Nuda přišla z moře

U Miloše Urbana se v posledních několika letech ustálilo pravidlo, podle něhož se dá s celkem vysokou pravděpodobností předvídat, jaká bude jeho nová kniha. Urban totiž v pravidelném rytmu střídá vydávání knih průměrných s těmi více či méně špatnými. Vzhledem k tomu, že jeho předchozí román Praga Piccola (2012) byl relativně dobrý a autor se v něm přinejmenším snažil o něco nového, s jeho letošní knihou Přišla z moře se dostáváme do spodních hodnot sinusoidy.

Došly součástky

Urbanův nový román opět exploatuje žánrový příběh a už poněkolikáté se vrací k detektivní zápletce. Jako kulisu si autor zvolil slavný jihoanglický útes sebevrahů Beachy Head a chladný luxus aristokratických sídel, jako fetiš rychlá a drahá auta a chybět samozřejmě nemůžou standardní sexuální narážky ani pár explicitních milostných scén. Detektivka je oblíbený a dobře prodejný artikl, ovšem přinést do ní něco nového je dost těžké. Snad proto se o to Urban ani nesnaží. Jeho autorský záměr dobře vystihují slova hlavní postavy českého rodáka Karla Vrby, který působí jako praktikant v lokálních jihoanglických novinách. Ten komentuje tvorbu současné detektivkářky: „Příliš velký počet mrtvol se mnou nic nedělá. Jednou se každá taková mordýřská orgie musí vyčerpat a zastavit a autoři se vrátí k jedné jediné vraždě. Odpověděl, že takové oldschoolové (…) věci už nikdo nečte, publikum chce hodně krve a levicově laděný sociální podtext. Odvětil jsem, že přesně tohle nudí mě.“

Zastavme se u slovesa „nudit se“. Právě tohle slovo totiž nejlépe definuje celou knihu. Nudná je nejen většina děje i vývoj příběhu, ale také nepříliš sympatický hlavní hrdina (což ovšem u autora není nic nového). Efektní obraz záhadné němé dívky v žlutých plavkách, kterou jednoho dne vyvrhne moře, rychle překryje nanicovaté pátrání novinářského eléva, které provázejí plytké konverzace napěchované rádoby duchaplnými bonmoty: „Neuvěřil jsem a jel dál. Jak typické. Češi nevěřili bolševikům, tak proč by věřili automobilové navigaci?“ K tomu si přimysleme, že většina situací je vystavěna samoúčelně, děj je nastavovaný a výsledná atmosféra zcela sterilní. Na straně 150 se čtenář podiví, jak je možné popsat tolik papíru.

Nostalgický návrat do zlatého období anglických detektivek se tedy nezdařil. Jakkoli je zde násilí omezeno na jednu poněkud nešťastnou vraždu a děj se rozbíhá opravdu velmi pozvolna, výsledek působí jako paskvil nebo nechtěná parodie. Sám autor v závěru nechá vypravěče říct o vrahovi, že je „postavou v příběhu nepatřičnou, neboť představenou příliš pozdě, jak by mě zpucoval každý autor detektivek“. Tato sebereflexe však nesvědčí o autorově svrchované pozici, z níž by komentoval své všemocné počínání, spíše vypovídá o zoufalém alibismu a bezradnosti v okamžiku, kdy při konstruování příběhu došly součástky a navíc zřejmě chybí i jakýkoli plán. Číst téměř třísetstránkovou detektivku kvůli několika stranám, na nichž se v knize konečně začne něco zásadního dít, opravdu smysl nemá.

Dnes už píše každý Arab

Zvláštním tématem, které by vydalo na samostatný text, je krátká předposlední kapitola. Autor v ní rozvádí průběžné národnostní či sociální narážky a povzdechy aristokratů nad starými časy. I když se nejprve může zdát, že jsou tyto motivy snahou o jakýsi zkarikovaný a mnohdy absurdní anglický kolorit, je pravda, že esejistické pojednání v kapitole 13 celou knihu staví do poněkud jiného světla. Anglie podle Urbana už není, co bývala, protože ji nevratně mění příliv Indů, Rusů, Arabů, Poláků, Afričanů a tak dále. Ve své pozoruhodné, do knihy vložené slohové práci pak autor od rizik multikulturalismu a náboženského fanatismu plynule přechází k rozjímání o tom, že anglickou beletrii už dnes píše v podstatě každý Arab: „Hledat to pravé, to svoje ve vší téhle východní kulturní (anglicky píšící) náplavě přestává být důležité. Po Salmanu Rushdiem už opravdu nezáleží na tom, co si myslí Anglosas, kterého podvádí Anglosaska (a naopak). Trochu nás pořád je.“ Do této hrstky tradicio­nalistů se ovšem zařazuje Karel Vrba, který sebe i svého autora staví po bok velkých romanopisců do elitářského klubu lidí, „pro něž je románová tradice ryze evropská záležitost, Anglii v ni počítaje“. Jenže koho z anglojazyčného prostředí by zajímal Urbanův bezzubý text, kdyby byl napsán anglicky?

Toto volání po starých dobrých časech souzní s konzervativním poselstvím autorových lepších knih, zde ale Urban zabíhá na velmi tenký led latentní xenofobie. Přesto se nakonec přistihneme, že místo přemítání nad velkými problémy multikulturní Anglie, přílivem imigrantů a náboženskými fanatiky po dočtení knihy hloubáme nad problémem zdánlivě menším, ale podobně tíživým: jak složité je udržovat si spisovatelskou kariéru, když spisovatele stihne fatální vyčerpání z tvorby a začnou mu chybět témata, humor i nadhled.