míří k jádru věci. Vzývání výkonu, jehož projevem je tlak na to, abychom trávili stále více času v zaměstnání, vytváří jen prostor k nezbytnému kličkování, jehož cílem je rozložit v čase množství požadované práce, protože vyšší efektivita by s sebou nevyhnutelně nesla větší množství práce za stejný čas. V případě zmiňované práce na volné noze pak o stírání rozdílu mezi časem, kdy jsem v práci, a časem, kdy ne, spíše než k větší svobodě vede k tomu, že v práci jsem vlastně neustále, a k osvojení populárního, i když poněkud stupidního vtipkování o prokrastinaci.

Pojem prokrastinace je totiž úzce spjat právě s tím, o čem mluví Peter v Office Space. Prokrastinace je plodem současného kapitalismu, protože není ani staromódní leností, ani důslednou oblomovštinou, která začíná „neschopností natáhnout si punčochy a končí neschopností žít“. Gončarovův Oblomov je ve své pasivitě tak spokojený (a důsledný), že na ni nakonec skutečně umírá, kdežto ten, kdo prokrastinuje, si je svého provinění vědom – právě proto o prokrastinaci vtipkuje. Prokrastinace je internalizované vzývání výkonu ve světě, kde práce byla odsunuta kamsi na druhou kolej, nejlépe mimo dosah viditelnosti. Tento její charakter bude zjevnější, když si zkusíme představit, že bychom prokrastinovali od těžby uhlí, práce ve slévárně nebo jako knihtiskaři.

Zlo základního příjmu

Je příznačné, že onen dvojí rozměr volného času – břemeno nudy, jež musíme nést, a zaměstnání, které čas vyplňuje, aniž by ho naplňovalo – má kořeny v růstu efektivity práce od druhé poloviny 19. století. Její přínos pro růst materiálního blahobytu byl nesporný. Zeptat se prarodičů, co je to, mít v prvním společném bytě všehovšudy postel, skříň a záchod na chodbě a koupelnu ve veřejných lázních, může být poučné jak pro toho, kdo nechápe zcela racionálně podloženou přitažlivost socialismu ve 20. století, tak i pro toho, kdo má pocit, že právě současná podoba kapitalismu nás žene na ostří nože.

V rozměrech západní spotřeby v poměru ke zbytku světa je podíl práce jako tvorby hodnoty žalostný: produkujeme sice jako ekonomika, ve většině ale nikoli už jako jednotlivci. V tomto kontextu je pak až obscénní diskutovat na Západě o zavedení takzvaného vše­obecného základního příjmu. Problémy s takovou koncepcí nastávají už u otázky, z čeho ji v rámci stávající ekonomické formace zajistit. Pokud by zavedení všeobecného příjmu nemělo vést k zásadnímu zhoršení postavení těch, kteří jsou chudí a bez práce, proti těm, pro něž by byl bonusem k platu, musel by se financovat s pomocí zisků velkých firem. V tom případě by se náklady na takové opatření patrně buď promítly do cen, které bychom vydávali na naši spotřebu, čímž by celé opatření v podstatě ztratilo jakýkoli význam, nebo by se externalizovaly do ceny práce mimo privilegovaný Západ, což by jen podtrhlo naši zbytečnost a parazitičnost. Znamenalo by to rezignaci na jakoukoli alternativní možnost zhodnocení skutečné produktivní práce, za kterou bychom dostávali plat. Byli bychom placeni prostě za to, že jsme se náhodou narodili tam a tam, zatímco podmínky pracujících mimo vymezené enklávy by se tím staly vyhroceněji nesouměřitelné. Je zaslepeností chtít ještě zdůrazňovat náš podíl na už tak nepříčetném vykořisťování planety, které dost možná ohrožuje samotnou budoucnost našeho druhu. Globální míra západního blahobytu je v kontextu dlouhodobé udržitelnosti (a neméně dějin) zralá spíše na radikální redukci a rekonfiguraci než na stvrzení opatřením, které se všude mimo Západ musí nutně jevit jako nestoudné. Ve své podstatě jde o příliš důsledné lpění na dědictví roku 1968, věčném Kulturkampfu, který ztratil ze zřetele ekonomickou podstatu vykořisťování. Nebo se ji možná po zkušenostech se státními socia­lismy bojí artikulovat. Všeobecný základní příjem, přinejmenším pokud by měl být zaváděn na půdě Západu, totiž není řešením, ale pouze symptomem problému.

Vnitřní nepřítel

Právě rok 1968 a revolty mládeže v ulicích západních velkoměst byl přinejmenším symbolickým mezníkem proměny cílů a prostředků emancipačních hnutí. Jejich subjektem už není proletariát, tématem už není práce a hrozbou z prodlení už není bída, pauperizace a hlad. Boj se vede proti institucím, státním ideologickým aparátům, moc má patřit imaginaci. V květnu 1968 se revoluce potkává s avantgardou; o slovo se hlásí mládí, které chce svrhnout strnulou a konzervativní vládu otců, krutých a nesmlouvavých i slabých a ustrašených. Mládí tehdy také skutečně zvítězilo: od té doby trvá jeho kult. Pokud ale jde o práci, již tehdy ještě reprezentovala dělnická třída, ta stála tehdy poněkud stranou. Ve Francii sice došlo ke generální stávce, která dokonce vyhnala generála de Gaulla hledat podporu u důstojníků upadlých v nemilost v souvislosti s alžírskou válkou, nakonec ale vše skončilo návratem k běžným pořádkům. Sen o revoluci se postupně smrskával do několika málo slov: Rote Armee Fraktion, Brigate Rosse, Action directe. Nebylo vyhnutí: boj organizované práce nebyl bojem generačním, nebyl revoltou mládí, byl formován ekonomickými zájmy na rovině základny; jak daleko od toho se nachází boj o podoby nadstavby, rozbíjení okovů kultury otců, když v tomto boji bezesporu bylo co ztratit…

Vyostřování rozporů kapitalistického výrobního způsobu, v němž „dělník se stává pauperem a pauperismus vzrůstá ještě rychleji než obyvatelstvo a bohatství“, jak tvrdili Marx s Engelsem v Komunistickém manifestu, totiž nenastalo. Paradoxně tento omyl nespočívá ve slabosti marxismu, ale v jeho síle. S čím Marx nepočítal, a dost dobře ani počítat nemohl (na to by musel být skutečně věštcem), bylo působení samotného dělnického hnutí. To změnilo parametry kapitalismu, aniž by se mu podařilo uskutečnit světovou sociální revoluci. I když je pravda, že na této změně se Říjnová revoluce, jež zrodila Sovětský svaz, nesmazatelně podepsala.

Je vyloženě úsměvné představovat si, že životní podmínky dělnické třídy se od počátku průmyslového kapitalismu zlepšovaly jen díky „prokapávání“, bez nutnosti tlaku organizované práce. A je vyloženě lživé tvrdit, že ­kompromis mezi kapitálem a prací, známý jako sociál­ní stát, který opanoval Západ v poválečném třicetiletí, by se realizoval bez přítomného tlaku Sovětského svazu jako alternativy – a hrozby. Že jako hrozba byl i na ekonomické rovině vnímán, dokládá mimo jiné slavná Cesta do otroctví (1944, česky 1989) význačného liberálního ekonoma Friedricha A. Hayeka, psaná ve čtyřicátých letech. Hayek v ní vynakládá velké úsilí, aby dokázal Evropě okouzlené plánovaným hospodářstvím, že plánování je nejen morálně pochybné, ale hlavně ekonomicky neefektivní. V osmdesátých letech by se s polemickým dokazováním neefektivity sovětské ekonomiky nikdo neobtěžoval, neboť tehdy bylo až příliš evidentní. Ne náhodou se doba, kdy už bylo zcela jasné, že SSSR je nejen revoluční, politickou, morální, ale také ekonomickou prohrou, shoduje s dobou nástupu konzervativních revolucionářů Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové a úpadkem modelu sociálního státu. Vymítat strašidlo revoluce kompromisnictvím se socialismem, jak tento model nikdy nepřestali označovat liberální ekonomové, už nebylo nadále potřeba. Sovětský svaz se pomalu, ale nevyhnutelně šoural na smetiště dějin a síla organizované práce, spjatá s dělnickým hnutím a nadějemi na socialistickou budoucnost, se rozpadala pod tlakem proměny kapitalismu z industriálního na postindustriální. V roce 1984 sice ještě Thatcherová mluvila o hornících jako o „vnitřním nepříteli, s kterým je obtížnější bojovat a jenž je větší hrozbou pro svobodu“ než vnější nepřítel, s nímž válčila na Falklandách, jejími ústy tak ale pouze zaznívala labutí píseň organizované práce. Nešlo ani tak o to, že Železná lady zlomila britským odborům vaz, kámen úrazu tkvěl v tom, že lidská síla se začala na celém Západě stávat zbytečnou.

Služba vládnoucí třídě

Alexis de Tocqueville líčí v Demokracii v Americe (1835, česky 1992) vizi americké společnosti, v níž velká míra participace na veřejném životě, absence protikladu vysoké, aristokratické, a nízké, lidové kultury a přísné dědické zákony, znemožňující předávání majetku v mužské linii na aristokratický způsob, zabrání vytvoření neprostupných tříd. Člověk by se v ní mohl materiálně povznést neúměrně nad své spoluobčany po dobu svého života, jeho děti by ale opět stanuly takřka na té samé startovní čáře. Kapitalismus dokázal namísto toho právě v Americe akcelerovat takovým způsobem, že přes všeobecnost konzumní populární kultury žijí dnes potomci těch, kteří se za Tocquevillových dob mohli setkávat přinejmenším při výkonu politické moci, v naprosto odlišných světech.

Stačí zalistovat v Marxově Kapitálu nebo třeba v knize Naomi Kleinové Bez loga (1999; česky 2005), abychom se přesvědčili o tom, že naše pracovní podmínky jsou přes všechny výhrady, jež k nim můžeme mít, nesrovnatelné s těmi, s nimiž se museli vyrovnávat naši předkové a s nimiž se musejí vyrovnávat lidé, kteří nám šijí boty a montují elektroniku. To srovnání nám ale ukazuje víc než jenom relativní snadnost našeho živobytí a vysokou úroveň našich materiálních podmínek. Ukazuje i naši zbytečnost. Rezervní armáda nezaměstnaných už zdaleka neslouží jako rezervoár pracovní síly pro okamžiky inovace a růstu výroby. Jejím smyslem je už pouze šikana zaměstnance, který si je až příliš dobře vědom, že je kdykoli nahraditelný, protože jeho práce nevyžaduje žádnou specifickou zručnost či schopnost a nakonec není nezbytná ani sama o sobě. A tak ­skousne ­leccos prostě proto, aby si ji udržel a mohl zaplatit nájem.

Leží před námi takřka bezbřehé pracovní možnosti, avšak práce jsou si často až příliš podobné a některou si prostě vybrat musíme. Jsme lapeni mezi zbytečností své práce a zbytečností svého volného času. Kromě zbytků zemědělců a průmyslového dělnictva jsme my obyvatelé Západu jen houfy naprosto zbytečných zaměstnanců terciéru, jejichž úkolem je především spotřeba. Naším hlavním úkolem je ale možná něco ještě grotesknějšího a marnějšího, co souvisí s Tocquevillovým proroctvím o kulturní nivelizaci či zevšeobecnění v demokratických společnostech, jejichž nejvýznačnějším momentem je film. Může to být tak, že naším posledním a jediným úkolem je zajišťovat vládnoucí třídě víceméně normální, alespoň částečně příčetné a lidské životní prostředí. Jinými slovy: jsme kompars.

Autor je publicista.