Svatá válka a třídní boj

Je srpen 1993, v Súdánu vládne už čtvrtým rokem generál Umar al­Bašír a země je oficiál­ně podřízena islámskému právu. Útočiště v ní díky tomu na několik let nalézá Usáma bin Ládin a jeho organizace, vzešlá z úspěšného afghánského džihádu. A také další, v této době ještě mnohem proslulejší terorista. Tím je Ilich Ramírez Sánchez, známější pod jménem Carlos Šakal. Jemu se ovšem důvěra vložená v súdánský režim nevyplatí. Je přepaden súdánským komandem, zdrogován a předán agentům francouzské kontrarozvědky, kteří ho letecky dopraví do Paříže. Tam ho čeká soud za trojnásobnou vraždu, spáchanou v roce 1975.

Carlos tehdy nicméně neměl příliš na výběr. Po pádu východního bloku míst, v nichž mu nehořela půda pod nohama, rapidně ubývalo. Nejobávanější terorista své doby se stal neužitečnou přítěží i pro bývalé ochránce. Do značné míry tak symbolizuje osud jedné éry terorismu. Venezuelan, pojmenovaný levicově smýšlejícím, nicméně bohatým otcem výmluvně „Iljič“ (bratři se jmenovali Vladimir a Lenin), se ke svému životnímu poslání dostal během studií na moskevské univerzitě Patrice Lumumby. Tam byl rodinou vyslán ne proto, aby vstoupil na cestu ozbrojeného boje, ale aby byl odstřižen od výstřelků, jichž si dopřával během předchozích studií v Londýně. Moskva byla podstatně pochmurnějším prostředím než swingující Londýn a možná i to se podepsalo na Carlosově dalším směřování. Nezamířil ovšem do rodné Venezuely, aby se připojil ke guerillovému boji Douglase Brava, jak snil kdysi v mládí. Seznámení se členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny ho vyslalo k podstatně spletitějšímu konfliktu. Carlos vzal palestinskou věc za svou.

Revoluční islám

Orientace boje, ke kterému se Carlos rozhodl připojit, byla sekulárně antiimperialistická, národněosvobozenecká a ovlivněná marxismem­leninismem. Také jeho dlouho­letí nejbližší spolupracovníci pocházeli ze západoněmeckých Revolutionäre Zellen. Po­­stupem času se ale jasná ideologická linka, kromě vágně definovaného antiimperialismu, rozmazávala a z Carlose a jeho skupiny se stávali žoldáci, byť jeho služby byly dostupné jen jedné straně studené války. S koncem bipolárního rozdělení světa se razantním způsobem zmenšil i Carlosův manévrovací prostor. Když v roce 1993 skončil v Súdánu, byla to jedna z mála zemí ochotných ho přijmout. Jak se ukázalo, stejně ne na dlouho, a to navzdory tomu, že Carlos podpořil svůj nárok na ochranu fundamentalistickým režimem generála al­Bašíra konverzí k islámu.

Carlosova konverze svým způsobem odráží změnu ideologických bodů lomu, od třídního boje ke konfesionálním hranicím a svaté válce. Sám Šakal to podrobně vysvětluje v knize L’islam révolutionnaire (Revoluční islám), napsané ve vězení a publikované v roce 2003, v níž terorismus ve jménu islámského fundamentalismu prohlašuje za pokračování antiimperialistického boje. Pro něj subjektivně šlo nicméně nejspíš o výraz touhy pokračovat v nastoupené cestě tím vehikulem, v němž se zrovna nejvíc dupe na plyn.

Vedle Carlose lze ale postavit diametrálně odlišnou postavu. Tou je Roger Garaudy, ve své době dvorní filosof francouzské komunistické strany, který prošel nejdříve konverzí ke katolicismu a v roce 1982 k islámu. Zemřel v roce 2012, oslavován mnoha významnými osobnostmi islámského světa jako nejvýznamnější evropský filosof. Zvláštní představa, že se nejslavnější terorista éry studené války a dvorní filosof jedné z nejdůležitějších komunistických stran na Západě setkávají pod zástavou Prorokovou, již vyměnili za rudý prapor.

Jako by to potvrzovalo paralely, jež mnozí, převážně pravicoví komentátoři vytyčují mezi politickým islámem a bolševismem. Islamismus se v této perspektivě stává následovníkem komunismu a zpětně odhaluje komunismus jako náboženský fanatismus. Minulý a současný obraz nepřítele se setkávají a osvětlují se navzájem.

Novinář Patrick Cockburn v knize The Rise of Islamic State (Vzestup Islámského státu, 2015) upozorňuje, že současná situace na Středním východě se v lecčems podobá Německu během třicetileté války: „Příliš mnoho aktérů spolu bojuje z příliš mnoha různých důvodů, než aby mohli dojít k mírovým podmínkám a ochotně složit zbraně v tentýž čas. Někteří jsou přesvědčeni, že mohou vyhrát, a jiní se jen chtějí vyhnout porážce. V Sýrii, stejně jako v Německu mezi roky 1618 a 1648, všechny strany přeceňují svou sílu a představují si, že dočasný úspěch na bojišti jim otevře cestu k úplnému vítězství.“ Tak jako za třicetileté války se pro mnohé účastníky válka stala řemeslem a zabíjení stejně přirozeným jako dýchání. Konflikty tohoto charakteru se často vedou až do úplného vyčerpání.

SSSR a ISIS

K současné situaci na Středním východě se z výše zmíněné perspektivy nabízí ještě další paralela. Tou je, přinejmenším v některých ohledech, první světová válka. Zda se jednalo o konflikt, jemuž se v zásadě nešlo vyhnout, nebo šlo o řinčení zbraněmi, které se vymklo kontrole, a evropské mocnosti do něj vkráčely jako náměsíčníci a tak trochu proti své vůli, o tom dodnes nepanuje mezi historiky úplná shoda. Jisté je, že na jejím začátku stály výstřely Gavrila Principa na Františka Ferdinanda d’Este. Tedy individuální akt teroru, jehož nitky sice vedly do Srbska, svou povahou byl ale přesto činem kriminálním, nikoli válečným. Traumatizující zkušenost Velké války udělila státním aktérům lekci, že učinit z teroristického činu příčinu války proti státům se může lehce vymknout z rukou. Poučení platilo po další téměř století, po útocích z 11. září ale bylo zapomenuto. Výsledkem byly invaze do Afghánistánu a – což se ukázalo jako fatálnější – Iráku.

Paralela jako by se tím potvrzovala. Z měření sil evropských velmocí se zrodil Sovětský svaz. A vilémovské Německo, mocnost, pod jejímž největším vojenským tlakem se Rusko nacházelo, snilo o Mitteleuropě a hegemonii sahající od Berlína po Bagdád. Islámský stát (ISIS) vznikl zásluhou mylné představy Spojených států, že po vítězství ve studené válce mohou realizovat globální hegemonii. Oba útvary, SSSR i ISIS, povstaly z války, pro jejich zachování se stal fundamentální nelítostný teror uplatňovaný proti celé škále nepřátel a na mezinárodním poli se po svém vzniku setkaly se zděšením a naprostým odmítnutím.

Jedním z oblíbených motivů zastánců souběžnosti bolševismu a islamismu je srovnání Leninova zásadního programového spisu Co dělat? (1902, česky 1947) s hlavním dílem jednoho z nejvýznačnějších teoretiků politického islámu, Milníky na cestě (1964, česky 2013) Sajjida Qutba. Souvislost se tu opravdu objevuje: v důrazu kladeném na význam avantgardy revoluční strany, respektive strany Boží. V obou případech je její role v nastolení žádoucího společenského uspořádání naprosto klíčová. V realitě vzniku SSSR a ISIS ale snaha o hledání shodných procesů rychle končí ve slepé uličce. Zatímco Lenin byl skutečně tím, kdo stranu, o níž snil, vybudoval a dokázal se v revolučním Rusku chopit moci, ISIS vzniká za diametrálně odlišných podmínek a Qutb ani jeho domovská organizace Muslimských bratří s tím neměla nic společného.

Ač o zrodu Islámského státu máme stále jen velmi kusé informace, je zřejmé, že se jedná o zpočátku dost nesourodou koalici, v níž významnou roli vedle džihádistů sehrály bývalé baasistické elity, odstřižené šíitskou vládou Núrího al­Málikího od možnosti participace na politice poválečného Iráku. Vztahy ideologie a praxe jsou pro ISIS značně instrumentální, a to i odhlédneme­li od zpráv o dekadentním životě jeho bojovníků, kteří se údajně baví západními videohrami, alkoholem a bezuzdnou sexuální agresivitou. Víc než teoretická práce ideologů politického islámu jeho profil formovala válečná realita. Na rozdíl od bolševiků hnutí nepředcházelo válce, využité jako nenahraditelná zdviž k moci, ale válka sama ve vší své brutalitě a přímočarosti zformovala hnutí. Teoretická spekulace je luxus, který si v takové situaci málokdo může dovolit, pro formování nějaké širší vize je ovšem právě ona nezastupitelná. Excesivita širokospektrální aplikace barbarského násilí a ovládnutí mediálního prostoru je něco jiného než dlouhá léta budovaný ideologický profil, jímž disponovali ruští bolševici.

Násilí a pravda

Jakkoli je dosavadní existence ISIS šokujícím úspěchem, a to i z hlediska šíření násilí a teroru daleko za jeho nejasné hranice, je pochybné, zda právě na tom lze dlouhodobě stavět. Je hledisko pravdy, jejímž nositelem má být islámský řád nárokovaný laiky, jejichž status je odvozen čistě z úspěchů na bitevním poli, dostatečně pevným základem pro budování teritoriální základny Islámského státu? Stačí si připomenout dosavadní existenci Íránu. Tato islámská republika narazila ve svém revolučním entuziasmu na hranice reality, jež dobře ilustruje jeden tradovaný výrok jejího vůdce, ajatolláha Rúholláha Chomejního. Ten si, když mu bylo doporučováno věnovat se více ekonomickým otázkám, údajně posteskl, že „naše revoluce byla přeci o islámu, a ne o ceně melounů“. Íránská pozice byla přitom vzhledem k staletým tradicím perské ší’i nesrovnatelně zajištěnější.

Nadšení, které Sovětský svaz zpočátku probouzel ve světě, nestálo na základně, tedy výdobytcích socialismu a jeho praxi, ale na ideologii, tedy nadstavbě. Díky tomu, že prosazoval socialismus, že ho budoval a jeho ideály umístil doslova na svou zástavu, mu byly mnohými odpouštěny nespočetné násilné excesy, které by jinak musely budit jen hrůzu. Smysl SSSR byl v jeho symbolismu. Realita brutální praxe byla překryta draperií ideologie.

Nadto byla legitimita užití prostředků masového násilí, známá od Francouzské revoluce jako teror, dána samotnou dějinnou perspektivou komunistického projektu. Jestliže platí, že z „dlouhodobého hlediska jsme koneckonců všichni mrtví“, jsou veškeré ztráty na cestě ke smyslu dějin odepsatelné položky. Na čem záleží, je stát na té správné straně Dějin. Postoj k násilí bylo zkrátka nutné zastávat pod úhlem dějinné pravdy.

I toto zdánlivě totální hledisko ale umožňuje přinejmenším tři různé interpretace. Tou první je skálopevné přesvědčení, že jestliže je s námi pravda, můžeme si v zásadě dovolit cokoli. Veškeré účtování se odsouvá do legitimizující budoucnosti. Trockého výrok z Dějin ruské revoluce (1930, česky 1933), že „bolševictví dalo vznik typu skutečného revolucionáře, jenž dějinným cílům, cílům to nesmiřitelným s nynější společností, podřizuje okolnosti svého osobního bytí, své ideje a mravní hodnocení“, s sebou nese nepříjemnou možnost, že jestliže jsme skutečně z dlouhodobého hlediska beztak všichni mrtví, likvidace většiny současníků je možná nešťastná, nicméně zavedení „ráje na zemi“ nám dá konečný dějinný pardon. Jak kdesi říká Mao Ce­tung, třetí světová válka a atomovky hrají nevyhnutelně do ruky socialistickému táboru. Hledisko jakéhokoli náboženského fundamentalismu je v zásadě totožné. Opat Arnaud Amaury na dotaz křižáků, jak rozlišit křesťany od pohanů, prohlásil: „Zabte je všechny, Bůh už si je přebere!“ Případná likvidace všeho života na zemi je z hlediska posmrtné věčnosti nepochybně pouze kosmetický problém.

Druhou možností je vnímat násilí jako čistě instrumentální, byť dočasně nevyhnutelnou kvalitu. Jeho smyslem je tedy „pouhá“ likvidace konečného počtu nepřátel. Leninovými slovy, jde o nutnost „udržet moc až do úplného potlačení všech vykořisťovatelů i všech rozkladných živlů“. Až k tomu dojde, všechno bude v pořádku. Jde o vcelku obvyklou iluzi mnoha revolucionářů, kořenící v představě, že předchozí revoluce, typicky například Pařížská komuna, se neudržely, protože byly příliš měkké. Vyzývání k tvrdosti a revolučnímu teroru má tak vlastně zamezit daleko horšímu násilí ze strany kontrarevoluce. Tahle pozice většinou ztroskotá na tom, že nepřátel neubývá, ale naopak jich je víc a víc. Pokud neskončíte jako Robespierre, který svým neurčitým vyhrožováním nakonec vyděsil bývalé spojence natolik, že ho zlikvidovali dřív, než on mohl to samé provést jim, nejspíš se vydáte výše nastíněnou cestou konečného všeospravedlňujícího pardonu Dějin. To byl případ stalinského Ruska nebo Pol Potovy Kambodže. Stalin musel zemřít sešlostí věkem, Pol Pota odstavila až vietnamská armáda.

Třetí možností je, že násilí sice nemá žádnou eschatologickou oprávněnost, ale je v zásadě pro emancipační proces nevyhnutelné. A s trochou štěstí i skrze všechny excesy dojdeme sekundárně k většímu dobru, byť v dohledné době onen proces samotný vyprodukuje jen větší míru zvrácenosti, která nás samotné možná nakonec pozře. Tuto pozici explicitně patrně nikdo nezastával, ale je z ní možné zpětně posuzovat třeba sovětskou éru. Samotný sovětský socialismus byl sice katastrofou, sekundárně ale dal vzniknout sociálnímu státu, umožnil dekolonizaci a rozlámal jednostrannou a rasistickou nadvládu malého výběžku Eurasie nad zbytkem světa.

Dost možná žádoucí, skeptická pozice založená na přesvědčení, že ani jako lidé usilující o radikální změnu světa nejsme držitelé pravdy, ale její hledači, s sebou nese bohužel velkou pravděpodobnost, že někdo tvrdší nás smete, jak se také většinou v dynamice skutečných revolucí děje. Jak o této dynamice říká případně Friedrich Schiller: „Uzurpace se bude dovolávat slabosti lidské povahy, vzpoura zase její důstojnosti, až konečně zakročí velká vládkyně všech lidských věcí, slepá síla, a rozhodne domnělý spor zásad podobně, jako se rozhoduje obyčejný pěstní zápas.“ Máloco o tom vypovídá s větší přesvědčivostí než úspěch Islámského státu. Ten podtrhuje také zásadní problematičnost eschatologické perspektivy, kterou s ním, byť v odlišné podobě, sovětský projekt v jisté době nepochybně sdílel. Zásadním rozdílem ovšem zůstává, že přestože z hlediska praktického výkonu moci se zdá i pro ISIS nevyhnutelné ustoupit z prvního hlediska, ideologicky je náboženský fundamentalismus rozhodnější v jistotě, že posmrtné zúčtování je konečným horizontem jakékoli politiky, včetně té nejbarbarštější.

Dějiny a emancipace

I když je politické násilí děsivé, zvlášť když se nějakým způsobem přibližuje k našim vlastním životům, nesmíme zapomínat na to, že se neodehrává ve vzduchoprázdnu a není výsledkem pouze individuální krvežíznivosti jeho aktérů, jakkoli jeho extenzivní užití může redukovat horizont těch, kteří je po­­užívají, čistě na násilí samo, jak dobře ilustruje případ Iliche Ramíreze Sáncheze. Vždyť i socialistická levice svůj samozřejmý postoj k násilí definitivně přehodnotila až ve chvíli, kdy bylo zcela zřejmé, že nelze dál slepě věřit v dějinný primát proletariátu, už jen proto, že ten proletariát, jemuž Marx kdysi tento primát přiřkl, nadále neexistuje. Samotné dějiny si vynutily teoretický korektiv: už nelze považovat za samozřejmé gnoseologické privilegium, které bychom si přimknutím k proletariátu mohli nárokovat. To jest, že pravda se nedá automaticky dedukovat z politické pozice, již zaujímáme. Poněkud paradoxně to pro socialistickou pozici znamená, že nakládání s násilím nezbývá než soudit podle výsledků, a nikoli dle intence.

Tento proces souvisel s obecnější dezintegrací centrálního postavení Západu. Mocensky, ekonomicky, ale také ideologicky byl Západ po dlouhou dobu konečným obzorem zbytku světa. Bylo možné globálně zobecnit Marxův a Engelsův výrok z Německé ideologie (1845, česky 1952), že „myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou“. Platilo to po velkou část dvacátého století a zavádění západních modelů, ať už socialistických nebo liberálně demokratických, bylo standardem i v době, kdy se tato nadvláda v podobě zániku koloniálních impérií rozpadala. Ideologická hegemonie je ale patrně u konce a recepty se budou hledat i jinde než v západních „kuchařkách“. Beztak se vařilo s místními surovinami a chutnalo to dost jinak, než jsme zvyklí.

Hledání dějinných paralel mezi Sovětským svazem a Islámským státem a dalších podobných je v mnoha ohledech spíš na škodu, než aby něčím přispívalo k lepšímu pochopení skutečnosti. Je totiž příliš často nástrojem těch, kteří potřebují rýsovat jasné hranice dobra a zla, aby neztráceli orientaci ve světě – a bohužel většinou začnou u toho, že sami sebe zakreslí jako dobro. Jestliže paralely existují, pak je lze nalézt spíš v dynamice dění. Abychom však lépe pochopili dynamiku takových současných jevů, jako je ISIS, musíme podstatným způsobem překreslit naše vlastní mentální mapy.

Zásadní je například otázka, co je vlastně kapitalismus, zda existuje jen jeden a jestli výrobní způsob rovná se nutně jisté uspořádání společnosti. Problémem současné levice je do značné míry její zastaralé chápání dějin. Stále ještě je totiž v základech naší, často zamlčené filosofie dějin, zděděné od Marxe a Hegela, skeptický pohled na takzvané nedějinné národy. Pokud nechceme, aby se levicový projekt jako univerzalistický emancipační proces stal politickou fosilií, musíme zásadně přepsat nejen svou filosofii dějin, ale také svou politickou imaginaci. Ta musí být schopná pracovat i s historicky diametrálně odlišným chápáním státu, vztahu státu a ekonomiky, politiky a náboženství. Musíme své pojetí politického systému obohatit o zjištění, že globální společnost, kterou přineslo vítězství západních hodnot dosažené dělovými čluny, spustila epochu, v níž právě tyto hodnoty nedokážou dostatečně přesně popisovat svět, jemuž daly povstat.

Naše pojetí dějin, to socialistické nevyjímaje, je pořád příliš křesťanské svou důvěrou v pokrok, stejně jako alternativní, ale přesto komplementární dichotomií pokroku a pádu zpět do barbarství. To nemusí znamenat, že je zcela nepoužitelné. Z evropské křesťanské tradice se nakonec zrodila i moderní fyzika nebo biologie a neznamená to, že existuje nějaká islámská fyzika nebo buddhistická biologie, stejně jako není žádná proletářská fyzika a buržoazní biologie. Materiál, který zpracováváme v rámci našeho chápání politiky, ale musíme zásadně rozšířit o další dějinné zkušenosti, další politická pojetí a na to konto přepracovat také naše chápání emancipace.

Autor je publicista.