Minulý týden se Ivetě Bartošové nešlo vyhnout ani v mé osobní mediální výseči, která mi jinak dodává právě ty zprávy, které považuji za hodné pozornosti. Nezbylo mi, než si doopravdy připustit, že jsem sice možná letmo zaslechla její jméno, ale že její zjev ani projev v osmdesátých letech jsem opravdu nikdy neviděla a neslyšela, natož aby pro mne něco znamenal.
Už tehdy jsem si totiž svůj svět tvořila podle svého. Četla jsem sice každý den Rudé právo, „noviny světového formátu“ (na rozdíl od novin vydávaných Lidovou a Socialistickou stranou vycházelo stejně velké jako britské Timesy), ale neposlouchala jsem rozhlas a neměla televizi. Zpravodajství mi doplňovaly jeden až dva měsíce staré výtisky amerického časopisu The Time. Rozdíl je v tom, že nad čtením se dá přemýšlet, kdežto viděné a slyšené jde mnohem přímější cestou do podvědomí. Nikdy v životě jsem nezhlédla jediný díl mužů na radnici a žen za pultem, a to ani coby retro zábavu po převratu. Ideologicky kované večerníčky jsem viděla až s dětmi v devadesátých letech.
Underground jsme obdivovali, ale udržovali jsme si distanc. Nejen kvůli strachu z drsného pronásledování, ale stejně tak proto, že jsme měli náročnější hudební vkus. Hudba byla v mém okruhu přátel nejdůležitější, poslouchali jsme však výhradně desky (později také magnetofonové pásky nebo kazety), většinou dovezené z ciziny nebo získané na burze na Letné. Anebo živou hudbu, kterou režim umožnil na okraji scény, bez propagace a nahrávek. Výsledný filtr k nám nepouštěl jednak vizuální složku zahraniční hudební produkce, jednak také celé soukolí byznysu populární kultury. Nedobrovolná jednoduchá operace nám odfiltrovala celý komerční spektákl i reklamu a zbyla nám dobrá hudba.
Zpětně viděno, distancí od médií jsme se docela úspěšně zbavili jejich pronikavého ideologického působení – ano, posluchači rozverné Ivety Bartošové, diváci televizní zábavy, milovníci Muchových plakátů i nezletilí konzumenti Rumcajse a Čtyřlístku jeli v systému, ze kterého se nezanedbatelnému počtu lidí mé generace dařilo aspoň jednou nohou na chvíli vystoupit. O to náročnější byla situace, ve které jsme se ocitli po devadesátém roce. Dosavadní schémata přestala platit. Bylo by bývalo třeba se zastavit, vše promyslet a vykročit jinak a jinam. Prohlédnout obrazy přátel i nepřátel, pochopit ideologické manipulace obou stran, přehodnotit loajalitu a důvěru. Byli bychom zvenčí potřebovali s tím přemýšlením pomoct, ale namísto toho jsme slyšeli o konečném vítězství liberálního kapitalismu a autoritativní požadavek na vyvlastnění naší vlastní zkušenosti.
Na další úvahy o paměti, kontinuitě a diskontinuitě bude čas snad jindy. Teď tohle píšu z naléhavého pocitu, že po dnešní české mladé levici chci něco, co naše generace nedokázala: totiž aby se zastavila a revidovala vlastní ideologický konstrukt identity. Návrat Ruska na světovou scénu pod vedením Vladimíra Putina s jeho eurasijskými idejemi totiž představuje po čtvrtstoletí další převrat, byť zatím spíš plíživý. Pokud se naučili myslet a jednat v kontrastu proti dominantnímu proamerickému a neokapitalistickému světu opravdu poctivě, měli by přece – každý sám za sebe – být schopni zvážit, co je v nové situaci poctivé a co jen fasáda, jak se rozlišují principy od pouhého souhlasu a kde už narážíme na hranici toho, co ještě je přijatelné.
Není to lehké, ale obávám se, že je to nutné. Jak zdůraznil Jiří Přibáň, neměli bychom vnímat dění na Ukrajině jako boj dobra a zla. Je to pořád jenom politika. Nejde tedy o to, zaujmout místo na jedné nebo druhé straně barikády, ale o rozvahu, zodpovědnost a společné vyjednávání. Nedůvěra k mediálním manipulacím musí stát na věcném přemýšlení, nikoli na tezi, že nepřítel mého nepřítele je určitě můj přítel. A možná se dokonce blíží doba, kdy dojde na zkušenosti mnohem starších generací a nezbude, než aby vznikla „jednotná fronta“, totiž dočasné spojenectví s dosavadními protivníky. Zatím se zdá, že to by byla už jiná pohádka…
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.