Co dělat, když knihu, kterou milujeme, už nestačí jen číst? Chtěli bychom ji psát, ale to už udělal někdo jiný. Toto vědomí způsobuje směsici bezmoci, dětinské lítosti a touhy, jíž lze zhmotnit pouze v jiné knize. Právě to udělal Péter Esterházy v románu Hrabalova kniha.
Esterházyho Hrabalova kniha (1990, česky 2002) není ani variací na Hrabala, ani knihou o Hrabalovi, v níž by maďarský spisovatel vzdával hold svému milovanému autorovi. Nejde ani o napodobování, ani navazování. Esterházy se stává se spisovatelem slasti, o kterém se zmiňuje Roland Barthes: „Spisovatel slasti (a jeho čtenář) uvádí do chodu neudržitelný, nemožný text, text mimo rozkoš a mimo kritiku, ledaže by byl uchopen prostřednictvím jiného textu slasti. ‚O‘ takovém textu není možné hovořit, lze mluvit pouze ‚v něm‘, jeho způsobem.“ V Hrabalově knize promlouvá o Hrabalovi a zároveň promlouvá Hrabalem – aby mohl promluvit o sobě.
Ústřední postavou románu je autorovo alter ego, Spisovatel. Ten tvrdě slouží svému talentu u psacího stolu, zatímco jeho žena Anna vypráví. Kromě toho také vaří guláš, krmí děti, pozoruje anděly, vzpomíná na své začátky se Spisovatelem, sní. Tento rámec čtenář zná z Hrabalových Svateb v domě, kde je vypravěčkou také spisovatelova žena. Annin monolog, ironický a přerušovaný sledem každodenních domácích prací, se postupně stává dialogem se všudypřítomným Hrabalem. Český spisovatel je všude: „Celé, doslova celé je prostoupil Hrabal. Hrabal v nich byl až po okraj. Už to snad ani nebyla živoucí postava, a přesto jedna jeho podoba se stala jejich životem; vysáli ho, mluvili jeho větami, kopírovali jeho hrdinská gesta. Ze všech koutů vykukoval Hrabal, až na to, že v tom nebylo dost veselí, ačkoli právě to mělo být z principu veselé. Že by se v Hrabalovi rozpustili? To je přehnané. Spíš do něho byli zamilovaní.“
Hra svůdnosti
Do tkaniva románu vstupují texty českého klasika jako aluze, parafráze i celé neporušené fragmenty. Esterházy Hrabala nepřepisuje, ani ho neinterpretuje, píše ho znova, pomocí maďarských vět: „A to Vy možná víte, Bohumile, jak vypadá maďarská věta, žádná struktura, žádné poctivé vztažné zájmeno, slova jen tak halabala snesená… a přesto. Maďarská věta je právě to ‚a přesto‘. Začínat se musí vždycky nanovo. Je to necivilizované jako srdce.“
Intertextuální hříčky a technika koláže je oblíbeným postupem maďarského postmodernisty. V knize se objevují kromě jiného citace z Kafky, odkazy na Joyce, svatého Augustýna, Alexandra Puškina, Marinu Cvětajevovou, Rolanda Barthese a další. Hrabal je zastoupen prostřednictvím Příliš hlučné samoty, Postřižin, Městečka u vody, Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet a dalších děl. Jak říká autor, nejde o samoúčelný postup: „Pro mě je důležité, jaký to má dopad. To, že v těle textu je cizí tělo. Je sice pravda, že se to tělo k textu připodobňuje, na druhé straně však zůstane přece jen cizím tělem. Tím pádem v textu začíná cosi vibrovat. A právě ta vibrace nebo chvění jsou velmi důležité.“
Tak jako se Hrabalův text zabydluje v knize, Hrabal sám se jako „cizí mužský“ čím dál víc zabydluje v životě Anny. Její muž o něm usilovně píše knihu, ale je to ona, kdo s ním rozmlouvá. Zatímco v první části, která se příznačně jmenuje Kapitola věrnosti a pojednává o životě „literární vdovy“, o něm jen cudně sní, v Kapitole nevěrnosti už s ním bezostyšně flirtuje: „Jednoho takového dne vpadnu k Vám do Prahy (zatímco můj muž – ach, ten navyklý a zglajchšaltovaný osud – můj muž o Vás a o Praze bude psát doma). Uklidil jsem tady, řeknete místo pozdravu. (…) Vy ďáble, usměju se koketně, ba svůdně bez outrpnosti k vlastnímu pohlaví.“
Nakonec však Anna zůstane cudnou ženou a starostlivou matkou. K ničemu dalšímu než ke „hře svůdnosti“ v textu nedojde. Ale právě tato hra, vytvářející v románu jakési erotické napětí, je klíčová. Cizí mužský v domě a cizí text v textu se totiž chovají stejně: vytvářejí chvění.
Peštské moře
Chtělo by se zeptat, jakým právem si Esterházy Hrabala přivlastňuje? Především právem spisovatele, který píše, co se mu zachce a jak se mu zachce, rozverný jako Pánbůh, další důležitá postava románu. A také právem Středoevropana. Hrabal je pro Esterházyho nejen klíčovým českým spisovatelem, ale také nositelem tradice středoevropské grotesky, na kterou navazuje.
Román lze číst jako hru na střední Evropu, která spíše než místem je modem bytí. A přestože ji, jak píše Esterházy v esejích, nikdo neviděl ani nepopsal, je tím, co Maďary a Čechy spojuje. „Máme společné tajemství. Ještě to není stopa, Bohumile, Vy ani netušíte, kdo je to Manó Kogutovicz, je to jeden kartograf, kromě jiného kartograf země, která existovala. Vaše země, ta dnešní, kterou udělali takovou, jaká je, i ta moje – tyhle země taktak že tu jsou… jsou tady a nejsou.“
Úvahy o společném prostoru vyúsťuji v topografické hrátky, které přibližují Prahu a Budapešť. Anna rozmlouvající s Hrabalem má kromě toho vymyšlený postup, jak udělat ze střední Evropy mořskou velmoc: „Rozšířím zkrátka Dunaj, to bude můj první úkol. A pak si sedneme na břehu toho Pešťského moře. Budapešť samosebou leží na břehu toho oceánu, který po ní dostal jméno, stalo se z ní něco jako středisko rybolovu, proslula svými langustami, kterým Maďaři říkají guláš.“
Mytická postava vs. živý Hrabal
Na závěr je lákavé položit otázku, co na to všechno skutečný Hrabal, který v románu vystřídal roli múzy, otce, milence a stal se jakýmsi přízrakem. Esterházy to nezapírá: „Jak už to tak bývá, byl jsem to já, kdo si vybájil svého Hrabala, prastarou mytickou figuru, co má všechny východoevropská trápení v malíčku, mudrce i milence, jenž mi ukáže směr vprostřed chaosu sil i duší, dokonce se z něj stala jakási Vaterfigur, což už teprve nepotřebuju, já mám svého reálně existujícího otce až až a své oidipovské komplexy si budu s písní na rtech vybíjet kdy budu chtít.“
Po vydání románu měl maďarský prozaik možnost skutečného Hrabala poznat osobně na Pařížském knižním veletrhu. Setkání popsal v eseji Dvě individua – Hrabal a já, kde zároveň podotýká, že na tom, co udělal, není nic špatného. Sice při psaní moc nebral ohled na reálného Hrabala, ale proč by také jako spisovatel měl? „Hovořímli o sobě, také příliš neberu ohled, že jde o živého člověka, a pakliže zacházím takhle sám se sebou, proč by měl být Hrabal ve výhodě proti mě?“ říká a zní to logicky.
Mistra ale tato logika příliš neuspokojila a před novináři prohlásil, že z Esterházyho knihy žádnou radost nemá, protože je „s dovolením stále ještě naživu“. Počínání svého mladšího kolegy pak shrnul během společné večeře. Esterházy tuto situaci líčí v závěru eseje: „Když nám už trochu ztěžkly jazyky – vínem –, pravil Hrabal svému sousedovi tak, abych to neslyšel: Kdybych strašně moc chlastal, psal bych jako tady ten… a máchnul směrem ke mně.“
Autorka je komparatiska.