Po roce 1989 se v České republice mohlo zdát, že protestovat v nově nabyté svobodě se nesluší a kritika stávajícího systému je buď výrazem patologie, anebo touhy po návratu minulého režimu. S příchodem ekonomické krize se ale v tomto ohledu začala probouzet i česká společnost, a tak není divu, že ke konci minulého roku vyšla kniha Umění protestu.
Jedno hluboce zakořeněné a všeobecně sdílené přesvědčení říká, že v Česku je slabé, marginální či přímo neviditelné protestní hnutí. Většinou pak bývá zvykem dodat, že to souvisí s národní povahou, a vše končívá barvitým popisem radikálně odlišných zkušeností z Německa, Španělska, Řecka, Itálie nebo třeba Latinské Ameriky. Poslední roky se ale přece jen něco změnilo a čím dál více lze na nejrůznějších úrovních společnosti vidět šířící se resistenci, jež občas přechází v odmítání establishmentu a panujících poměrů. Této skutečnosti si všímá i sborník Umění protestu, jehož editorem je antropolog Filip Pospíšil.
Eseje, rozhovory, návod
V úvodní stati Pospíšil sice tvrdí, že má jít především o jakýsi protestní manuál, ale rozdělení na esejistickou, rozhovorovou a návodnou část dává tušit, že kromě toho by kniha ráda téma pojala i teoreticky a ještě přidala portrét samotných aktérů protestů. Ne všechno se ale daří na prostoru necelých dvou set stran splnit.
Eseje v knize nalezneme pouze tři. Pospíšil přispěl asi nejživějším textem: vysvětluje motivace, které ho vedly k přípravě sborníku, ale především se mu povedlo krátce shrnout klíčové otázky, jimž v posledních dvaceti letech muselo čelit české i světové protestní hnutí. Jisté dezinterpretace se nicméně dopouští ve chvíli, kdy komentuje Badiouovo dělení tří druhů vzpoury (okamžitá, latentní a historická) a snaží se optimismus francouzského filosofa mírnit poukazem na to, že by jistě neměl radost z podoby okamžitých vzpour, které u nás představují pochody neonacistů proti „nepřizpůsobivým“. Zapomíná přitom nejen na to, jaký důraz klade Badiou na spontaneitu bezprostředních protestů, jíž bychom na výjezdovém turné příznivců DSSS a Českých lvů těžko hledali, ale i na skutečnost, že okamžitou vzpouru většinou vyvolává systémové násilí státu. V evropském kontextu ji tudíž dnes zosobňují spíše živelné rioty a rabování v ulicích Londýna nebo pařížského předměstí nežli předem aranžované mašírování ve vyloučených lokalitách Česka.
Sociologický esej Boba Kuříka pojednává o evropském protestním hnutí od šedesátých let minulého století do současnosti, což je úkol, jež by vyžadoval celou knihu. Kapitola pak nutně připomíná strojově akademický výčet událostí i teorií a k vlastní analýze se autor takřka nedostane. Pokud lze mluvit o analýze, tak jedině srovnávací. Kuřík sice nevynechá nic podstatného a jako jediný v knize podává celkem vyčerpávající popis strategie přímých akcí včetně riotů, které jsou taktikou takzvaného black blocku, ale v závěru mu nezbývá než konstatovat, že evropské protesty jsou z velké části doménou lidí ze střední třídy a ti skutečně marginalizovaní se do nich příliš nezapojují. Škoda, že právě tak důležité téma zaznívá jen ve formě lakonického povzdechu.
Nicolas Maslowski v posledním eseji zkoumá proměny českých protestů od roku 1988 do současnosti a poněkud nešťastně vidí jejich genezi především v navazování na havlovský disidentský diskurz, který měl své opodstatnění v devadesátých letech, ale dnes se zdá být beznadějně passé. Maslowski tuto proměnu sice reflektuje, avšak vysvětluje ji vágním poukazem na fenomén nových sociálních hnutí. Zapomíná přitom na to, že už v devadesátých letech se dalo hovořit minimálně o několika protestních diskurzech. Nemluvě o tom, že adjektivum disidentský má v Maslowského pojetí velmi úzký význam a vztahuje se prostě jen k Havlovi. Dozvíme se také, že Češi málo protestují v zimě a v létě a že nejvhodnějšími měsíci pro demonstrace jsou listopad a duben.
Eseje by obstály v podobě tří nezávislých novinových nebo časopiseckých článků, ale na knihu se to zdá být málo, zvlášť když jednotlivé texty nedrží příliš pohromadě.
Umění protestu bez umění
Rozhovorová část působí ve srovnání s nesourodým celkem esejů velmi kompaktně a jde zřejmě o nejzdařilejší a nejvděčnější kapitolu. Potíž ale je, že dotazovaní se v názorech potkávají možná až moc a jejich výběr je – s výjimkou zástupce autonomní scény Iva Mathého a režiséra Břetislava Rychlíka – velmi jednostranný, neboť se jedná o aktivisty nevládních organizací a zvláště Greenpeace. U všech zpovídaných nacházíme stejné přesvědčení o legitimitě protestů v dnešním globalizovaném světě a snahu nebát se vyjádřit svůj názor, riskovat, a dokonce i jisté zalíbení v přímé akci. Přesto je třeba uznat, že bez výjimky vcelku vydařená interview fungují i motivačně, když možnosti protestu předkládají ve formě osobních zážitků.
Vskutku nepochopitelné ale je, že kniha, která se jmenuje Umění protestu zcela postrádá jakoukoliv část či třeba jen rozhovor, jenž by se týkal podvratného guerillového umění, culture jammingu a přímých akcí ve veřejném prostoru, o něž v Česku rozhodně není nouze a které tvoří nedílnou součást protestní výbavy nejpozději od vzniku Situacionistické internacionály. Stejně tak překvapí, že je opomenuta ta část protestního hnutí, která se sešla v široké koalici Stop vládě nebo v iniciativě ProAlt. Absentuje i fenomén hacktivismu, jenž bude čím dál aktuálnější.
Závěrečná kuchařka protestu od Nikoly Hořejšího je pak jakýmsi přepracováním podobných manuálů v angličtině a vyzdvihnout na ní lze především snahu spojit uváděné postupy s českým kontextem, poměrně vtipnou formu a uvádění konkrétních příkladů.
Sborník Umění protestu přináší vcelku zajímavou, ale velmi selektivní zprávu o stavu české protestní kultury a zároveň se snaží jaksi navíc pojednat i otázky, na něž se mu nedostává kapacity. Ve výsledku jde pak o publikaci, která toho hodně otevírá, ale máloco se jí podaří uspokojivě uzavřít. V něčem se to může podobat tápání českého protestního hnutí.
Autor je publicista.
Filip Pospíšil (ed.): Umění protestu. Rubato, Praha 2013, 180 stran.