Obchodované, vytěžené

Svět umění je globalizovaný a uzavřený sám do sebe. Postrádá reflexi svého kontextu. Pohyb nadnárodního kapitálu umělecké produkce definuje trh. Umělecké školy generují nesčíslné zástupy průměrných profesionálních umělců… Podobné postřehy najdeme v nedávno otištěném eseji Art after the End of Art (Umění po konci umění) kurátora newyorského Židovského muzea Jense Hoffmanna. S odkazem na jeho expresivní kanonádu se dá říct, že aktuální pražská výstava Coming to Reality kurátora Fionna Maedea představuje pro české prostředí vykročení do nadnárodního uměleckého molochu.

Ve sklepě pod galerií

Za podmínek odpovídajících konvencím zá­padního provozu umění by taková výstava byla produktem jedné z velkých státních institucí – byla by jí vyhrazena třeba dvě patra Veletržního paláce. Asi ale nemá cenu znovu opakovat známou skutečnost, že místa, která jinde ve světě slouží k vytváření kontrakultury vůči institucionalizovanému provozu, u nás musí naopak suplovat roli tvůrců mainstreamu. Co naděláme. Můžeme snad jen čekat, co na to nový ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Jisté je, že výstavní projekt typu Coming to Reality, prezentující nejlepší současné české tvůrce i známé postavy mezinárodní scény a zastřešený jménem renomovaného kurátora, by byl mimořádně silným gestem nového vedení Národní galerie.

Veletržní palác nicméně svou roli při pořádání výstavy přece jen sehrál – nešlo však o galerijní prostory, nýbrž o suterénní kino, kde nyní působí Studio Hrdinů. Tam se uskutečnila jedna z částí projektu, totiž performance Divadlo mluvících předmětů: Obrazový atlas Antonína, chlapce, který rozřezal knihovnu kliniky na části, připravená Evou Koťátkovou. Dalšími součástmi Coming to Reality jsou výstavy v galeriích SVIT a Futura. Je třeba poznamenat, že kurátoři Zuzana Blochová, Michal Novotný, Edith Jeřábková a Michal Mánek měli na přípravě výstavy zásadní podíl, protože Maede osobně do Prahy ani nedorazil.

Kovanda, Kant

Trojdílné schéma Coming to Reality má v sobě mimořádnou dynamiku. Jde o hru na jistotu, se samými esy v rukou – se Zbyňkem Baladránem, Evou Koťátkovou, Jiřím Kovandou, Dominikem Langem a dvojicí Lukáš Jasanský a Martin Polák. Proč Maede vybral zrovna nejfrekventovanější osobnosti současné české umělecké scény, je mi záhadou. Při výběru zahraničních umělců neriskoval také nic. Jedná se o prověřené značky. Celý projekt – zahájený příznačně na jevišti – může působit jako komedie, zejména v souvislosti s Maedeovým průvodním textem, v němž se dostává daleko na území klišé, když se obrací k nejslavnějším autoritám dějin filosofie, jako jsou Kant, Spinoza nebo Descartes. Co chce Maede říct třeba linií Kovanda, Seth Price a Kant? Závěr textu ovšem podobná velikášská spojení vyvažuje svou expresivitou: „Obklopeni naší novou realitou sestavenou z obrazů – slepé pochybování se stejnou rychlostí nás nyní činí jedním. Obchodovatelné. Obchodované. Vytěžené. Já. Kein Eingang.“ Tím se vracíme k textu Jense Hoffmanna a jeho zmiňovaným tezím.

Takto rozehrané představení pokračuje v Nové síni galerie SVIT, jejíž přísná symetričnost a vysoký strop budí zdání chrámové lodi – vyplněné závěsnými obrazy. Odvaha kurátorky Zuzany Blochové, s níž na základě stručných Maedeových instrukcí vytvořila zcela klasicky adjustovanou výstavu závěsných artefaktů ve výšce očí, mi připadá v době vnímání výstav coby média neobyčejná. Nové Kovandovo dílo She’s never wrong v takovém rozvržení působí jako drobný klenot, lehce vystupující z všudypřítomné symetrie a posvátného ticha. Zcela zásadní je také instalace fotografických cyklů dua Jasanský–Polák Ředitel a zakladatel, I. a II. v předsálí síně – na nástěnkách využívaných jinak k umístění propagačních letáků. Vzruch mezi precizní čistotou funkcionalistické modlitebny umění a reklamní plochou maskující umělecká díla je mimořádně působivý.

Cyklus se uzavírá ve Futuře, mimo jiné instalací Evy Koťátkové, jejíž součástí je zvuková dokumentace z performance ve Studiu Hrdinů. Za zmínku také bezesporu stojí práce Bena Schumachera, Davida Malijkovice nebo Shahryara Nashata, jehož Untitled můžete přes léto vidět na Berlínském bienále. Skvělý projekt, plný žádaných jmen a kvalitních děl, zaujme především neobvyklým rozložením, a to jak prostorově na mapě Prahy, tak stylově na ose historie výstavnictví. Co víc si na naší malé umělecké scéně vlastně můžeme přát než atraktivní západní import?

Autor je teoretik umění a kurátor.