Výstava Republika postav představuje několikero figur vyloučených ze společnosti a chce předložit vizi jejich utopického soužití. Těží však hlavně z poetiky bezradnosti a osamění. Utopický rozměr výstavy zůstává ve sféře neuskutečněné kurátorské intence.
Dívka ze slovenské vsi. Provdala se za jistého Tringela, Američana – proto se jí pak ve vsi říkalo Tringalka –, a odjela s ním do Spojených států. Po letech se vrátila, ale bez Tringela. To bylo divné – byla to ve vsi první žena, která opustila muže. Mátyás Esterházy, maďarský aristokrat (za socialismu tedy trochu nežádoucí osoba) a na stará kolena také konfident maďarské státní bezpečnosti. Simone Pianetti, masový vrah. Předtím, než postřílel sedm lidí, provozoval v rodné vsi hospodu, musel ji ale zavřít, neboť místnímu faráři (jenž byl jednou z obětí) se prý nelíbilo, že se v ní tancuje. Byl vůbec divný, nechodil ani do kostela. Pak stará paní, důchodkyně, asi něčí babička, v těžkém černém kabátě a důchodkách, s plnými nákupními taškami v obou rukou. A také umělci. V roce 1956 se zavřeli v ateliéru na krakovské akademii, protestovali, stávkovali, došly jim ale brzy zásoby a hlídky ztratily ostražitost. Stávka selhala.
Trauma nevyslyšeného
Co mají tyto „postavy“ společného? Předně jsou všechny tak či onak přítomny na výstavě Republika postav kurátorky Terezy Stejskalové v galerii Tranzitdisplay. Tringalka prostřednictvím několika videoprojekcí a fotografií Adély Babanové, Esterházy na videích svého vnuka Marcella, Pianetti prostřednictvím záznamu představení, v němž herečka exaltovaně vykládá publiku jeho příběh, penzistka s taškami na malbě Alice Nikitinové a nakonec umělci ve videu Agnieszky Polské. Jsou to ovšem také lidé, jejichž postavení ve společnosti je nějakým způsobem problematické. Obvykle lidé, které při řešení věcí veřejných není slyšet. To platí vlastně i o postavě umělce obecně.
Opravdový umělec je z definice neužitečný – toho, co vyrábí, se nikdo nenají a také to nikoho moc nezajímá. Leckdo mu to také sem tam omlátí o hlavu. Jdeli ovšem o umělceavantgardistu, vadí mu to. Se stavem věcí veřejných je nespokojený, rád by jej změnil. Chtěl by se třeba i zapojit do výroby, jenže když to zkusí, brzy zjistí, že o jeho práci nikdo příliš nestojí. Rovněž by se rád vložil do veřejné debaty – jeho názory jsou ostře kritické, jím navrhovaná řešení radikální. Občas ho někdo dokonce poslouchá, možná i se sympatiemi. Avšak pak vždycky řekne, že umělcovy promluvy jsou vlastně uměním, a tomu přece řešení praktických otázek nepřísluší. Výsledkem těchto zkušeností je velmi silná postava – současný traumatizovaný avantgardista.
Umělci z videa Agnieszky Polské stávkují. Topos stávkujícího umělce by si určitě zasloužil další pozornost. V současném umění i populární kultuře je dost rozšířený, nejspíš proto, že představuje ideální příležitost nechat vystoupit svrchu naznačený rozpor v obzvláštní naléhavosti. Avantgardista by rád stávkoval, stejně jako to dělával proletariát – třída, na jejíž straně stojí. Když stávkuje proletariát, hroutí se průmysl. A když stávkuje umělec? Nebo ještě lépe, když stávkuje současný konceptuální umělec? Z absurdnosti této představy těží třeba poetika „uměleckých stávek“ Jiřího Surůvky či Martina Zeta.
Poetika zoufalých řešení
Výstava jako celek rozehrává notu marnosti, bezradnosti, opuštěnosti a zoufalých řešení. Je v tom skvělá. Její velkou zásluhou je také to, jak moc se jí daří obrátit pozornost od formy k obsahu. Některým z děl to vysloveně prospívá. Zrychlené video zachycující Mátyáse Esterházyho u jakési levné imitace noblesní tabule (šlehačka ve spreji, plastové stolní náčiní apod.) může být něčím víc než jen rychle zapomenutou hříčkou teprve tehdy, když se divákův zájem důkladně zaměří na anamnézu hodujícího aktéra – s níž se ostatně už předtím snažil vyrovnat jeho syn, umělcův otec, Péter Esterházy ve slavném románu Harmonia caelestis [viz A2 č. 11/2014].
Je tu ovšem ještě další zamýšlená rovina výstavního projektu. Ten si totiž má klást otázku, jak by vypadalo společenství nebo republika takových vytěsněných či traumatizovaných figur. Chce tedy ukazovat po avantgardistickém způsobu cestu vpřed, předkládat ideu společenství těchto vyloučených (ačkoli v takové utopii by podobné traumatické figury asi prostě neexistovaly). Tuto rovinu kurátorské intence zmiňuje tiskovka. Výstava samotná ale kolečka utopické imaginace rozhodně neroztáčí. Jediným jejím zřetelným odrazem se zdá být nepravidelná konstrukce ze surového hutního materiálu procházející kontinuálně celým výstavním prostorem, na níž jsou připevněna jednotlivá díla spolu se svými postavami. Ona nepřetržitost má být snad metaforou soudržnosti imaginované society. Nepravidelnost převedená v komplikovaný půdorys bez jasného středu na výstavních plakátech a pozvánkách pak jistě vyjadřuje její horizontalitu, nehierarchické uspořádání. Celé to je ale poněkud schematické a „tranzitové“. Nakonec tak i toto těžkopádné železné pouto jednotlivých postav (které sice zřejmě spojuje trauma vyloučení, ale které by se jinak – kdyby se náhodou sešly v jedné místnosti – dozajista pozabíjely) souzní s celkově dost bezvýchodným naladěním výstavy.
Autor je historik umění.
Republika postav. Tranzitdisplay, Praha, 25. 6. – 7. 9. 2014.