Pohřeb oligarchie v Arménii

Má Arménie nějakou tradici občanského aktivismu?

Jak víte, Arménie byla součástí Sovětského svazu, před dvaceti lety získala nezávislost a v minulosti nezažila žádné větší hnutí občanského odporu. Bylo tam jen pár občanských iniciativ spojených s válkou o Náhorní Karabach, která začala v roce 1988. Po roce 2000 pak vznikly různé ekologické iniciativy. Před dvěma lety dosáhly menšího vítězství, jelikož se jim podařilo zachránit Trčkanský vodopád, který měl být zničen kvůli výstavbě vodní elektrárny. To byl zřejmě první výrazný úspěch. Dalším pak byla kauza Maštotského parku v roce 2012, ve které jsem se už naplno angažovala.

O protestech spojených s Maštotským parkem se mluví jako o arménské verzi Occupy. Proč takovou odezvu vzbudil zrovna jerevanský park?

Maštotský park se nachází v samém centru hlavního města. V loňském roce se tu město rozhodlo postavit komplex obchodů. V porovnání s jinými metropolemi trpí Jerevan nedostatkem zeleně. Ekologické hnutí, které se zrodilo v boji o Trčkanský vodopád, se rozhodlo zasadit i o záchranu tohoto parku. Naším prvním požadavkem bylo odstranění oněch obchodů – některé byly už postavené, jiné se teprve začaly stavět. Postupně už nešlo jen o záchranu zeleně, především stromů, ale také o lidská práva, transparentní rozhodovací procesy, demokracii, kritiku oligarchů a přerozdělování bohatství ve společnosti. Celý protest trval tři měsíce. Nejprve jsme přišli za dělníky, kteří pracovali na stavbě obchodů, vysvětlili jsme jim situa­ci a žádali je, aby v tom už nepokračovali. Někteří pak odtamtud skutečně odešli. Druhý den už tam byla policie. Hlídala celé staveniště, aby práce mohla pokračovat, takže už to nebylo tak jednoduché. Začali jsme pořádat další akce.

Kdo stál za výstavbou oněch obchodů?

Oligarchové s velmi úzkými vazbami na politické autority. V tom byl ten zakopaný pes. Ekonomická a politická sféra jsou v Arménii velice úzce provázány.

Kolik bylo protestujících?

Nejprve jenom pár, asi deset, dvanáct. Nikdo o tom moc nevěděl. Blízko parku se nacházela nemocnice. Měly být obchody tím prvním, co uvidí lidé, kteří odsud vyjdou? Mají se nemocní dívat z oken raději na obchody, nebo na stromy? Šli jsme na magistrát a chtěli jsme se setkat se starostou Jerevanu, ten s námi ale odmítl mluvit.

Kdy a jak jste se rozhodli park okupovat?

Vždy tu jsou dvě roviny aktivismu. Na jedné straně můžete hnát celou kauzu před soud, domáhat se práva, na druhé straně můžete shromáždit velké množství lidí a vytvářet nátlak. V Arménii je první možnost téměř vyloučená. Jako občan nemám možnost domoci se svého práva na veřejný prostor. Zkoušeli jsme to právní cestou, ale nešlo to. Nezbylo než jít a park obsadit. Začali jsme pochodovat centrem města a vyzývat ostatní, aby se k nám přidali. Policistů bylo v parku čím dál více, ale nás také přibývalo. Na setkání se starostou, který nakonec nedorazil, náš přišlo už asi šedesát nebo sedmdesát. Poté jsme začali park okupovat. Bylo nás více než policie a prostě jsme ty obchody obsadili. Policie je však poté obstavila bariérami a hlídala je dvacet čtyři hodin denně. Jenomže čím víc tam bylo policistů, tím více pozornosti celá akce vzbuzovala, o celou kauzu se začala zajímat média. Během největší akce nás bylo zhruba sedm set. Část ovšem tvořili tajní policisté.

Celý protest byl ale velice poklidný, od počátku jsme se rozhodli pro pasivní, nenásilný odpor. Nikoho jsme nenapadali, na nikoho jsme neútočili. V roce 2009 po prezidentských volbách vyšlo mnoho lidí do ulic, ale protesty byly násilné a několik lidí bylo policií zabito. My jsme s policisty mluvili, měli jsme pro ně pochopení jako pro lidské bytosti, snažili jsme se jim nastínit náš úhel pohledu. Vlastně jsme je vzdělávali. Začali jsme v parku organizovat různé akce: zvali jsme hudebníky různých žánrů, zorganizovali výstavu o historickém Jerevanu či o zdemolovaných starých domech. Byli jsme v parku od rána do večera – měli jsme rozepsané služby, aby tam pořád někdo byl.

Nemuseli jste chodit do práce?

Museli, ale někteří kvůli tomu z práce odešli, jiní si vzali dovolenou. Ostatní přinášeli na místo potraviny, čaj, kávu. Byla to velice příjemná atmosféra. Začali se k nám přidávat další lidé, obzvláště mladí. Avšak během dvou měsíců se nic zásadního ne­událo. Byli jsme tam pořád, a situace zůstávala stále stejná. Začalo sněžit a my jsme si ani nemohli postavit nějaký přístřešek, policie by ho okamžitě strhla. Jednoho večera se nám přece jenom podařilo postavit stany, v nichž jsme se mohli vyspat. První noc nijak nereagovali, ale pak dostali nařízení, aby stany zlikvidovali – i proto, že jich neustále přibývalo. Báli se, že by situace mohla vyústit v rozsáhlejší nepokoje. V Arménii je totiž situace napjatá, neprobíhají tam svobodné volby, prezident nemá žádnou legitimitu a tak dále. Takže strážcové společenského pořádku jsou opatrnější. I z malé jiskry může vzniknout požár.

Jedné noci tedy přišli a stany strhli, zatímco lidé uvnitř spali – bylo to trochu strašidelné. Nikdo nevěděl, co se děje, báli jsme se, že nás klidně mohou i zabít. Jenže druhého dne přišlo ještě více lidí. Ale stejně se pořád nic nedělo, stavba obchodů nadále pokračovala. A tak jsme začali vymýšlet různé další aktivity: vymezili jsme místo pro veřejnou diskusi, kde mohl kdokoliv říci cokoliv, pozvali jsme různé intelektuály, aby mluvili o lidských právech, veřejném prostoru nebo diskriminaci žen, zorganizovali jsme promítání filmů. Vytvořili jsme sochy oligarchů a uspořádali jejich pohřeb – během pohřebního průvodu městem jsme křičeli, že v Arménii oligarchie zemřela. Dále jsme iniciovali například závody na kole nebo kroužky pro postižené děti.

Jelikož jsme nemohli jít k soudu, uspořádali jsme si náš vlastní, veřejný soudní proces. Bylo to poselství celému systému: pokud se nemůžeme domoci od oficiálních struktur spravedlnosti, vytvoříme si vlastní. Přizvali jsme zástupce města i občanských organizací. Náš soud samozřejmě dospěl k verdiktu, že obchody musí být odstraněny. Nechtěli jsme to ale udělat silou – nešlo už vlastně o ty stánky, ale o princip.

Protest byl nakonec úspěšný. Čím si to vysvětlujete?

Jednak se blížily květnové parlamentní volby, jednak se k nám nakonec přidala i starší generace. Šlo především o intelektuály a umělce. Založili svou vlastní iniciativu, kterou nazvali Žluté helmy. Začali ostentativně verbovat dobrovolníky na demontáž těch obchodů. Médiím oznámili, co chystají, a datum, kdy se to plánované odstranění mělo odehrát. Starší generace tedy přišla na pomoc mladší. V historii občanského aktivismu v Arménii to bylo něco převratného. Existuje tu totiž určitá mezigenerační nevraživost – mladí lidé kladou starším za vinu problémy, s nimiž se musí v současnosti potýkat. Ti starší zase mladé považují v podstatě za ztracenou generaci.

V den akce se v parku shromáždily davy intelektuálů, aktivistů a novinářů, policie a speciální zásahová jednotka. O dění se začala zajímat i zahraniční média a zahraniční organizace. Žluté helmy se daly do demontování stánků, my jsme mezitím začali stavět stany. Policie se mohla zbláznit, protože tam bylo opravdu hodně lidí. Sám starosta pak dorazil do parku a prohlásil, že se mu obchody vlastně vůbec nelíbí a měly by se odstranit. Nepřiznal, že stavět je bylo nelegitimní, nic takového. Stánky byly vlastně odstraněny kvůli jeho estetickému vkusu.

Řada lidí tvrdí, že naše akce byla úspěšná jen kvůli nadcházejícím volbám. Ale já tomu nevěřím. Protest se rozrůstal do masových rozměrů a měl potenciál probudit celou společnost. Nenásilný protest má značný vliv jak na samotné protestující, tak na další občany. Začnou se měnit jejich postoje, a to je to nejdůležitější. Změnilo se ostatně i chování policistů. Například většina z nich v parku odhazovala nedopalky cigaret kolem sebe. My jsme je po nich sbírali a házeli je do popelnic. Za nějakou dobu je tam začali házet sami. Říkali jsme potom, že absolvovali „školu Maštotského parku“.

Bylo mezi vámi hodně žen?

Řekla bych, že tam bylo hlavně hodně mladých žen. Osmého března, na Mezinárodní den žen, stánky okupovaly jenom ženy. Přidaly se k nám také dívky, které v ten den demonstrují za ženská práva. Vůči tomu byli policisté zcela bezmocní. Nakonec nám někteří z nich donesli květiny. Odstranili dokonce bariéry chránící obchody. Ale pak je tam znovu vrátili.

Spojovala protestující nějaká konkrétní ideologie nebo představa jiné společnosti?

Nemyslím. Řada z nás se něčeho podobného zúčastnila poprvé v životě. Neměli jsme žádné zkušenosti, nebyli jsme připraveni na tak velkou akci. Samozřejmě jsme chápali, že jde o selhání celého systému, ale jeho kritika nebyla naším artikulovaným cílem. Z celé kauzy se ale narodily další, už vyzrálejší iniciativy, které říkají nahlas přesně toto. I já jsem součástí jedné takové. Jmenuje se Předparlament.

Můžete nám o ní říct víc?

Chcete­li ve své zemi změnit něco zásadního, máte tři možnosti. Buď se stanete členem nějaké politické strany, kandidujete ve volbách, a pokud vás zvolí, můžete se dostat vlády a něčeho docílit. Anebo se o něco pokoušíte takzvaně odspodu. Poslední alternativou je revoluce. První případ v Arménii nefunguje, jelikož je systém zkorumpovaný. Ve volbách se podvádí, často vyhraje někdo, kdo ve skutečnosti vůbec nevyhrál, a tak dále. Druhá možnost vyžaduje strašně moc energie. Když jsme chtěli zabránit privatizaci veřejného prostranství, trvalo to tři měsíce a stálo nás to hrozně moc sil. Komunikace mezi občanskou společností a vládou je navíc mizivá. Elity žijí uzavřené ve svém vlastním světě a neznají naše běžné problémy. Ani revoluce pro nás není vhodná, neboť Arménie se nachází v problematickém regionu – má nepřátelské vztahy se svými sousedy, Ázerbájdžánem a Tureckem. Spousta financí proto teče do armády. Revoluce je tedy nebezpečná varianta a není záhodno se o ni pokoušet.

Co tedy zbývá?

Řada aktivistů z Maštotského parku volí dru­­­hou možnost a obrací se na vládu se svými požadavky. Iniciativa, jejíž jsem součástí, navrhuje jiné řešení. Systém nefunguje, a než se pokoušet reformovat starý, je jednodušší vytvořit nový. Aplikujeme některé zkušenosti z Maštotského parku, například onu veřejnou tribunu. Pokoušíme se vytvořit nové, usnášení­­schopné těleso.

Jak na to reaguje stávající vláda?

Nemáme se současnou vládou nic společného. Neděláme zároveň nic nelegálního, přesto se někteří z nás ocitají ve vězení. Jeden můj kamarád byl uvězněn, přestože bojoval v Náhorním Karabachu, a tedy riskoval za vlast svůj život. Další člověk je pod dohledem.

Důležité pro nás ale je, že nejsme politická strana. Chceme vytvořit nový koncept. Svrhnout vládu není zase tak těžké, nejtěžší je umět si představit, co přijde pak. Víme, co se stalo v Egyptě a jak dopadlo hnutí Occupy – lidé vyšli do ulic a žádali odchod těch, kteří vládnou, aniž by měli vizi, co dál. Navíc pracujeme v kontextu Arménie, model Occupy by u nás nefungoval. Snažíme se přijít na systém, který ještě nikde neexistoval. Pokud se nám to podaří, mohl by to být dobrý příklad pro další země. Máme v podstatě štěstí, že naše vláda je tak hloupá. Ve Velké Británii nebo jiných bohatých zemích, jako je ta vaše, je systém silnější.

Jste ovlivněna nějakými politickými myšlenkami nebo filosofiemi?

Jsem ekonomka. Všichni se mě pořád ptají, jestli jsem stoupenkyní levice nebo pravice. Netuším, co to znamená. Vím jen, že volný trh nefunguje, že neposkytuje řešení komplexních problémů, kterým v současnosti čelíme. Ale ani minulý socialistický způsob vládnutí nefungoval. Musíme přijít s novými principy. To se netýká jen Arménie – celé lidstvo je ve fázi hledání, a není to otázka měsíců ani jen několika let.