V listopadu 2012 uplynuly dva roky od Magorovy smrti. Sotva jsem stačil přečíst jeho první posmrtnou sbírku Úloža, už se objevuje zpráva, že vychází druhý opus z Jirousovy pozůstalosti, Magorův noční zpěv.
Ale není kam spěchat, tak zůstanu ještě u Úloži. Odkud ten název? Uloža (s krátkým u) je vesnička nad Levočou, vysoko v kopcích, bezmála devět set metrů nad mořem. Ves nepatrná, zato zmiňovaná již ve 13. století. Traduje se, že její jméno bylo odvozeno od „úložiště“ malomocných; Uloža v dávných dobách sloužila jako leprosárium.
Magorova Úloža mi připomněla Žehru, jinou ves spišského kraje, vzdálenou od Uloži vzdušnou čarou snad jen deset patnáct kilometrů. Do Žehry jsme kdysi sestoupili z monumentálního Spišského hradu. Pusto a prázdno, slunko svítilo na bílé zdi pověstné cikánské vsi. Až za mřížemi kaštielu v okně mládenec s bezduchým úsměvem. K němu se přidali další, v teplácích, s pomuchlanými tvářemi… V sešlém kaštielu byl ústav pro mentálně postiženou mládež. Také je sem odložili, jakoby na konec světa, jenž byl překvapivě tichý, klidný a prosvětlený. Žehra – žaloba. Ale komu a na co? Na podobném konci světa jako Žehra jsme tak trochu žili všichni v tehdejším Československu. Odsouzeni ke svému bezduchému usmívání, odstrčeni až na mírný, přesto hrozný okraj světa. Ale v samotné Žehře nikdo nežehral, jen bláznivá děcka se usmívala na míjející cizince.
Večer jsme pak za Spišskou Novou Vsí spatřili tmou rachotit vlak s jedním zadrhlým, do ruda rozžhaveným kolem, jež řada vagonů bezhlavě vlekla s sebou, až jiskry sršely…
Magorova Úloža je sbírka pokojná a srovnaná. Tady není nic, čemu by nebylo rozumět. Jsou zde jen různě hluboké vrstvy, do nichž se můžeme, ale také nemusíme spouštět. Žádné složité hry, vypjaté mystické vhledy, spíš unavený úsměv, hovořící za vše. Oslyšená žehra. Dám přednost slepci, vycházejícímu v Oáze ze záchodu. Chlapovi o berlích podržím dveře hospody. Jak jsou na tom někteří špatně. Je tohle láska k lidem? Patřím mezi ně? Jindy s Brunem si povídáme o kriminálech, přes slzy se občas i smějem, Ostrov, Minkovice, Valdice. To nikdo nepochopí, kdo tam nebyl.
Při četbě sbírky budeme stále váhat, zda básníkova misantropie je opravdu autentickou nechutí k lidem, nebo jde o nějak zakuklenou, „vyšší“ lásku. Skoro bych se přikláněl k prvnímu. Magor si o lidech opravdu nedělá iluze a je ochoten milovat jen své drahé a blízké, a to ještě jen když se mu zachce. Magorovo kouzlo však nakonec tkví v tom, že můžeme ustavičně oscilovat mezi oběma rovinami, zhnusením z lidí i zbytkovou láskou k nim. Nač si vybírat, vždyť žijeme obojí.
Je tu polétavé semínko pampelišky, vzácnější než všechny sprosté kecy v hostinci kolem. Magorova drahá divizna čili verbaska neboli sluneční hůl: nekonečně ční někde u zdi nad veškerou lidskou poezii. Nad poezii malomocných, odložených sem do světa, smutného kouta, kde nakonec zbývá jen bezbřehý stesk a pokora. „Kdy naposledy jsi lkal/ kdy naposled na zádech/ seděl ti hejkal/ a drápy vrýval ti do kůže// I on dělá co může/ i ty dělej co můžeš/ aby život tvůj/ nebyl jen lež“. Tohle je Magor par excellence: potměšilý rým lkal–hejkal, klopotný rytmus veršů, potřeba sebeunížení a sebepokoření, starozákonní apel undergroundu: trp a nežij lež.
V poslední fázi Magorova života se často tvrdilo: největší český žijící básník. Za každých časů národ potřebuje postavu „největšího básníka“, ať už mu má splňovat cokoli. Snad má duše či „srdce“ národa mít v největším básníkovi svého silného zastánce, ochranitele. Což Magor splňoval docela dobře, i když samozřejmě také paradoxně. Protože byl kdykoli ochoten poslat národ někam. Zatratit národ, svět i sebe.
Mám o Magorovi básníkovi soukromou teorii. K básnictví se musel dopracovat, byl to básník zdrženlivý a vlastně spíš klopotný. K básnictví lnul, vzýval je, zvolil si je za svůj osud, zároveň si ale rád ostentativně říkal rocker, ne básník. Jeho začátky, to jsou spíš drobnosti, hříčky v duchu bondyovské trapné poezie. Měl dlouhá období, kdy nepsal. Jistá básnická „nemohoucnost“ (jistěže s uvozovkami čím dál většími) ho provázela pořád a stala se rychle něčím, co pro básníka bylo dokonce podstatné, definující. V rovině zbožné se zdrženlivost a klopotnost staly znakem a výrazem pokory; v rovině osobní ztělesněním smutku z podivného pozemského žití; v rovině existenciální (a ta je mi úplně nejblíž) se pak odtah od pojmenování věcí a vůbec od celé poezie jevil jako zenové vyvanutí.
„U záchodové mušle/ na pisoáru/ přezka od pásku/ cinkala o ni// Vzpomněl jsem na Johna Donnea/ nikdy se neptej/ třeba to neznamená nic/ že o keramiku sanitární/ cinkala ona.“ To je celý Magor: rýmem Donnea–ona si rýpne do celé poezie, ač zároveň mluví o nejzazších věcech. Lze říci, že humor Křížovnické školy byl tragický? Už jen v cinknutí přezky o mušli se ozve hned anglický mystik: Nikdy se neptej, komu zvoní hrana. Protože zvoní tobě! Vždycky jen tobě! Všecko se nakonec rozeznívá ve všem, nejsi to ty a o tebe nejde – a přece je vše jen o tobě. Mystické vyvanutí vždy přichází na samé hraně chvíle, kdy se konečně, konečně máme dozvědět úplně vše. Nějaká síla nás však v posledním okamžiku zastaví: Nikdy se neptej –
Rozžhavené kolo se řítilo do noci, temně zářilo a vlak je zadrhlé táhl vpřed, pospolitá rachotící masa o rudém disku ani nevěděla, nebylo možno se zastavit, rvala dál vzpříčenou součástku, až jiskry lítaly, protože jinak to nešlo, bylo to právě tak.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.