Demokracie a veřejné mínění

Americký filosof Walter Lippmann ve své stěžejní knize Veřejné mínění (1922, česky 2015) zůstává věrný svému empiricistickému a prag­matistickému zázemí, takže odmítá předem definovat předmět svého bádání a namísto toho začíná analýzou aspektů a faktorů, které veřejné mínění tvoří, respektive ovlivňují. Jakkoli nemusí někoho tento postup uspokojovat, je nutné autorovi přiznat, že hned v úvodních pasážích vytvořil jeden ze svých nejkrásnějších a nejživotnějších pojmů – stereotyp. Ten chápe jako soubor ustálených obrazů o našem světě, který sice nemusí nutně vytvářet jeho zidealizovanou podobu, ale umožňuje nám vypořádávat se s jeho složitostí. Stereotyp ovšem nechápe Lippmann jako něco čistě škodlivého a ochotně přiznává, že vykonává v mnoha ohledech nezbytné a pozitivní funkce. To vše by samozřejmě ještě nebylo nic tak objevného (koneckonců Bergsonova teorie vědomí mířila podobným směrem). Lippmann ale tento pojem vybavuje jednou důležitou složkou – určitou hranicí či bodem, jehož předpokládaným dosažením se aktivuje jistý (historický, společenský) samopohyb, který činí veškeré další úsilí zbytečným, protože věci se začnou dít samy od sebe přesně tak, jak si přejeme. To lze krásně pozorovat nejen na různých socialistických utopiích, ale i na veškerých (neo)liberálních představách o samoregulující funkci volného trhu.

Stereotypy a propaganda

Pojem stereotypu má podle Lippmanna zcela zásadní funkci pro fungování propagandy. Autor v tomto ohledu kriticky navazuje na psychoanalýzu, jíž vytýká, že bere v potaz pouze „objektivní“ svět pacienta, tj. soubor zjistitelných informací o jeho společenském prostředí, a nikoliv takzvaný pseudosvět, jenž je tvořen společenskými stereotypy, které se vkládají mezi individuum a žitý svět. Propaganda pak míří právě na tento mezičlánek, který se pokouší buď změnit, nebo posílit. Nutno podotknout, že v tomto ohledu Lippmann velice dobře věděl, o čem mluví, neboť v první světové válce působil jako podřízený všemocného Edwarda Mandella Housea, který měl pod palcem takřka veškerou zahraničněpolitickou agendu prezidenta Woodrowa Wilsona, a rovněž patřil mezi ideové otce vlivné Komise pro veřejné informace (Committee on Public Information), byť jejího šéfa George Creela později ostře kritizoval.

Významným Lippmannovým počinem byl rozbor faktoru času a prostoru ve fungování stereotypů. Skutečně bizarním případem takřka cimrmanovských rozměrů zde v tomto ohledu představuje francouzská doktrína o dvou frontách v první světové válce. Její základní předpoklad – udržet Německo v kleštích na východě i na západě – se sice po odstoupení Ruska z války objektivně zhroutil, nikoli však v hlavách francouzských válečných teoretiků, kteří okamžitě začali pracovat s myšlenkou zapojit do východní fronty Japonsko. Zející propast prostoru dlouhého pět tisíc kilometrů byla hravě přemostěna „objevivší se“ armádou německých zajatců na Sibiři. Potvrdilo se tak staré známé pořekadlo o Mohamedovi a hoře, které pak do válečné praxe poprvé zavedl až prezident ze Žhavých výstřelů Thomas „Tug“ Benson. Podobně i u problematiky času nabídl Lippmann na svou dobu vskutku neotřelé a kritické analýzy pojmů zaostalosti či nezralosti, které byly hojně využívány (zvláště USA, ale i Společenstvím národů) jako argument pro zavedení dohledu a patronace nad ještě „nedospělými“ zeměmi. I to byl ­teoretický moment, na nějž mohla později navázat například postkoloniál­ní studia.

Fabrikace konsenzu

Bohužel ne tak často citované bývají autorovy originální vhledy do politické teorie. Lippmann si všímá, v jak vysoké míře jsou zvláště teorie demokratického uspořádání zatíženy jistým automatismem, který předpokládal vcelku neproblematický přechod od nepotlačitelného nutkání vyjádřit vlastní vůli, jež se tak nějak předpokládalo u všech, až k jejímu konkrétnímu uplatnění v politické praxi. Politická teorie demokracie se proto zcela soustředila na zdroje moci a mechanismy jejího správného tvoření a úplně opomněla její konkrétní naplňování na jedné straně a existenci odlišných lidských zájmů na straně druhé. Jak pregnantně Lippmann podotýká: „Kvalitu civilizace určuje, jakým způsobem moc využívá. Využití moci však nelze kontrolovat u jejího zdroje.“ Moudré zákony a dobrá vláda tak podle něho bezprostředně nevyvěrají ze svobodné, respektive osvobozené touhy po sebevyjádření. Nezohlednit přitom jiné podstatné lidské zájmy, jako je například zajištění určité životní úrovně pro rozvinutí svých schopností, se z tohoto hlediska zdá jako fatální opomenutí.

Lippmannovo filosofické východisko však svůj nejsilnější výraz našlo právě v celkovém pojetí veřejného mínění, které je nahlíženo z perspektivy svých stavebních kamenů, a nikoli z předem definovaného celku. I proto nemluví o veřejném mínění jako takovém, ale spíše o jeho vytváření či fabrikaci konsenzu. A nepočítá s intuitivními, nýbrž s neustále osvojovanými postoji. Neexistuje pro něj jednota vlastního já, ale vždy mnohost já, či spíše sociálních rolí bez unifikace, se kterou tvůrce veřejného mínění musí počítat. Společnost i situace jsou pro něj nadmíru komplexní a plurální, než aby šlo formulovat nějaký obecnější pohled. Možná ale právě v tomto prvku spočívá určitá jalovost Lippmannova – a vůbec každého pragmatistického a empiricistického – pohledu, který si vposledku zapovídá jakýkoli systémovější pohled na zkoumané fenomény, a mnohdy se tak připravuje i o určitou radikalitu či údernost, kterých by jinak v určitých případech rád dosáhl.

Právě neschopnost vidět jisté systémové neduhy značně oslabuje jinak vynikající Lippmannovy postřehy. Zřetelněji se to ukazuje i na jeho řešení problémů moderní masové společnosti, které nakonec nespočívá v ničem jiném než v pouhém apelu na racio­nalitu, dostatečnou informovanost a vytváření průhledných institucí. Myslet si totiž, že lze každý z těchto faktorů očistit od skupinových zájmů a aspektu mocenského či třídního působení společnosti, vyžaduje notnou dávku naivity. Zdá se však nakonec, že právě s tím Lippmann počítá. Tento, pro někoho možná neexistující nedostatek je nicméně z jiné strany bohatě vykompenzován detailním pohledem do zákoutí žurnalistického řemesla a praxe, včetně reflexe povahy čtenářské obce a především vzniku konkrétních zpráv, jež Lippmann úzkostlivě odlišuje jednak od faktu a jednak od pravdy.

Komu patří Lippmann?

To však nic nemění na skutečnosti, že Veřejné mínění zůstává i po bezmála sto letech studnicí inspirujících nápadů a postřehů, které ve své době představovaly naprosté novum a z nichž si mnohé podržely svou relevanci dodnes. Otázkou zůstává snad jedině to, kam vlastně Lippmanna jako myslitele zařadit. Mnozí liberálové si jeho odkaz vepsali do svého vývěsního štítu a slavné kolokvium z roku 1939 nesoucí jeho jméno bývá často považováno za zrod neoliberálního hnutí. To lze přijmout pouze s korigujícím poukazem na to, že Lippmann měl alespoň zpočátku ideo­­vě mnohem blíže k německé freiburské škole, kterou bychom dnes jako neoliberální asi neoznačovali. Svědčil by o tom i jistý důraz na zvláštní verzi (minimálně ve Veřejném mínění silně přítomného) státotvorného centralismu, respektive institucionalismu, a rovněž na státem zajištěnou minimální úroveň zdraví, bydlení, materiálních potřeb a vzdělání.

Na druhou stranu je obecně známo, že sám Lippmann se svými názory nenechával nijak zvlášť svazovat, čímž vůči sobě popuzoval i mnohé sympatizanty. Bylo pro něj vcelku typické, že se jednu chvíli ocital v táboře kritiků laissez­faire liberalismu, otevřeně obhajoval oprávněnost vlastní sféry vlivu SSSR; v průběhu padesátých let zas opakoval ta nejzatvrzelejší klišé o totalitarismech či elitářská tvrzení o zbytečnosti respektovat veřejné mínění, aby se nakonec v šedesátých letech k tomuto mínění opět přidal ve své kritice vietnamské války. Ať už je definitivní soud o Lippmannovi jakýkoli, bezpochyby platí, že je nejlepším dědicem kritické americké žurnalistiky.

Autor je filosof.