Zkaženost věcí veřejných

Jedním z důsledků předčasného odchodu prozaika Jana Balabána (1961–2010) je i rychlé vydání celku jeho díla, jehož se ujalo nakladatelství Host. Projekt nyní završuje dvousvazkový soubor Publicistika a hry, připravený autorovým blízkým přítelem, básníkem Petrem Hruškou, doslov připojila Daniela Iwashita. Knihy obsahují Balabánovy texty o výtvarném umění, fejetony, rozhovory a také dvě divadelní hry: Bezruč?! (s Ivanem Motýlem) a Posedlí. První z nich je výraznější, pracuje s bohatě odstíněným stylem, ale přece jen je poněkud tezovitá. Dramatická tvorba však zde tvoří jen doplněk autorovy publicistiky a její místo bylo patrně v jiné knize.

Osud jménem Ostrava

V jednom ze svých fejetonů píše Balabán o náhlém pádu obrazu zapříčiněném gravitací, který mu umožnil uvědomit si, že žijeme v silovém poli. Jeho silovým polem se vlivem okolností stala Ostrava a ostravský region, oblast, jež kultuře a umění nepřála a jejich pěstování považovala pouze za projev slabošství. Balabán však lokalizaci svého života do „ocelového srdce republiky“ přijal bez reptání jako sudbu a úradek; úhrn jeho života a tvorby zahrnoval i stýkání a potýkání s duchem Ostravy a Ostravska. Jeho eseji a fejetony se vinou řetězce naléhavých otázek a odpovědí, v nichž se nevyhýbá roli psychologa a sociologa (ale nikoli soudce) regionu. Zkoumá město jako kolektivní organismus, sleduje způsoby, jakými si přizpůsobuje a utváří lidskou individualitu. Přesvědčivě ukazuje zrod a průběh procesů, v nichž je člověk redukován na účastníka výrobního koloběhu, odsouzeného k drcení a semílání provozem, jenž se nesmí nikdy zastavit. Ostrava se utvořila jako město, jehož prvotním účelem nebylo umožnit zde lidem žít, nýbrž zajistit jim nepřetržitý chod práce. Autor citlivě a přesně dovozuje, co místní životní podmínky prováděly s lidským charakterem a chováním, jak se třeba převažujícím modem komunikace stalo místo řeči pusté řvaní, které bylo bezmocnou odpovědí na všudypřítomnou zátěž a nároky. Celé prostředí rámovalo cosi hrozivého, přivolávajícího myšlenky na „konec světa, který je tu vážně jaksi blíž než kde jinde“.

Balabán Ostravě, onomu „hypersociálnímu městu“, nic neodpouštěl, všemi texty ale prostupuje zvláštní láska k jeho bydlišti, smutná, kritická i rozhořčená. Také jej nikdy neopustil, zůstával mu na svém místě věrný, bez ustání hledal ve svém ostravském živobytí smysl. V chorvatském Záhřebu mu nejsilněji vytanulo, že tam nepatří, že v opravdové „cizině“ rozumí jen tomu nepodstatnému. Otevírá mu to otázku domova: „Jediné, čeho je třeba, je to, co tu není.“ I celou jeho tvorbu můžeme chápat jako přivolávání toho, co tu není a tolik by být mělo.

Většina výtvarných kritik se opět vztahuje k ostravským tvůrcům, zejména ke skupině Přirození, utvořené krátce před Listopadem, jejímiž členy byli autorův bratr Daniel Balabán, Hana Puchová, Pavel Šmíd, Zdeněk Janošec Benda, fotograf Viktor Kolář aj. Balabánův jazyk je vzdálený obvyklému ptydepe výtvarných expertů – projevuje schopnost nechat se oslovit a vtáhnout dovnitř obrazu či artefaktu, odstraňovat překážky mezi sebou a uměleckým dílem. Dokáže propojovat jeho sdělení s životním příběhem, z něhož vyrůstá. Reflexe výtvarného díla mu souzní s hledáním nejpodstatnějších věcí života. Jednotlivé postřehy a vhledy tak mohou sloužit i mimo kontext recenzované výstavy či kolekce, obsahují často významný objev či poznání, jež mu setkání s dílem umožnilo: „Obludná pohlaví svatých odrážela vnitřní vření člověka, který je osloven či zraněn duchovním světem, ve kterém však nemůže nalézt své místo,“ shrnuje koncizně poslání jednoho souboru obrazů; při pohledu na exponáty Dezidera Tótha překvapeně zjišťuje, že „tajemství prostoru a bytí, které zpravidla řeší teoretičtí fyzikové a filozofové, jsou přítomna doslova v každé lahvi“. Předmětem jeho odmítání zůstává všechno, v čem rozpoznává pouhou estetiku povrchu, plané gesto či kalkul. Nepředstírá, že jeho názory a estetické soudy mohou aspirovat na objektivní platnost – zůstává vždy osobní, proto může přistoupit i k reakcím ryze impresivním, jež artikulují a akcentují senzitivitu básníka.

Souvislosti k emocím

Naplno mohl Balabán svou literárnost rozvinout ve fejetonech, které psal v minulé dekádě zejména pro týdeník Respekt. V jeho pojetí fejeton ani zdaleka nebyl stylistickým cvičením, ale formou účasti na životě polis. Jeho psaní vždy obsahuje otevřenou či skrytou angažovanost, vědomí odpovědnosti a závazku ke světu kolem. Balabánovy sloupky mimo jiné ukazují, že schopnost vidět souvislosti není jen kvalitou intelektuální, ale především mravní, vyžadující dekonstrukci našeho vlastního podílu na nedokonalosti či zkaženosti věcí veřejných. Jeho text Nemravně levné kuře vyvolá mrazení po celém těle: na několika řádcích dokáže autor koncentrovaně zprostředkovat nenápadnou hrůzu osudu zvířete i hrůzu naší totální nevšímavosti k němu – v mžiku se nám obnaží fakt, jak je zvyková lhostejnost doslova vražedná. Dokáže soustavně odkrývat nezřetelné a zamaskované následky našich činů i vyhýbavých strategií. Nikde z jeho dikce však necítíme nadřazenost, ale přímou poctivost i v bezradnosti („Jak potom odlišit lidi skutečně hledající vnitřní světlo od hysterických bab, pozérů a relaxovaných hédoniků?“). Jeho články se nevěnují primárně politice jako takové, ale spíše jejím společenským předpokladům a důsledkům – připomíná v tom jiného mistra jemnozrnné reflexe, rozhlasového komentátora Ivana Hoffmana.

Součástí knihy jsou i Balabánovy rozhovory pro tisk, které poskytoval vskutku štědře (třiadvacet interview z let 1998–2007). Autor v nich s nekonečnou trpělivostí odpovídá na otázky typu „Proč nepíšete o úspěšných, podnikavých lidech?“ nebo „Proč nemáte v knihách obrázky?“. Ale když Ondřej Horák blazeovaně přirovnává pobyt v sakrálním prostoru k sauně a cachtání ve vaně, nekompromisně jej odkáže do patřičných mezí. Často se zmiňuje o stesku po jednom z mála kladných vedlejších efektů normalizace – totiž obecně sdílené víře v hodnoty spojené s kulturou, uměním a církví, která se po revoluci začala rozkládat a ukazovat v jiném světle. Hlásí se k outsiderství i zdánlivým slabostem: „Trapnost a nepatřičnost je základem kumštu, skutečného zážitku. Každá dobrá věc, která se stala, byla svým způsobem pro většinu lidí trapná. Takže to dnešní být ,in‘ nebo být ,easy‘ taky znamená být konformní.“

Zastat se zneužívaných

Jan Balabán byl enormně citlivý na jakékoli zneužívání druhých, odmítal svět, v němž jsou schopnost a inteligence legitimací k jejich vykořisťování. Manipulace a utlačování jsou podle něj vždy otázkou volby, každé rozhodnutí vykazuje morální rozměr. V tomto smyslu byl programový moralista. Hlásil se k evangelické církvi, i když se od ní postupně vzdaloval. Jedna z nejotřelejších floskulí mluví o „přísném“ nebo „strohém“ protestantství. U Balabána lze rozpoznávat víru pevnou, klidnou a opravdovou. „Po náboženství a světonázoru se můžeme ptát druhých, na víru se můžeme ptát jen sami sebe.“ Víru v jejích odkazovacích souvislostech vnímal také jako světlo, tj. něco nanejvýš užitečného („Potřebovali bychom, aby nám někdo posvítil. Potřebujeme paprsek, jinak tu všichni jen tápeme vstříc smrti.“). Jako spisovatel i jako člověk na sebe bral povinnost rozsvěcovat, ukazovat druhým cestu. Víra je pro něj aktem praktickým, v tom se přiznaně liší od svých katolických bratří („Katolíci rozumějí více svatosti, evangelíci pravdě.“). Zároveň si ale dobře uvědomoval, že právě hluboká spiritualita umožňuje jedinci zakořenit, protože už neprožíváme čas kosmicky ani liturgicky, ale pouze „peristalticky“, jako „donekonečna zmnoženou všednost, kterou stále obtížněji trávíme“.

Balabán se ve svých promluvách a úvahách vymezuje proti tzv. pábitelství, veškerému košatému psaní. Možná za vším tím figurkařením a historkařením tušil nezávaznost a libovůli, skrytou lhostejnost k člověku, který se stává bizarním úkazem, objektem pobaveného pozorování. Úkolem literáta je obydlovat svět, což předpokládá rozumět mu a brát se za něj. Takové úsilí nemůže nevyústit v solidaritu a sounáležitost, pateticky řečeno, v permanentní péči o lidství.

Na jednom místě Balabán popisuje situaci, kdy do jeho pokoje vlétl zmatený a vyděšený pták. „Najednou jsem byl na chvíli rorýsem. Jako on jsem toužil po propasti, po pádu, který už je letem, po mocném záběru křídel, po bezpečí in the middle of nothing.“ Do pádu, který je snad již letem, zbývalo Janu Balabánovi v tu chvíli několik týdnů. Netřeba ani dodávat, že pro svého rorýse udělal, co bylo v jeho silách.

Autor je literární kritik.