Teď není čas Múz

Hrdinové vašich románů jsou zpravidla Rusové, kteří žijí v Rusku a mnohdy za celý život neopustí své rodné město. Zároveň je nálada vašich knih nesmírně kosmopolitní. Jak je to možné?

Ve škole nás učili, že rádio, žárovku, první auto a všechno ostatní vymysleli Rusové. Potom se ukázalo, že se to všechno dostalo do školních osnov v době Stalinovy kampaně proti kosmopolitismu. Nevím, co o tom říkají dnešní učebnice. Ale pravda je, že v tuhle chvíli se učebnice znovu přepisují. A mám pocit, že v ruských školách brzy zavedou nový předmět, který se bude jmenovat Osnovy ruské duše. Ruskou duši vymysleli Němci. Ve chvíli, kdy se Rusové zamysleli, kým že to vlastně jsou, tento termín už dávno existoval a byl součástí západní „rusologie“. Poprvé se objevuje v polovině sedmnáctého století v knize Adama Olearia. Tento německý cestovatel popisuje, jak navštívil pravoslavný kostel: „Nade dveřmi bylo zobrazení Posledního soudu. Mnich nám na něm mimo jiné ukázal člověka v německém oděvu a řekl: ‚Němci a jiné národy se mohou spasit, jen když budou mít ruskou duši.‘“ Uzavřenost ruského světa do sebe mě vždycky iritovala. Rusko celá století žilo zavřené v jakési konzervě. Ta konzerva už dávno prošla a smrdí, ale Rusové to stále odmítají pochopit a smrad považují za božskou vůni. A tady zřejmě má své kořeny atmosféra mých knih: je to směs smradu z pootevřené konzervy a vzduchu světové kultury.

Když jsme u té ruské duše: žijete ve Švýcarsku už celou řadu let. Jste ještě pořád Rusem, nebo snad už trochu Švýcarem? Či zmiňovaným kosmopolitou?

Samozřejmě že Rusem. Pokud se někdo v Rusku narodil a prožil tam většinu svého života, Indem nebo Švýcarem se stane jen těžko. Na jedné straně to vede k tomu, že si víc vážím evropských hodnot, které dnešní Evropané poněkud ztrácejí ze zřetele, a na druhé straně mi to umožňuje lépe vidět a chápat Rusko. Ještě nedávno vůdce Donbasu Strelkov podepisoval v okupované části Ukrajiny za každou maličkost příkaz „zastřelit“. A přitom se těšil velké podpoře mezi takzvanými prostými lidmi. Říkalo se dokonce, že jednou nahradí Putina. Najednou máte pocit, že jste v nějakém románu Andreje Platonova z časů občanské války, natolik je skutečnost obrácená naruby. Zase tu jsou popravy zastřelením, romantika, světlé zítřky. Akorát že tenkrát se zabíjelo ve jménu jakéhosi komunismu, zatímco dnes ve jménu Velkého Ruska.

A stejně jako tenkrát se dnes mnozí rozhodují pro emigraci. Ve dvacátých a třicátých letech se centrum ruského kulturního života přesunulo mimo jiné do Prahy. Myslíte, že se situace zopakuje? Může vůbec tvůrčí člověk žít a pracovat v dnešním Rusku?

Atmosféra v Rusku den ode dne houstne. To, co bylo možné ještě předevčírem, včera už neprošlo a zítra už bude zakázané to, co ještě dnes lze. Nevím, co se tam bude dít za měsíc nebo za dva. Vláda dělá všechno, aby vyhnala nespokojence do emigrace. Kdysi to byla Praha. Kam utíkají lidé dnes? Kam je to možné. Někdo do Pobaltí, někdo do Kyjeva. Pokud utahování šroubů v Rusku bude pokračovat stejným tempem, vlna „národních zrádců“ hledající útočiště v Evropě ještě zesílí. Jednou i tahle válka bude pokrmem pro literaturu, kdo ví, možná i pro nějaký velký román. Ale pokud v tuto chvíli Múzy vůbec něco blekotají, nikdo je nechce poslouchat. Teď není čas Múz.

Utahování šroubů si mnozí na začátku spojovali s postavou Vladimira Putina, ale dnes už to tak zřejmé není. Souhlasíte s názorem, že ruská kultura je ve své podstatě sebedestruktivní?

Existuje legenda o neviditelném městě jménem Kitěž, které se noří pod hladinu jezera, kdykoli se blíží nepřátelé. Město žije dál svým životem, ale z vodních hlubin je slyšet jen zvonění zvonů. Svatá Rus žije v tomto neviditelném městě. Tuto legendu proslavil Rimskij­Korsakov. Neviditelná Kitěž se zachovala dodnes a zvony v ní znějí tak, že by si člověk nejraději zacpal uši. Jen její obyvatelé nenosí operní kaftany, ale maskáče.

Kdysi Rusko prožilo trauma, z kterého se stále nemůže vzpamatovat. Aby přežilo a zvítězilo nad Hordou, zlým a zákeřným nepřítelem, muselo se samo stát ještě zlejším a zákeřnějším. Tak vzniklo Moskevské království: ostrov, pevnost, země­armáda. Hlavní souřadnicí ruského života je jednota. Hlavním cílem je vítězství nad nepřáteli. Smyslem existence je služba vlasti. Největším životním štěstím je zahynout za vlast. Vůdce tu nevolí a příkazy nezpochybňují. Pojem osobního vlastnictví, tak zásadní pro evropskou civilizaci, tu chybí. Neboť život poddaných, nemluvě o jejich majetku, je součástí strategické vojenské rezervy a může být každou chvíli obětován vyšším patriotickým zájmům. Každý projev osobní iniciativy, každý záblesk svobodného myšlení je považován za vzpouru. Každá nespokojenost, byť by byla sebespravedlivější, je považována za zradu.

Kitěž nejednou klesala ke dnu a tam přečkávala všechny nepřátelské vpády. První z nich nechtěně započal Petr Veliký. Chtěl de facto modernizovat armádu, aby byl připravený na válku s Evropou a osvojil si její vlastní moderní technologie. Proto si pozval gastarbeitery ze Západu. A přišli lidé. A přivezli s sebou slova. V slovech se kryly dosud neznámé myšlenky a pojmy: svoboda, republika, parlament, lidská práva, lidská důstojnost. V osmnáctém století začal vpád evropských liberálních hodnot do Ruska. Moderní technologie v jakékoli době kladou požadavky na vzdělání, vzdělání vede k svobodě. Tak se Rusku objevila vrstva nazývaná dodnes „intěligencija“, čili vrstva lidí vyznávajících západní hodnoty. Kitěž se na čas schovala, ale zvony z hlubin nepřestaly znít.

Od těch dob v Rusku žijí vedle sebe dva národy, oba mluví rusky, ale mentálně jsou každý někde jinde. Žijí jakoby v různých dobách, jedni v současnosti, druzí v neviditelném městě. Jedni mají plnou hlavu evropských hodnot, vzdělanosti, liberálních idejí a představ, že Rusko je součástí evropské civilizace. Nechtějí žít v patriarchální kultuře, žádají pro sebe svobody, práva a respekt k lidské individualitě. Ti druzí mají vlastní operní pojetí světa, jsou obyvateli svaté Rusi, kterou ze všech stran obklopují nepřátelé. A nyní město Kitěž opět povstává z hlubin. „Hranice Ruského Světa jsou mnohem širší než hranice Ruské Federace. A já plním historickou vizi ve jménu národa spjatého pravoslavným křesťanstvím. Protože existuje Rus, velké Rusko, Ruská říše. A nyní ukrajinští separatisté, kteří jsou v Kyjevě, bojují proti Ruské říši.“ To jsou slova Alexandra Borodaje, politologa, ideologa a bývalého premiéra „Novorossiji“. Vidím to tak, že Kitěž bude těžké znovu nacpat pod hladinu…

Co říkáte na současné dění na Ukrajině? Jak se cítí člověk, který má ruské a ukrajinské kořeny zároveň?

Každá válka, i ta nejcivilizovanější a nejdemokratičtější, je divokým barbarstvím. Nic kromě hrůzy ve mně každodenní zprávy o bojích na Ukrajině nevyvolávají. Zločinci, kteří dnes v Rusku vládnou, poštvali proti sobě naše národy. Pomocí televize se jim podařilo dosáhnout neuvěřitelné špinavosti: znepřátelit Rusy a Ukrajince, jazyk, který je prostředkem porozumění, učinit zbraní nenávisti. Jsme skutečně sbratřené národy. Moje maminka je Ukrajinka, otec Rus. A takových rodin jsou miliony, jak na Ukrajině, tak v Rusku. Jak lze oddělit jedno od druhého? Řezat živou tkáň? Jak lze rozdělit Gogola? Je ruský klasik, nebo ukrajinský? Patří nám všem, je naší společnou chloubou. A jak lze rozdělit naši společnou hanbu a společné hoře, naši příšernou historii? Zničení sedláků v Rusku a hladomor na Ukrajině? Mezi oběťmi a katy byli jak Rusové, tak Ukrajinci. Měli jsme společné nepřátele, nás samotné. Naše společná strašlivá minulost nás drží pod hrdlem a nechce pustit do budoucnosti.

Hlavní závěr lekce Majdanu je pro Putina následující: když Ukrajinci dokázali vyběhnout se sebrankou, která byla u vlády, proč by to nedokázali také Rusové? V základech veškeré ruské politiky posledních let je strach. Strach osamělého stárnoucího člověka, který ví, jak končí diktátoři. Rozumí, že odejít důstojně do důchodu je luxus, který si už nemůže dovolit. Uzurpátor v důchodu je nonsens – čeká ho vězení. Nezbývá mu než bojovat za svou moc do konce, ať to stojí, co to stojí. A kromě toho také dobře ví, že jediná živná půda pro diktaturu je válka, nepřátelé. Lidské životy, lhostejno, jestli ruské nebo ukrajinské, jsou pro něj hnůj. Proto Kreml udělá vše, aby Ukrajince nepustil do společného evropského domova. Putinovský režim si připoutal Ukrajinu válkou a krví. Je to jeho pomsta národu, který se pokusil zvednout z kolenou.

Připojení Krymu přineslo vlnu patriotismu. Tato vlna ale dřív nebo později opadne a tehdy bude režim potřebovat další. V diktatuře nejsou důležité válečné úspěchy, ale válečný stav jako takový. V té chvíli je možné všechny nepřátele režimu prohlásit za zrádce národa. Život pod taktovkou války usnadňuje kontrolu nad poddanými. V každém případě vytvoření šedých zón mimo právo a zákon na území Ukrajiny, rozpad ukrajinského státu, posilování válečné hysterie – to je chleba putinovského režimu v nejbližší době. V jednadvacátém století lokální války neexistují. Každá válka se stává válkou světovou. S pádem boeingu tato válka začala.

Evropská unie je dnes pro Ukrajince synonymem naděje a šťastného života, je to svého druhu Nebeská Evropa, jako existuje Nebeský Jeruzalém. Nečeká Ukrajince osud poutníků, kteří prožili kruté zklamání, když spatřili Jeruzalém skutečný? Od města vytvořeného jejich obrazotvorností se lišil tak, že ho málem nepoznali.

Samozřejmě, Evropa není pro ­Ukrajince, kteří vyšli v zimě na Majdan, Evropskou unií s množstvím všelijakých problémů, ale mýtem o životě, který se žije nikoli podle pravidel vytvořených zločinci, nýbrž podle zákonů. Evropa je synonymem naděje na život v civilizované Ukrajině. Každodennost Evropské unie, to je něco úplně jiného. To je Evropa jako uzel problémů, finančních krizí, státních dluhů, rozbujelé byrokracie. Evropa úředníků, kteří diktují zemědělcům, co mají pěstovat na svém poli. Evropa, která tone pod přílivem imigrantů z Asie a Afriky. Nicméně i dnes – a to je důležité jak pro Ukrajinu, tak pro Evropu samotnou – pořád ještě stojí na hodnotách, které nazýváme evropské. To je vzduch, který Evropa dýchá. Jestliže si Evropané už nevšímají svého skutečného bohatství – svobody, demokracie, rozdělené moci, nezávislých soudů a svobodných, nefalšovaných voleb – znamená to, že to s Evropou ještě není tak špatné. A finanční krize, to je zdravá nemoc, s ní lze žít. Léků je habaděj a zabírají. Evropa, do které směřují lidé z Ukrajiny a „neputinovského“ Ruska, je pochopitelně do jisté míry utopií. Ale historie už ukázala, co s tím: jediná možnost, jak se vyrovnat s utopií, je pokusit se ji uskutečnit.

Poslední dobou se stále častěji lze setkat s rusofobií. Nejděsivější je, když se sami Rusové stávají tak trochu rusofoby. Lze dnes vůbec Rusko milovat?

To je dobrá otázka: Za co lze milovat Rusko? Klíčová otázka pro Rusy. Když je vaše vlast monstrem, je třeba ji milovat, nebo nenávidět? Ruská poezie to zformulovala už dávno: „To srdce se nenaučí milovat, které se unavilo nenávidět.“ Andrej Čikatilo, sériový vrah, zvaný „rozparovač“, byl také otcem. Možná že byl dokonce vcelku dobrým otcem. Co má k němu cítit jeho syn? Čikatilo zabil několik desítek lidí. A moje vlast miliony. Cizí děti, vlastní děti. Vlastních dokonce víc. A pořád se nemůže zastavit. Co k ní lze cítit?

Jak vnímáte současnou ruskou literaturu? Koho ze současných ruských spisovatelů si ceníte?

Mám takový pocit, že s literaturou, literárním životem a vůbec zájmem o knihy je v Rusku na nějaký čas konec. Dokud řinčí zbraně, Múzy drží zobák, případně něco mumlají, ale nikdo je neposlouchá. Navíc bohužel teď mnozí nadaní spisovatelé dostali patriotický průjem. Ale skutečná literatura vždycky existuje a je povznesená nad každodennost. Loni například v Moskvě vyšel geniální román Vladimira Šarova Vozvraščenije v Jegipet [Návrat do Egypta]. A je velká škoda, že se ztratil mezi titulky o krveprolití v Donbasu.

Vás román Listář, který nedávno vyšel také česky, je napsaný jako milostná korespondence dvou lidí, kteří se nepotkali, protože žili v různých dobách. V románu Venušin vlas vypravěč říká, že neodeslané dopisy jistěji docházejí k adresátům. Čím vás fascinují dopisy a korespondence vůbec, že se k tomuto tématu opakovaně vracíte?

A co jiného je literatura? Každá kniha je dopis, dopis odeslaný bez adresáta. Je to korespondence mezi pokoleními. Někdo kdysi třeba napsal: „Spím, ale mé srdce bdí. Slyšte – už klepe můj milý! Otevři, má drahá, lásko má, holubičko má, má dokonalá!“ A ukázalo se, že je to dopis určený vám, do vašich rukou.

Hrdina Listáře odchází do války a ocitá se v Číně, uprostřed Boxerského povstání. Proč zrovna tam?

Nechtěl jsem psát o minulé válce, ale o té, co teprve bude. Velké války už nebudou, malé se dějí každý den. A v malých se umírá úplně stejně jako v těch velkých. Psal jsem o raněných a zmrzačených mladých lidech v dalekém Sin­ťiangu a vznikl text o těch, kteří budou zmrzačeni na Donbasu dnes nebo zítra.

Čas od času slyším nářky spisovatelů, že nemají o čem psát, že jejich životy jsou příliš nudné. Myslím si, že dobrý příběh nemusí nutně být autobiografický. Nicméně jedna z vašich hrdinek, herečka, říká: „Je třeba, aby hoře zaťukalo do tvých dveří, je třeba všechno prožít a vše se dozvědět, včetně toho, co není třeba.“ Jak to tedy je?

Když není o čem psát, pak psát jednoduše není třeba. A není třeba, aby hoře klepalo na vaše dveře. Nepotřebujete to ani vy, ani literatura. Je zřejmé, že si spisovatel nemůže vybrat román. To slova si vybírají spisovatele. Můžete se pochopitelně pokusit psát nikoli svá, ale cizí slova. Jenže pak to nebude skutečné. Pokud nemáte o čem psát, znamená to, že sama nejste skutečná.

Ve vašich knihách čas zpravidla neplyne lineárně, ale v kruzích či smyčkách. V tomto procesu se objevují laguny bezčasí a smrt zde není koncem – jednoduše proto, že kruh konec nemá. Kde jsou kořeny tohoto vidění světa?

Knihy, zapsaná slova, to všechno jsou uprchlíci. Hudba, literatura, umění, to všechno je útěk. Všichni jsme v masomlýnku času. Kde je můj otec? Moje maminka? Kde jsem já, ten z té fotografie s králíčkem v náručí? A když otevírám Vojnu a mír nebo poslouchám Rachmaninovovu Elegii, také v tu chvíli prchám a ocitám se tam, kde všichni jsme a budeme – mí rodiče, já sám, králíček a všichni ti, kdo kdy žili na této zemi.