Česko pro mírně pokročilé

(podle knihy Rusové přicházejí a odcházejí)

Byl bych strašně rád, kdybychom to téma trochu snesli z nebe na zem. Budeme­li hovořit o „české otázce“, abychom to vyslovovali s malým č. Budeme­li se ptát, kdo jsou vlastně Češi, abychom se nepokoušeli za každou cenu o sebedrásající úvahy.

(Václav Klaus v knize rozhovorů Narovinu)

Sůl země

Čechy byly dlouho dvojjazyčným územím. Děvčata měla podkasané blůzičky. V parku nahořkle zavoněly zimostrázové keře. Před zítřejšími zkouškami máme trochu obavy. Znáš Vrchlického báseň Legenda o sv. Zitě? V které Šrámkově hře vystupuje mladá dívka Stázička? Jan Hus žil za vlády císaře Zikmunda. Milým chováním si získáme přízeň i přátelství.

(Diktáty a pravopisná cvičení Věry Michálkové a Ladislava Pallase)

V Brazílii leží vysoko v horách vesnička Lidice. V roce 1944 dostala jméno po české obci vyhlazené nacisty.

Obtížně jsme se protlačovali do nitra obce, až jsme zastavili na náměstí. Kolem nás stál dav sahající od obzoru k obzoru, desetitisíce lidí. Když prezident vystoupil na pódium na hlavním náměstí městečka, dav začal spontánně skandovat Havlovo jméno. Nevěřili jsme vlastním uším. Desetitisíce kilometrů od domova znají prostí lidé jméno našeho prezidenta! Nikdo z nich nevěděl, že existuje Česká republika, natož aby věděli, kde leží, ale kdo je Václav Havel, to věděli všichni.

(Ladislav Špaček v knize Deset let s Václavem Havlem)

V Čechách zavládl obyčej čas od času podrobovat vlastní historii až sebemrskačské revizi – koná se rozkolísání, a třeba i změtení hodnot. Nebyl toho ušetřen ani Tomáš Garrigue Masaryk, jeho osobnost i dílo.

(Zdeněk Mahler v eseji Ano, Masaryk)

Vlastně jen psal a hovořil. A slovo se šířilo a získávalo další stoupence. Václav Havel nikoho nenutil, nepřesvědčoval, jen mluvil… a zástupy za ním rostly. Nakonec byly tak mohutné, že totalitní režim před nimi kapituloval. Ten nenápadný, skromný, slušný, až plachý člověk nevelkého vzrůstu budil všude ve světě respekt a úctu.

(Ladislav Špaček v citované knize)

Když nás člověk, kterého máme rádi, náhle opustí, uvědomujeme si neúprosný běh času, který nám bere něco vzácného, sůl země. Jsou to většinou lidé, kteří mají nasátou morálku TGM, žili v morálním kodexu, který nás až dojímá a je tak rozdílný od dnešního dravého kodexu, kterým všichni musíme žít.

(Jiří Anderle v knize S Horníčkem na obláčku)

Neduhy mládí

Nevíš, jak se jmenuje tohle kvítko? Nemohu si zvyknout na jízdu ve výtahu. Už jsi viděl korunovační klenoty v chrámu sv. Víta? Když panstvo vjíždělo do vrat zámku, museli poddaní pozdravit voláním vivat. Nedávno jsem četla výbornou povídku Karla Čapka. Mezi přežvýkavce patří i kráva. Kdy vám začali ve škole vykat?

(Diktáty a pravopisná cvičení)

Na samém začátku byl samozřejmě talent, jaký se narodí snad jednou za sto let – a vidíte, přesto když začínal, narážel na odpor.

(Robert Rohál v knize Karel Gott – umělecký a soukromý život)

I když už od začátku se mu jako předčasně narozenému a nepříliš odolnému človíčkovi stavěly do cesty různé neduhy, trpěl mimo jiné úporným nechutenstvím a celoživotně měl problémy s pohyblivostí páteře, vzpomínal na léta svého zrání s ohromným zaujetím. A nejen vzpomínal. S bratrem Josefem, který byl svým založením z gruntu jiný a kvapem dorůstal do podoby zdravého a přímočaře myslícího muže, Karla postupně spojilo neobyčejně hluboké, i když občas v tvůrčím duchu také láskyplně svárlivé osobní pouto. Sestra Helena vystihuje svůj vztah již jen názvem své vzpomínkové knížky: Moji milí bratři. A otec! Pomineme­li maminku, která byla především maminkou, je tu vůdčí postava otce…

(Roman Cílek v knize Trnitá cesta géniů)

Václav se nikdy nepral, neměl rád klukovské rvačky a vůbec nebyl násilnický typ. Zřejmě i tady měla na tomto rysu povahy největší podíl maminka. Ze zásady mu totiž odmítala koupit třeba jen stříkací pistolku. To ovšem neznamená, že by neměl už v dětství bojovnou povahu.

Když byl vyvolán, vstal, ramínka vytáhl do výšky a přimhouřil oči. Na otázky odpovídal velmi stručně a velmi přesně, ani slovo zbytečně. Byl vždy vzorně upravený, vždy zdvořilý, až strohý. Jen při tělocviku jako by z něj všechno spadlo.

(Miloš Čermák v knize Václav Klaus a Miloš Zeman – souběžný portrét)

Učíme se česky

Jízdnímu kolu se cizím slovem říká bicykl. K svým miláčkům počítám Lišku Bystroušku, Raisova Sirotka a Nerudovy Malostranské povídky. Ve škole se mi nejvíce líbily hodiny literatury. Zrcadlové bludiště na Petříně nám svou spletitostí připomnělo starověký labyrint. U tety jsme dostali k obědu bifteky s bramborem.

(Diktáty a pravopisná cvičení)

Dětem to nejlepší, říkalo se kdysi. Pohádkové knížky nám ilustrovali Svolinský a Trnka, tatínek nám do dětského pokoje pověsil obrázky Josefa Čapka. Byla to vlastně naše první výtvarná výchova. A nejen výtvarná, v těch obrázcích byla něha a vůbec trochu jiný vztah ke světu, než jak ho pociťujeme dnes. To bylo ovšem v dobách předtelevizních. Dnešní drobeček civí síťkou své dětské postýlky na obrazovku dřív, než otevře své první leporelo. Tatínek s maminkou těch dnešních pacholátek už vyrůstali pod vlivem Křemílka, víly Amálky… To jsou bohužel taky už jen loňské sněhy.

Střílí se, vybuchuje a rozbíjí o sto šest. Japonské, americké a jiné příšery se všelijak napalují, trumfují, deformují a likvidují se navzájem. Žádná babiččina pohádka ne­­uměla být tak krutá. Dětská očička si zvykla na trochu jinou, neevropskou výtvarnou kulturu.

Český vklad je v těchto dílech ve zvuku. A v nich hlasy českých herců – „umělců“. Pitvoří se v nich, skřehotají, podivně kvílejí všelijak zpotvořenými skřeky. A ta čeština! Kde je její něha a slovníková bohatost? Kde je Erben, Karafiát, Čapek nebo Suchý?

(Jiří Menzel v knize fejetonů Tak nevím)

Slovo fištrón patří ke Schwarzenbergově barvité řeči, která jako by vyvěrala ještě z čapkovských pramenů první republiky.

(Martin Komárek v knize Proč právě Zeman?)

Už jako kluk vášnivě četl. Vždycky přišel domů, vlezl si na knihovnu a začal. Měl rád třeba Káju Maříka, jako dospělý si ho dokonce koupil svázaného, na inzerát. Miloval i Jirotkova Saturnina a básně Otokara Březiny. Jezdili jsme spolu na výlety. Na kolech a později na mopedech.

(Marie Zemanová o svém synovi v rozhovoru pro Magazín Práva)

Čeští učitelé, ti zapadlí vlastenci, byli těmi, kdo pozvedl národ český.

(Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro týdeník Respekt)

Byli jsme neporazitelní

Synek si prohlížel Alšův obrázek k písni Osiřelo dítě. Už jste jedli olomoucké syrečky? Musíme posypat chodník. Který zlosyn vybral sýkorkám hnízdo? Malá Sylva dostala osypky. Na koncertě jsme slyšeli Dvořákovu symfonii Z Nového světa. Silvestr jsme strávili s Rusy. Víš, co je singulár a plurál? Posíláme vám košíček se syrovými rybami.

(Diktáty a pravopisná cvičení)

Pan Werich spatřil obrovské kádě na břehu. „Poslyšte, pane Škutino, tyhle kádě a to rybářství, v tom je něco biblického,“ řekl a už lezl do té kádě a vypadal jako Kristus, který lámal a dával. A přitom kázal. Šel mi po zádech mráz, když jsem viděl, jak tam v té kádi čachtá, jak má mokré boty, pamatovav si (to je krásný přechodník. To nemám ze sebe. Takové přechodníky užíval velice rád pan Werich) – tedy pamatovav si, jak mi paní Werichová kladla na srdce, že Jan nesmí nastydnout a že mě osobně činí zodpovědným, že nikde nebude dlouho venku. A vůbec ne ve vlhku.

(Vladimír Škutina v knize Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!)

Když jsme byli mladí kluci, měli jsme každý své ctitele: Karlíkovi fandili ti, kteří milovali lyrický tenor, mě zase poslouchali ti, kteří měli rádi chlapy. Každý jsme uměli to své, ale jako duet jsme byli neporazitelní, na nás dva svého času nikdo neměl.

(Waldemar Matuška v knize Karel Gott – umělecký a soukromý život)

Pan Werich už na mne čekal před domem na Kampě a botou dělal šlápotu do čerstvě napadaného sněhu. Jako v té Čapkově povídce. Šlápota, která nevedla odnikud nikam. Dalo mu to moc práce, protože za tím účelem musel stoupnout na nízkou větev stromu, řečeného zákrsek, držet se rukama jiného stromu, obtisknout svou botu do čerstvého sněhu a zase sokolsky seskočit na cestu.

„Co to vyvádíte, pane Werichu?“

„Šlápotu, pane Škutino.“

Ocenil jsem artistický výkon a zeptal jsem se ho, co říká výměně Antonín Novotný – Alexandr Dubček.

„No právě, pane Škutino, to je ta šlápota, co vede odnikud nikam. Celý národ si s tím za pár týdnů, až mu to dojde, bude lámat hlavu, kam to povede. Jak to, že nejsou vidět další stopy, že to je jen první krok a kde jsou ty další a že možná, než se udělají další, zavane vítr tu první stopu… Ale i ta první šlápota je nadějná, pane Škutino… nadějná!“

Šli jsme zasněženým parkem po Kampě. Bylo mrazivé ráno a nikde ani živáčka. Prošlapávali jsem stopy a bylo nám fajn. Povídali jsme si a najednou pan Werich otočil směr svých kroků a zamířil zpět ke Karlovu mostu.

„Já mám takový nějaký strach, že je to všechno jinak. Musím se podívat na Kamenný most. To jsem vždycky říkával taxikářům: Kamenný most a dost! Dokud stojí Karlův most, klidně můžeme fantazírovat.“

(Vladimír Škutina v citované knize)

Když dochází humor

Vylovili jsme z pytlíku všechny chycené brouky a motýly a napíchali jsme je špendlíky na prkénko. Pepík nejprve zapíral, pak se však přiznal. Zapomněla jsem doma zápisník se svými zápisky. Včela vypije šťávu z kalíšku květu a přenese pyl na jiný květ. Tomu se říká opylování. Všichni si museli odpykat tresty, zapírání nic nepomohlo.

(Diktáty a pravopisná cvičení)

Teprve až když se objevily první opravené domky, upravené ulice a náměstí, nové barevné krámky a hospůdky, teprve pak jsme si mohli všimnout, jak za těch padesát let naše města, městečka a vesnice zešedly, zpustly. Rozpadávaly se tak pomalu, že jsme to neviděli, zvykali si a brali tu špínu a nepořádek za normu. A stejně tak se staly normou i neslušnost a hulvátství.

Ta špína je ale zarostlá v nás, a hlouběji, než si myslíme. Tato země měla vždycky daleko do noblesy. Po staletí tu chyběla aristokracie, její vzor. Plebejství nám bylo desítky let dokonce ideologicky vnucováno. Stalo se u nás tradicí, že slušnost a dobré chování byly předmětem posměchu, a každý se mohl snadno přiučit, že hulvátství usnadňuje životní cestu.

Tak nevím… Kdopak asi ukáže těm drobečkům, kteří teď objevují svět, co je to ohleduplnost, čest, laskavé chování a smysl pro spravedlnost? Pan farář už asi těžko. Televize se svými zabijáky a jinými monstry už vůbec ne. A tatínkové? Co se ti chudáčci asi naučí od svých tatínků? A co z nich vyroste? Tady, přiznám se, mi dochází humor.

(Jiří Menzel v citované knize fejetonů)

Jiná doba vždy lidi jinak posuzuje. Nedávno jsem se dozvěděl, že hrdinný protikomunistický bojovník Ctirad Mašín ohodnotil Václava Havla slovy: „To byl kretén pěstovanej estébákama.“ Jako odbojář první generace, jako člověk, kterému komunisté zabili oba rodiče, má asi na takovéto tvrzení právo. Na pozdější disidenty se dívá s pohrdáním, zatímco my jsme na ně celý život hleděli s obdivem.

(Radim Uzel v autobiografii Rozpomínání)

Karel Gott nebyl nikdy disident, to je jasné. Ještě před tím, než dostal titul „zasloužilý umělec“, se prý potkal na ulici s Janem Werichem. Legendární český herec, dramatik i spisovatel na něho prý volal: „Pane Gott, vy jste se jim nějak vymknul z rukou. Už jste ňák moc populární. Máte dvě možnosti. Vás totiž buď zavřou, nebo vyznamenají.“

(Vladimír Vlasák v knize 70 osobností o Zlatém slavíkovi)

Prezident a hora Říp

Staří Čechové byli velmi pohostinní. Nebyli by propustili ze svého obydlí pocestného, aniž by mu nabídli občerstvení. S každým, kdo k nim přibyl, se obyčejně o všechno rozdělili. Hostu se podal bílý chléb se solí a doušek vody. Čistě obílené stěny a sněhobíle prostřený stůl zpříjemnily hostu pobyt i v nejobyčejnějším stavení.

(Diktáty a pravopisná cvičení)

Václav Havel měl rád happeningy, a tak jsme jeden připravili. Vpodvečer pozval Karla Schwarzenberga k sobě domů, seděli jsme a povídali si. Po hodině Havel navrhl, abychom si zašli naproti do Mánesa na panáka, že doma nic nemá. Karel souhlasil, tak jsme se oblékli a vydali mrazivým večerem k Mánesu. Už z dálky jsme viděli, že Mánes je zavřený, všude tma, zamčeno. Václav Havel se nedal a začal klepat na dveře. Po chvíli se přištrachal vrchní a nevrle hlásil, že mají zavřeno. Havel ho přesvědčoval, aby nás vzal dovnitř, že si dáme skleničku a zase půjdeme. Schwarzenbergovi už to bylo hloupé, a tak naléhal, že půjdeme jinam, ale Havel se nedal a vrchního přesvědčil. Vstoupili jsme do lokálu, všude tma, tak jsme opatrně postávali u vchodu a čekali, až se něco rozsvítí. Vtom se rozzářila všechna světla celé budovy a před námi stálo dvě stě kamarádů, politiků, přátel z disentu a sborově zpívali „Happy birthday to you“. Karel Schwarzenberg byl dojat, procházel sálem a se všemi se zdravil. Uprostřed sálu stál obrovský dort ve tvaru schwarzenberského panství.

(Ladislav Špaček v citované knize)

Je lepší se najíst před rautem doma a pak jen volně korzovat se skleničkou. S plnými ústy nemůžete důstojně s nikým hovořit, odér jednotlivých chodů přenášíte na společníky při konverzaci, zvyšujete riziko nehody (omáčka na kravatě). Karel to dobře ví a ukázněně respektuje.

Karel je reprezentativní typ, dokázal by se vší důstojností zastupovat kohokoli, ale především tím reprezentuje sebe, on je entita sám o sobě. Václav Havel říkal o Karlu Gottovi: „Je jako hora Říp, byl tady od nepaměti, je tady a bude.“ Pod ním se střídají vlády, režimy, jen Karel Gott je tady pořád.

Myslím, že všechny charakteristiky, o kterých se zmiňuji, provázely Karla Gotta po celý jeho život, jsou mu dány genetickým vkladem a osobnostními rysy, třeba odpovědností, která ho vedla k ukázněnosti v chování na veřejnosti i doma. Tehdy jsem ještě Karla neznal osobně, ale ani z bujarých šedesátých let neznám žádnou skandální historku, která by narušila jeho obraz v mých očích.

(Ladislav Špaček v knize 70 osobností o Zlatém slavíkovi)

Já sám jsem snil o čistém a spořádaném rakouském městečku s bílými domy, hospůdkami a rovnováhou v duši.

(Tomáš Ježek v knize rozhovorů Budování kapitalismu v Čechách)

Dobře padnoucí obleky

Čteš rád lyrické básně? Tatínek koupil do kuchyně nové linoleum. Autorem libreta Smetanovy Prodané nevěsty je Karel Sabina. Učíte se raději literatuře, nebo mluvnici? Neplýtvejte lidskými silami. Řekové věřili, že jejich bohové sídlí na Olympu. Nejprve se mlsně olízl, pak všechno spolykal.

(Diktáty a pravopisná cvičení)

Najednou byl tady. Ve všem tak jiný než „vůdce“, že to bylo až nesnesitelné. A podezřelé. Přitažlivé. Nechodil ve svetru a plandavých bundách jako prezident a „jeho disidenti“. Nosil formální obleky, dobře padnoucí, a nejrůznější kravaty. Jako by k nám přijel odněkud ze Západu – jenže mluvil česky.

(Petr Hájek v úvodu ke knize rozhovorů Narovinu)

Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu. To mně bylo nesmírně cizí a falešné.

(Klausův výrok citovaný deníkem MF Dnes)

K první malé kolizi došlo ještě před nástupem do letadla. Ze Zemanova zimního kabátu se uvolnil asi metrový pruh podšívky a plápolal za ním. Všichni jsme se společnými silami snažili dát oděv do pořádku. Jediný, kdo zachoval ledový klid, byl Miloš Zeman. „Oblečení bylo vždycky moje slabost. Ten kabát mám patnáct let,“ oznámil udiveným přihlížejícím.

(Miloš Čermák v citované knize)

U nás lidi dřou, dřou rádi a s humorem, v tom vidím velkou naději.

(Tomáš Ježek v citované knize rozhovorů)

Horníček namísto závěru

Dovolte, abych i já přiložil jeden kamínek do mozaiky obrazu Miroslava Horníčka. Sedával jsem s ním v šatně Semaforu a poslouchal jeho vyprávění.

(Waldemar Matuška v knize S Horníčkem na obláčku)

Autor je jazykovědec, politolog a historik.