Současnému levicovému hnutí bývá vytýkáno, že je odtrženo od života běžných lidí. Veřejnost se ovšem obvykle soustředí spíše na své zájmy než na naplňování morálních principů. Může se však levicová politika obejít bez lidu? A co když jí nic jiného ani nezbude?
Ve slavné přednášce Problém násilí v opozici, pronesené v červenci 1967 v Západním Berlíně, filosof Herbert Marcuse definoval, co je to nastupující nová levice, proti čemu bojuje a jaké jsou její cíle: „Je to opozice proti nátlaku, proti všudypřítomnému nátlaku systému, který svou represivní a destruktivní produktivitou stále nelidštěji vše degraduje na zboží, jehož koupě a prodej představuje živobytí a životní obsah. Je to opozice proti pokrytecké morálce a ‚hodnotám‘ systému.“ Neméně ostře vymezil novou levici vůči levici „staré“, když prohlásil, že „nová levice není kromě toho žádným způsobem fixována na dělnickou třídu jakožto na třídu revoluční. Sama ostatně nemůže být definována vůbec třídně. Skládá se z intelektuálů, jednotlivých hnutí za občanská práva a z mládeže, zvláště té radikální… A co je zajímavé, toto hnutí nemá jako své mluvčí tradiční politiky, nýbrž mnohem spíše takové podezřelé postavy, jako jsou básníci, spisovatelé a intelektuálové.“ Dost možná nejdůležitější vymezení ovšem bylo to nejparadoxnější: „Jde o opozici proti demokratické, efektivně fungující společnosti, která alespoň za normálních poměrů nepracuje s terorem. A je to opozice proti většině obyvatelstva, včetně dělnické třídy.“
Přednáška měla ve své době takřka iniciační charakter a patřila s Marcuseho knihami Jednorozměrný člověk (1964, česky 1991) a Eros and Civilization (Erós a civilizace, 1955) k textům, jež zásadním způsobem formovaly protestní hnutí šedesátých let. Dynamika, kterou toto hnutí v průběhu roku 1968 nabralo, si už ale žádala jiné vzory. Těmi se stali revoluční praktikové Mao Cetung, Ho Čimin a Che Guevara. Filosof Marcuse radikálním studentům nedal – a ani dát nemohl – návod na uskutečnění revoluce. Zůstal teoretikem a potom, co byl dvakrát svými dřívějšími obdivovateli vypískán, se z pozice revolučního gurua stáhl. Žádná „novější“ levice ale od té doby nevznikla, a pro tu, které skoro po padesáti letech už sotva můžeme říkat „nová“ (a tak se uchylujeme k přívlastkům jako „radikální“), dodnes v zásadě platí Marcuseho vymezení. Nechápe se striktně třídně, jejím tahounem je mládež a spojuje svůj boj proti morálně pochybné konzumní společnosti se zájmy různých utiskovaných či marginalizovaných skupin, často minorit. A trvá i její nejpozoruhodnější a nejparadoxnější rys – totiž že v západních společnostech je a musí být v podstatě protilidová.
Zánik proletariátu
Marcuse na rozdíl od svých obdivovatelů nebyl v roce 1968 žádný mladík. Bylo mu už sedmdesát a až na několik ve své době extrémně vlivných přednášek většina jeho díla vznikla dávno před zrodem studentského protestního hnutí. Od počátku třicátých let úzce spolupracoval s Institutem pro sociální výzkum, založeným v roce 1923, a záhy se počítal mezi nejvýraznější představitele první generace frankfurtské školy. Ta rozvíjela takzvanou kritickou teorii, jejíž podstatnou složkou byl nedogmatický marxismus, nezávislý na direktivách sovětských velekněží marxleninismu. Marxismu zůstal Marcuse vlastně vždy věrný a svým způsobem věrnější než Institut sám. Pro Marcuseho tezi o nutné protilidovosti nové levice byly spíš než kulturní pesimismus a trochu bolestínská melancholie – charakteristické pro hlavního poválečného představitele školy Theodora W. Adorna – plodným podhoubím empirické výzkumy meziválečného období. Ty v rámci Institutu prováděl hlavně Erich Fromm, pozdější autor knih jako Umění milovat (1956, česky 1966) či Mít, nebo být? (1956, česky 1992), zavánějících poněkud duchem new age.
Frommovy výzkumy ze třicátých let byly fascinující, ale jejich výsledky byly přijímány i v samotném Institutu s jistými rozpaky. Důvod spočíval v jejich nepříjemných ideových a ideologických dopadech. Proto byly částečně publikovány až v rozsáhlém sborníku Studien über Autorität und Familie (Studie o autoritě a rodině, 1936). Fromm, jenž během svého zkoumání ustavil sociální psychologii, dospěl k tomu, že nejpozději v poválečném období proletariát z naprosté většiny splynul se střední třídou. Revoluční myšlenky nacházely ohlas jen u patnácti procent příslušníků dělnické třídy, a tak proletariát jako svébytná skupina v podstatě zanikl (je zajímavé, že tehdy Adorno ještě Frommovi doporučoval, aby bedlivěji studoval Lenina). Vzhledem k tomu, že Marcuse od války žil a učil ve Spojených státech, jeho zkušenost s americkou společností musela Frommovy závěry dokonale potvrzovat a nejspíš i dalece překonávat.
Samotná frankfurtská škola se nakonec se změšťáčtěním dělnictva smířila stejně dobře jako s realitou své praktické apolitičnosti poté, co se pro její teorii stala typickou směs etického žehrání a kulturní kritiky. Sympatie pro věc levice, ovšemže z pozice ctihodných profesorů, se mísila s poněkud staromilskou sebezahleděností kulturní elity. Když Adorno o masách prohlašoval, že „způsob, s nímž jim lehká hudba jde na tělo, poškozuje vedle estetické distance i lidskou důstojnost“, musel být přinejmenším k smíchu radikálním studentům, kteří spolu s Che Guevarou snili o vytvoření „dvou, tří, mnoha Vietnamů“. Přesto jeho pozice – daleko usedlejší než Marcuseho ohnivé proroctví o boji proti všem – vycházela z téže nutnosti obejít se bez mas, tedy bez lidu. A neméně než Marcuse byl Adorno a ostatní příslušníci frankfurtské školy pramenem pro další rozvoj levicového myšlení po rozčarování, jež nakonec rok 1968 přinesl.
Lid, který zklamal
Ukázalo se, že revoluce není tak docela na pořadu dne a že další Vietnam ani Kuba se rozhodně nebudou konat v Evropě (jakkoli se o rozdmýchání revolučního ohniska snažily různé městské guerilly po dalších dvacet let). Ukázalo se zkrátka, že to, co vypadalo jako úsvit nového věku, bude nakonec jen rekonfigurace minulosti, byť velmi hluboká a až dnes plně doceňovaná (zlom v roce 1968 byl možná v lecčems větší než ten roku 1989). Nedalo se popřít, že tím, kdo zklamal, byl lid. Masy nepovstaly a nesvrhly prohnilou starou společnost. Vzedmutí z „máje 1968“ sice ve Francii provázela generální stávka, v následujících červnových volbách ale konzervativec Charles de Gaulle zvítězil tak drtivě jako nikdo jiný ve francouzské historii před ním ani po něm. Ve Spojených státech si zase „mlčící většina“ zvolila republikána Richarda Nixona. Jen v západním Německu byl v roce 1969 bývalý člen NSDAP Kurt Georg Kiesinger na postu kancléře nahrazen sociálním demokratem Willym Brandtem, což ale bylo německým radikálním studentům poněkud málo (a tak začala éra teroristů z RAF).
Mýtus lidu, do něhož lze vkládat politické naděje na změnu, je nicméně pro levici jen obtížně zastupitelný. Lenin se sice ze sentimentálního spoléhání na lid, respektive na dělnickou třídu dokázal vymanit, ovšem o tom, že nahrazení lidu avantgardou centralizované strany nemělo ve SSSR žádoucí emancipační účinky, nová levice už příliš nepochybovala. Po neslavných koncích různých pokusů o rozpoutání revoluce pak rezignovala na vkládání nadějí do sebe samé i většina dnešní radikální levice. Ostatně, je trochu trapné vkládat naděje do tak omezené síly. Parky a náměstí se sice občas zaplní, ale nanejvýš na dny či týdny. Po přílivu přichází odliv a dlažba, pod kterou jsme chtěli nalézt pláž, zůstává nezměněna. A na skutečné pláže zatím moře vyplavuje mrtvá lidská těla. Ale i tehdy lid zklamává. Namísto solidarity s těmi, kteří zoufale riskují život při nebezpečné plavbě, se nejdřív stará o své pohodlí a vzápětí se obává o své bezpečí. Včera nesnášel Romy, dnes nenávidí uprchlíky, vládu kapitálu však nesvrhává.
Přesto se levice nemůže lidu vzdát a hledá příčinu jeho nedostatků jinde – třeba u liberálních elit. Má do jisté míry pravdu, ale není to pravda celá. Levice totiž nemůže být se samozřejmostí brána jako lidová, pokud není se stejnou samozřejmostí levicový lid. Sotva lze ovšem od lidí čekat, že se přimknou k nějaké politické (a tím méně etické) pozici jen z historického sentimentu.
Morální levice
Levice měla v záloze ještě jedno řešení. Od Frommových výzkumů, skeptických k revolučnímu potenciálu dělníků, se začala pěstovat zvláštní levicová disciplína – hledání náhradního revolučního subjektu. Od Marcuseho radikální mládeže přes Rancièrovu „část bez účasti“ a deklasované obyvatele francouzských předměstí, o nichž sní autoři knihy Vzpoura přichází (2007, česky 2012; viz A2 č. 24/2012), až k akceleracionistické rozptýlené avantgardě levičáků s univerzitním diplomem jde v zásadě o tentýž cíl: nalézt náhražku lidu, který se k levici nevděčně otočil zády. Do této náhražky pak vložit všechny revoluční sny, naděje a touhy a doufat, že se s její pomocí podaří změnit běh světa.
S jednou z nejpromyšlenějších koncepcí, která navíc byla po nějakou dobu velmi populární, přišli Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová v knize Hegemonie a socialistická strategie (1985, česky 2014; viz A2 č. 7/2015). Byť Laclau a Mouffeová nestáli na protidemokratických pozicích, a naopak se hlásili k rozšiřování stávající liberální demokracie, dosáhnout toho nemělo masové hnutí, ale spíše řada hnutí a hnutíček. Předpoklad, že nová sociální hnutí dohromady vytvoří podmínky pro kvalitativní změnu, se žel nenaplnil. Snahy disparátních identit a lokálních zájmů si spíše konkurovaly, než aby se násobily (nebo alespoň sčítaly). Některé identity občas dokonce soutěžily o post těch nejublíženějších, a tudíž s největším nárokem na kompenzaci. Politika privilegované oběti dějin tak nahradila politiku jejich privilegovaného aktéra. Bohužel je taková politika nutně slabší – už jen proto, že ke svému úspěchu vyžaduje pochopení (či špatné svědomí) na straně těch, k nimž se se svými nároky obrací.
Nejzávažnější důsledek snahy hledat náhradní revoluční subjekt a jeho spojence v menšinách utlačovaných v západních demokratických společnostech tak pro levici spočíval v přesunu důrazu z politiky na etiku. Tedy v trvání na tom, že nějaké politické rozhodnutí je žádoucí nikoli proto, že je v souladu se zájmy lidu, dělnické třídy nebo prostě „Dějin“, nýbrž proto, že je morálně správné.
Utopie a pragmatičnost
Etika tak – v úzkém sepětí s kulturní kritikou – nahradila na levici politiku. Přiznejme si ale, že principy zdaleka netáhnou tolik jako zájmy. A protože zájmy dělnické třídy byly saturovány, prapor, který dělníci na cestě k výdobytkům společnosti blahobytu odložili jako nepotřebný, byl předán náhradním subjektům změny (když není revoluce v dohledu, je i změna dobrá). Zůstal však do značné míry i teoretický a praktický aparát, který bez třídního konfliktu nedával tak úplně smysl.
Odvrat od třídního boje byl každopádně nutný. Lpění na něm by už pro Marcuseho radikální vysokoškoláky znamenalo v prvé řadě boj proti sobě samým. Na jeho místo nastoupil zápas proti kapitalismu či prostě „systému“. Kapitalismus je možná hyperobjekt, jak tvrdí spekulativní realisté, ale personifikovat jej do politického nepřítele slouží v prvé řadě jako únik od příliš nepřehledné struktury třídních antagonismů. Tam, kde stojí vykořisťující třída (buržoazie) proti třídě vykořisťované (proletariát), se boj odehrává mezi dvěma aktéry a kapitalismus je jakožto výrobní způsob rámcem tohoto boje. Dává to smysl, protože proti vládnoucí třídě se může s úspěchem postavit jen jiná, početnější třída (ideálně nesoucí jednoznačný mandát „Dějin“). Proti kapitalismu jakožto nepříteli se na druhou stranu může postavit každý – zvlášť když nevyhnutelnost jeho potupného vyhazovu na smetiště dějin nahradila, či spíše po vzoru utopických socialistů znovu zaujala, jeho morální zavrženíhodnost.
Právě utopičnost je po krachu vědecké spolehlivosti vítězství dělnické třídy a nastolení socialismu znovu aktuální. A nejen u akceleracionistů Nicka Srniceka a Alexe Williamse, kteří v knize Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti, 2015; viz A2 č. 6/2016) volají po návratu levicového utopismu orientovaného na budoucnost. Sám Marcuse, jehož myšlenky se v Inventing the Future nacházejí na mnoha místech, ostatně v jiné slavné přednášce z roku 1967, nazvané Konec utopie, prohlásil: „A právě proto, že takzvané utopické možnosti nejsou vůbec utopické, nýbrž představují určitou dějinně společenskou negaci toho, co je, vyžaduje od nás uvědomění si těchto možností a uvědomění si sil, které těmto možnostem překážejí a popírají je, velmi realistickou a velmi pragmatickou opozici.“
Tato „pragmatičnost“ se levice drží jako klíště, jak dodnes dokazuje těžko pochopitelná popularita jednoho ze slavných hesel pařížského máje 1968: „Buďme realisty, požadujme nemožné.“ Kde vědecký socialismus prorokoval nutný vývoj a sociálnědemokratický revizionismus se spokojil s postupným přibližováním po ose možného, požadavek „nemožného“ nejen dal najevo nezájem nové levice soupeřit o podporu lidu, ale také definoval, co si vlastně představuje pod pojmem „realismus“.
Iluzivní nepřítel
Ztráta lidu, mas, dělnické třídy – zkrátka spolehlivého subjektu dějinné změny – tedy oživila utopické myšlení, které se Marx tak urputně snažil vykázat do prenatální fáze socialismu. Tam, kde nelze spoléhat na souznění většiny populace s levicovými ideály, je to do značné míry logické. Část odpovědnosti za to padá právě na Marxovu hlavu. Kdyby nevěnoval tolik úsilí, aby postavil socialismus na „vědecký“ základ, z něhož jsou etické sentimenty vyloučeny, a nelpěl na tom, že objevil nutnost příchodu socialismu (což v jednom dopise označil za svůj jediný skutečný objev), možná by zklamání z toho, že lid si cení více svých zájmů než doktríny, nebylo tak hluboké. Ale třeba ano.
O nivelizaci kultury a sbližování hodnot různých společenských vrstev za demokratické vlády mluvil už ve třicátých letech 19. století Alexis de Tocqueville v Demokracii v Americe (1835, česky 1992). Zobecnění vyvozená z jeho pozorování mladých Spojených států se ukázala jako jasnozřivá. Pro dělnickou třídu je pádně potvrdily Frommovy empirické výzkumy o sto let později. Dnes už je naprosto zřejmé, že záliba v poezii není spjata s tučným bankovním kontem o nic více než potěšení z hollywoodských blockbusterů s dělnickým původem. A o to méně lze ze sociálního statusu vyvozovat etické postoje. A právě etická politika je už od roku 1968 skutečnou náplní levicové praxe. Některé její úspěchy jsou nezpochybnitelné, sotva se ale přiblížila k nastolení hegemonie, o uchopení moci nemluvě. To neznamená, že je zbytečná nebo zavrženíhodná. Jen by bylo rozumné ji doplnit jistou politickou etikou, tedy posuzováním činů z hlediska jejich politických důsledků.
V prvé řadě je třeba skončit s hledáním nějakého „lepšího“ lidu. Vkládat naděje do čím dál fragmentárnějších rádobyrevolučních subjektů je od počátku ztracený boj. Už jen proto, že smysl lidové politiky tkvěl vždy v její masovosti. Oslovování mas ovšem zatím rozhodně není na pořadu dne. Proto je namístě přestat se tvářit jako tribunové lidu, kterým lid pouze dočasně nerozumí, a přiznat si, že sice nejsme ani nechceme být protilidoví, ale nejsme také dvakrát lidoví. Je to sice bolestné, může to ale přinést úlevu. A potom bude zapotřebí přestat si hrát na boj proti „systému“. Systém je natolik amorfní pojem, že se pod něj schová skoro všechno, od globálního kapitalismu po revizory, čímž se ovšem jeho smysl poněkud vyprazdňuje. Nepřítelem ale není ani kapitalismus – to je jen mechanismus, který organizuje ekonomickou základnu společnosti. Skandinávské státy po druhé světové válce bezpochyby kapitalismus neopustily, dokázaly však vyvinout takovou jeho formu, která přinášela benefity, o nichž se obyvatelům socialistického tábora ani nesnilo.
A konečně, současná popularita neoliberalismu jako zosobnění „zla“ je už skoro čirým idealismem. Roli protivníka zde hraje ideová konstrukce několika významných intelektuálů, jež uspěla díky zcela konkrétním okolnostem, kterých její příznivci dokázali včas využít. Možná ale právě představa, že k získání mocenské převahy stačí vytrvalé úsilí několika málo intelektuálů za univerzitními katedrami, je tím, co činí mýtus o neoliberalismu tak přitažlivým. Spíše než na jeho udržování při životě bychom se ale měli zaměřit na ony konkrétní okolnosti, ekonomické, kulturní i politické, namísto vytváření koncepcí o hyperobjektovosti kapitalismu. Nejdřív to s největší pravděpodobností povede ke změně našeho chápání sebe samých a role, již by levice měla hrát. A poté to může vést třeba i ke změně světa. Kdoví…