Ústředním motivem superhrdinské filmové série X-Men je vztah normální většiny a menšiny tvořené mutanty s různými schopnostmi. Cyklus tak rozehrává otázku různých pojetí identit a jejich vztahu ke společnosti jako celku.
Filmové adaptace superhrdinských komiksů Xmen jsou výjimečné hned z několika důvodů, mimo jiné v tom, že se hned od prvního snímku zaměřily na otázky vztahu většiny a menšiny, možnosti jejich soužití nebo naopak násilné konfrontace a s tím i na úzce související problematiku identity. Její význam ve filmovém světě Xmen je zdůrazněn už úvodní scénou prvního filmu XMen (2000), reprízovanou i v Xmen: První třída (XMen: First Class, 2011), v níž mladý Žid Eric Lensherr, budoucí Magneto, přijíždí s transportem do nacistického koncentračního tábora. Tetování na předloktí a žluté šesticípé hvězdy na oblečení jsou jasně viditelnými symboly pevně přiřčené a neměnné identity, která bude pronásledovat nejen Magneta, ale celý fikční svět série.
Black power a homosexuálové
Základním konfliktem, na němž stojí filmoví Xmen, je vztah většinové normální populace a menšiny mutantů. Ten hraje daleko zásadnější roli než konfrontace „hodných“ Xmen pod patronátem profesora Charlese Xaviera a „zlých“ Brotherhood of Mutants vedených Magnetem. I tam, kde lidský antagonista hraje jen vedlejší úlohu, je tento konflikt tím, co dává střetávání obou skupin mutantů vlastní motivaci. Nadto právě povaha lidských protivníků určuje politickou metaforiku série. Když například nahradíme slovo „mutant“ v proslovech senátora Kellyho z Xmen slovem „negr“, stane se tato postava ukázkovým případem jižanského rasistického politika. Patrně také není náhoda, že když je Kelly proměněn Magnetem v mutanta, potká ho stejný osud jako bigotně rasistického senátora Rawkinse z filmu Divotvorný hrnec (Finian’s Rainbow, 1968), proměněného kouzelným hrncem v černocha.
Mutanti jsou v sérii vlastně paradigmatickou menšinou o sobě, do které je možno promítnout jakoukoli jinou. Odkazy na mimofikční realitu potvrzující toto hledisko se nacházejí takřka ve všech snímcích. Magneto na konci Xmen věští nadcházející válku a oznamuje, že v ní hodlá bojovat „by any means necessary“, což je fráze, již proslavil radikální černošský aktivista Malcolm X. Když je v Xmen: Poslední vzdor (XMen: The Last Stand, 2006) jeho spolubojovnice Mystique vyslýchána a agent ji osloví „občanským“ jménem Raven Darkholme, odsekne mu v narážce na koncept organizace Nation of Islam, kde Malcolm X dlouhá léta působil, že na své „otrocké jméno“ neslyší.
Rovina, v níž mutanti fungují jako obraz homosexuální menšiny, je zase zachycena v XMen 2 (X2, 2003), kde mladý mutant Iceman odhaluje rodičům svou identitu. Rozhovor je až groteskně pojatý coming out, od úvodního „Mami, tati, musím vám něco říct…“ až po matčino „A zkoušel jsi… nebýt mutant?“. Jiným příkladem je scéna z První třídy, v níž profesor Xavier neúmyslně odhalí mutantskou identitu Hanka McCoye/Beasta jeho nadřízenému, shodou okolností mutantskému entuziastovi. Na otázku, proč nic neřekl, Beast odvětí: „Neptal jste se, tak jsem nic neříkal.“ Jde o narážku na „Don‘t ask, don‘t tell“, tedy oficiální politiku USA ke službě homosexuálů v ozbrojených složkách mezi lety 1993 a 2011. Ve stejném filmu opakovaně zazní heslo „mutant and proud“, což není nic jiného než „black and proud“, spjaté s hnutím black power.
Pokud bychom právě v této oblasti hledali klíč pro politické pozice, jež zastávají rozdílné frakce mutantů k lidským antagonistům, pak by Xmen byli umírnění zastánci integrace a Magneto se svými následovníky mutantními suprematisty. Tím se znovu dostáváme k otázce identity. Vztah většiny a menšiny, kontaminovaný strachem a nenávistí na obou stranách, je totiž v podstatě tím jediným, co mutanty spojuje. Je to výhradně jejich sdílená diference od normální většiny, co je pojí dohromady. Každý z nich je totiž natolik jiný, že nebýt normálních lidí, žádné pojítko nevznikne. Vždyť co má společného huňatý, modrý Beast s kovem vládnoucím Magnetem nebo prakticky nesmrtelným Wolverinem?
Dvojí hra identity
Identita na sebe v současné ideologii bere dvě podoby. Tou první je zlepšování sebe sama tak, aby výsledek odpovídal aktuálnímu ideálu úspěchu. K tomu patří jak wellness a fitness, tak různé příručky, jak stíhat víc, jak manipulovat s druhými, jak postoupit v práci nebo jednat s podřízenými. Na druhé straně nám obzvlášť filmová produkce, ale také knihy jako Přestaňte být hodní, buďte sami sebou (2001, česky 2013) často tvrdí, že ostatní nás musí ocenit takové, jací jsme, že důležité je přijmout sebe samy a pak nás přijmou i druzí. V tomto pojetí je identita definitivní – jsem prostě tím, čím jsem. Do značné míry jde o dědictví emancipačních hnutí šedesátých a sedmdesátých let, která vyzývala společnost k přijetí rozdílnosti jako stejně hodnotné alternativy statistické normálnosti. Nicméně k důsledkům tohoto postoje v současnosti patří třeba i vznik identity neslyšících, kteří se chápou jako specifická skupina disponující vlastním jazykem a odmítající případné možnosti léčby, v jejímž rámci například neslyšící rodiče touží mít neslyšící děti. To, co původně bylo privací, se stává svorníkem skupinové identity, která případné léčení vnímá jako útok na svou integritu.
Podobným případem je i konstrukce homosexuální identity a současné odmítání fixních identit ze strany queer teorie. To druhé přitom vyžaduje jako nutný korektiv jasně identifikovanou (byť třeba démonizovanou) heteronormativitu a biologická pohlaví, bez jejichž ukotvení v realitě by jakékoli úvahy o identitách i v negativním smyslu byly zcela nesrozumitelné. Do značné míry pro drtivou většinu lidi i takovou být musí, protože se pokouší teoretickou konstrukcí zobecnit cosi, co pro ně vždycky bude v jejich životní praxi naprosto kontraintuitivní. Represe kvůli sexuální orientaci je naproti tomu zcela konkrétní věc, což ale nikterak neimplikuje, že by měla ustavovat skupinovou identitu víc než například stravovací návyky. Ustavování takové identity je ve své podstatě pouze negací, reakcí na represi a po jejím zániku by měl zaniknout i tento požadavek. Problém nároku na prosazení partikulární identity spočívá v tom, že je nemožné dát jí univerzální platnost a důsledné uplatnění, což vede k potenciálně nekonečnému štěpení. Snaha zakotvit v co možná nejohraničenější identitě je také, přinejmenším do jisté míry, reakcí na ztrátu přirozených vazeb a atomizaci jedince, který hledá potvrzení sebe sama. Pouhá konformita s většinou je přitom v průběhu posledních sta let schopná taková potvrzení poskytovat paradoxně stále měně a méně. Obdobně partikulární a omezený je i černý nacionalismus hypertrofovaný do podoby černého suprematismu, který je tak nucen budovat fiktivní „černou“ minulost a zároveň se ukrývat pod zástavou věčné oběti.
Co mají tyto spletité identitární diskursy společného s filmovými Xmen? Jednoduše to, že Xmen velmi přesně ilustrují rezignaci na změnu sebe samých a přijetí skupinové identity jako nepřekročitelnou mez. Jediný, kdo je ve všech filmech ochotný provést radikální rozhodnutí, skutečně autentický akt změny sebe sama, je tak klíčová postava Rogue, která v Posledním vzdoru využije „léku“ na mutaci. Nečiní tak kvůli touze zapadnout, ale kvůli vztahu k ostatním. Mutantská identita jí totiž nedovoluje žádný fyzický kontakt s druhými, a tak pouze její odmítnutí Rogue umožňuje mít plnohodnotný, to jest sexuální vztah s Icemanem. Nebýt Rogue, byl by celý svět Xmen postavený na tom, že být jiný má smysl jen proto, abych mohl zůstat stejný. V tomto smyslu je i patrně nejfádnější film z celého xmenovského univerza, The Wolverine (2013), vcelku dobrou hyperbolou, protože titulní hrdina v něm projde vlastně zbytečnou cestu, na níž si potvrdí, že důležité je zůstat pořád stejný.
Potomci lidí
V První třídě Magneto říká Mystique: „Chceš, aby tě společnost přijala, a přitom nedokážeš přijmout sama sebe.“ To ale implikuje otázku, kam až má sahat naše právo na rozvíjení individuální (nebo skupinové) identity a kde jsou přiměřené kontury vztahu jedince a společnosti. Nakonec právě fragmentarizované identity a potenciálně vypjatý boj za jejich uznání jsou stejným projevem atomizovaného individualismu jako výše zmíněná změna sebe sama, směřující výhradně k simulování idealizovaného obrazu úspěchu. V kontextu Xmen je tak nejjasnějším světlem na konci tunelu antiteze k teorii o likvidaci méně vyvinutého neandertálce v boji s pokročilejším homo sapiens. Na začátku XMen 2 Storm poukazuje na nejnovější výzkumy, které dokládají, že mezi dvěma druhy rodu homo docházelo k míšení a jejich potomky jsme my. Obdobně by řešením vztahu teze a antiteze menšiny a většiny či navzájem kolidujících identit měla být syntéza, jež místo rovnoprávnosti hranic měla jejich existenci činit politicky bezpředmětnou.
Autor je publicista.