Hlavně rychle

Význam vydání českého překladu knihy Tranzitivní ekonomiky od Martina Myanta a Jana Drahokoupila je třeba hledat v tom, že se zabývá mimo jiné středoevropským prostorem. Zaujme ale rovněž tím, že si její autoři za své metodologické východisko zvolili politicko­ekonomickou perspektivu, která v posledním desetiletí (a zvláště po roce 2008) zažívá výraznou obrodu. To ovšem bohužel nelze říct o stavu vědeckého bádání u nás.

Pokud jde o rozvrh a záběr, knize rozhodně nelze mnoho vytknout. Autoři navíc vybavili text solidním statistickým materiálem a grafy, aniž by přitom výklad přetížili nadbytečnými číselnými rozbory. Mnohem důležitější je totiž konceptuální perspektiva díla. Myant s Drahokoupilem začínají charakteristikou ekonomiky režimů východního bloku a poměrně přesvědčivě polemizují s teorií státního kapitalismu, s níž operují někteří levicoví analytici. Místo toho preferují koncepci státního socialismu, která přece jen lépe vystihuje některé podstatné rozdíly mezi centrálně plánovanou a kapitalistickou ekonomikou. Jádro knihy však tvoří komparativní analýza přechodu jednotlivých oblastí z jednoho ekonomického režimu do druhého. Autoři přitom odlišují tři oblasti: země střední a východní Evropy (Československo, Polsko, Maďarsko a Slovinsko), bývalé postsovětské republiky a země jihovýchodní Evropy (Rumunsko, Bulharsko).

Šoková doktrína a gradualismus

Samotný průběh přechodu byl podle autorů určován dvěma odlišnými strategiemi. První z nich představovala takzvaná šoková terapie, se kterou se český čtenář mohl setkat ve velmi kritické podobě, například v Šokové doktríně Naomi Kleinové (Argo, Dokořán 2010). Tuto strategii charakterizovala především rychlost, s níž měly být do ekonomiky zavedeny postupy Washingtonského konsenzu, tj. souboru doporučení, která Mezinárodní měnový fond a Světová banka formulovaly na konci osmdesátých let pro jihoamerické země nacházející se v krizi. Jeho aplikace v tranzitivních ekonomikách bývalého východního bloku byla sice částečně pozměněna, jádro ovšem zůstávalo stejné: rychlá liberalizace cen, mezinárodního obchodu, privatizace a makroekonomická stabilizace (stlačování vládních výdajů a peněžní nabídky). Samotná rychlost, s níž měly být uvedené postupy zavedeny, měla především politický důvod – jen tak se mohl celý projekt vyhnout případnému odporu opozice. Právě proto byly tyto reformy co nejméně projednávány na veřejnosti a jakákoli kritika byla označena za sabotáž a snahu o změnu ekonomického a politického režimu. Teoretickým východiskem byla výrazně zjednodušená verze neoklasické ekonomie prezentovaná v kanonických dílech Hayekových a Friedmanových. Naopak gradualismus zdůrazňoval aktivní účast státu, institucionální zastřešení a postupné zavádění reforem.

Poselství knihy je zcela jednoznačné. Šoková terapie, jak ji obyvatelé poznali zvláště v Polsku, Rusku, Československu a pobaltských státech, se prokázala jako evidentně špatná forma přechodu ke kapitalismu. Místo procesu kreativní destrukce za sebou zanechávala povětšinou jen destrukci a záhy začala být nahrazována gradualističtějším přístupem. Takovéto zjištění samozřejmě není žádné novum a opaku mohou věřit snad jen ti nejfanatičtější z Balcerowiczových či Klausových vyznavačů. Přínos Myantovy a Drahokoupilovy knihy ovšem spočívá jednak v bohatých ekonometrických analýzách, jimiž své vývody ospravedlňují, jednak ve schopnosti sledovat různé trajektorie jednotlivých reformních pokusů a vytvářet odpovídající typologie. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že kritika Washingtonského konsenzu a vůbec samotné tranzice jistě není radikální. Autoři nikterak neskrývají nutnost a prospěšnost zavádění tržní ekonomiky a ponechávají stranou některé výrazně ostřejší kritiky šokové doktríny a (neo)liberalismu (Naomi Klei­nová, David Harvey). Nebylo by například od věci vypořádat se s názorem, že šoková doktrína byla pokusem vytvořit ze zemí bývalého východního bloku jakousi laboratoř, v níž si korporátní lobby a neoliberální ideologové vyzkoušejí nástroje a postupy, které si prozatím nemohou dovolit v domácích ekonomikách.

Demise levicového odporu

Unáhlená privatizace a liberalizace vedla zvláště v postsovětských republikách k dezintegraci státu a vzniku mafiánského kapitalismu. I to podle autorů ukazuje na klíčový vliv státních institucí a vůbec funkčního právního rámce pro tržní ekonomiku. Není bez zajímavosti, že země, které implementaci Washingtonského konsenzu odmítly (například Bělorusko či Uzbekistán), si udržely nejen funkční stát, ale vykazovaly těsně před rokem 2008 poměrně vysoký růst HDP, jemuž se mohlo rovnat pouze Polsko a některé země vyvážející ropu a zemní plyn.

Patrně nejoriginálnějším příspěvkem je analýza vývoje po ekonomické konsolidaci z šoků na konci devadesátých let až do krize v roce 2008. Ze zpětného pohledu se dá těžko pochopit nástup druhé vlny neoliberalizace (takzvané neoliberální restrukturalizace) právě v období relativního ozdravení. Do módy se zde dostala rovná daň, změny v penzijním systému, odbourání redistributivního systému, uvolnění regulace práce a vůbec redukce sociálního státu. Podle autorů byla tato politika výsledkem vzestupu nových, vysokopříjmových skupin, jejichž projekty ovšem nenarážely na odpovídající odpor levice a pracujících. Není třeba příliš zdůrazňovat, že velký díl odpovědnosti na tom nesla nacionální (zvláště v pobaltských republikách) a antikomunistická (zvláště v Česku) mediální propaganda. Ani to však evidentně nemůže vysvětlit tak širokou demisi levicových aktivit a praktický nezájem lidí organizovat se na obranu a prosazování vlastních zájmů. Otázkou samozřejmě zůstává, jak velký podíl na situaci mělo dědictví socia­listických režimů s jeho slabým povědomím o občanské společnosti a do jaké míry šlo o internalizaci neoliberálního diskursu jako přirozeného stavu společnosti. Právě na tuto otázku by se měl patrně orientovat další výzkum.

Jak již bylo řečeno výše, Myant s Drahokoupilem rozhodně nepatří mezi radikální kritiky zavádění volnotržní ekonomiky. Vyslovují se, byť s rezervou, pro gradualistický přístup s rozhodujícím, nicméně podmíněným podílem zahraničního kapitálu. Právě to se projevuje i v jejich hodnocení dopadů hospodářské krize z roku 2008, která nejvíce zasáhla režimy takzvaných financializovaných ekonomik, jež závisely na přílivu kapitálu zvenčí, a zároveň zde proběhly nejrazantnější neoliberální reformy (pobaltské státy). Naopak země, které si vyšší míru sociálního státu udržely, dopadly o poznání lépe.

Sečteno a podtrženo: Myantova a Drahokoupilova analýza by se měla díky důkladnému zvládnutí materiálu a konceptuálnímu uchopení stát primárním východiskem a v mnohém i vzorem pro další bádání zvláště v českém vědeckém prostředí. Bohužel podobné hodnocení nelze adresovat nakladatelství Academia. Řeklo by se, že nakladatelství s takovým jménem a orientací bude věnovat alespoň standardní pozornost úrovni překladu a korektuře, leč opak je pravda. Je jasné, že ne vždy jsou k mání překladatelé s ekonomickým povědomím a znalostí terminologie, nicméně právě zde by měla zasáhnout odborná korektura. To zjevně nebyl tento případ. Její absence se projevuje zvláště v neochotě překládat některé cizí termíny („corporate governance“ či „acquis communautaire“), resp. v nerespektování překladů již zavedených: „rent seeking“ se překládá jako „dobývání renty“, „competitive authoritarianism“ není „konkurenční“, ale „kompetitivní autoritářství“ a tak dále. To vše by se dalo snad ještě vydržet, kdyby se ovšem čtenář nemusel neustále potýkat s všudypřítomnými překlepy i chybami v gramatice či interpunkci, které porozumění textu často nejen ztěžují, ale leckdy dokonce znemožňují.

Autor je filosof.