Stalinistická každodennost

Objemný svazek Deníky Mistra a Markétky (Dnevnik Mastera i Margarity, 2001) se skládá ze dvou hlavních částí: deníků Michaila Bulgakova z dvacátých let, jež mu byly v roce 1926 zabaveny, a mnohem rozsáhlejších deníků jeho třetí ženy Jeleny Sergejevny, která si na jeho žádost vedla zápisky od roku 1933. První záznam říká: „Míša trvá na tom, abych vedla tento deník. Po domovní prohlídce v roce 1926, při které mu sebrali jeho deníky, se zařekl, že už žádný psát nebude. Myšlenka, že může být spisovateli odebrán jeho deník, mu připadá hrozná, nepochopitelná.“ Vedle deníků obou manželů zařadil ruský editor Viktor Losev do vydání také výbory z Bulgakovových dopisů adresovaných rodinným příslušníkům i na četná oficiální místa, jeden jeho novinový článek a na závěr zápisky Jeleny Bulgakovové o průběhu nemoci jejího muže.

Kronika a niterná zpověď

Literárními kvalitami deníky na první pohled šetří. Nikdo je od nich v míře srovnatelné s fikční prózou ani neočekává, deník je z definice především historický pramen, egodokument. Už na ten druhý pohled je však zřejmé, že je tu jistý rozdíl mezi deníky samotného Bulgakova a zápisky jeho ženy. Jelena Sergejevna detailně popisuje pracovní a společenský život Bulgakovových, jenž se celý točí kolem divadla a ve zběsilém tempu se v něm střídají návštěvy čtení, generálek a premiér, noci probdělé ve vášnivých diskusích, obědy, večeře a pitky, audience u všemožných kulturních činovníků a na roztodivných úřadech, jejichž absurditu překonal snad jedině Franz Kafka. S kronikářskou pečlivostí Jelena Bulgakovová zaznamenává den za dnem místa, na nichž se manželé ocitli, a osobnosti, s nimiž se zde setkali. Počet jmen režisérů, herců, kulturních činovníků, scénografů, hudebních skladatelů, scenáristů, pěvců a dalších a dalších lidí jde do stovek a poctivý čtenář potřebuje k četbě knihy dvě záložky, protože každou chvíli musí nahlížet do poznámek. Deníky Michaila Afanasjeviče se na druhé straně vyznačují osobnějším tónem, zachycují víc z vnitřních pochybností autora, jeho ironické komentáře a občas dojde i na emocionálně silně zabarvené pasáže.

Román Mistr a Markétka (Master i Маrgarita, 1967; česky 1969), své nejznámější dílo, ke kterému odkazuje název edice deníků, psal Michail Bulgakov v poslední fázi svého života. V denících se na něj mnoho odkazů nenajde, ale stojí za to dozvědět se, která protivná sousedka byla předobrazem Anušky, nebo číst o tom, jak hosté na soukromém čtení u Bulgakovových vyslechli poslední kapitoly románu „bůhvíproč celí strnulí. Všechno je vylekalo. Paša mě v chodbě vyděšeně ujišťoval, že v žádném případě nelze román zveřejnit, že by to mohlo mít hrozné následky.“ Kdo má zájem, může paralelně s Deníky číst Divadelní román (Teatraľnyj roman, 1967; česky 1966), protože právě v něm autor parodicky zachytil mnohé ze svých zkušeností s moskevským divadelním prostředím.

Nekonečný boj s úřady

Atmosféra stalinistického SSSR tu probleskuje jen výjimečně. Možná, že Jelenu Sergejevnu po zkušenostech se zabavením manželových deníků autocenzura vedla ke zdrženlivosti. Politice se pokud možno vyhýbá. Občas tu zamrazí ze zmínky utroušené jakoby bez souvislosti: „Ten člověk, co přišel s nápadem na Oblomova, zmizel. Pořád nám mizejí lidé uprostřed bílého dne…“ O své době vypovídají také pasáže věnované bojům s úřady, z nichž skutečně vyzařuje cosi kafkovského. Hlavní otázkou je samozřejmě zakazování a povolování Bulgakovových her, jejich neustálé vracení k přepracování, protichůdné informace s jepičím životem, neboť co se řekne dnes v zemi, kde zítra znamená včera, už na druhý den neplatí.

Situaci Michailu Bulgakovovi komplikoval i několikafázový konflikt se scénou, která střídavě uváděla a neuváděla jeho dramata – Moskevským uměleckým divadlem (MCHAT); poté, co byly na začátku třicátých let jeho hry zakázány, vrátil se do MCHATu na Stalinovu osobní intervenci, ale o šest let později znovu odešel a působil jako autor operních libret ve Velkém divadle. Je neuvěřitelné, jak náročné bylo legálně si pořídit tak běžnou věc, jakou byl psací stroj; úměrně tomu se složitější záležitosti jako otázka výplaty honorářů za uvedení Bulgakovových děl v zahraničí, pokusy o získání nového bytu nebo povolování výjezdů mimo Moskvu stávaly takřka ne­­uskutečnitelnými. A když už je řeč o cestování, jedna z nejsilnějších scén zobrazuje natěšené manžele mířící na konferenci do tehdejší svazové republiky Gruzie, aby tam připravovali uvedení hry o gruzínském rodákovi J. V. Stalinovi – a na nějaké bezvýznamné stanici osmdesát kilometrů od Moskvy jsou telegraficky informováni, že vše se na pokyn strany ruší a mají se vrátit zpět. Z deníkových pasáží je i přes jejich suchou věcnost cítit únava, vztek i rezignace. Není divu, že si Jelena Sergejevna občas poznamená: „Míša je ve velmi špatném psychickém stavu.“

Poslední záznamy v deníku Jeleny Sergejevny jsou věnovány Bulgakovovu postupnému chřadnutí v důsledku onemocnění ledvin. Nejspíš i vyčerpání a špatný psychický stav měly podíl na poměrně rychlém postupu choroby. Až z této perspektivy jako čtenáři oceníme literárnost editorské kompozice: mnohé z toho, co známe z Bulgakovovy korespondence, vložené mezi oba deníkové celky, se před námi pak odvíjí v „reálném“ čase. Výběr ze záznamů Jeleny Sergejevny o průběhu jeho nemoci, jež součástí jejího deníku nebyly, pak plní funkci strhujícího grand finale. Vzniká tak nejen téměř románová dramaturgie, o jaké se dokumentárnímu žánru běžně ani nesní, ale také živý portrét Michaila Bulgakova jakožto člověka tvůrčího, inteligentního a odhodlaného, i když nakonec poraženého.

Poslední záznam v deníku pochází z 10. března 1940 a zní lapidárně: „16.39: Míša zemřel.“ Necelý měsíc poté, co dokončil poslední korekturu Mistra a Markétky.

Autor je bohemista a komparatista.