Tony Buck je v současnosti jedním z nejvyhledávanějších bubeníků na improvizační scéně. Ve svých četných projektech se ale neomezuje pouze na perkusní nástroje, v poslední době často používá kytaru. V pondělí 15. září vystoupí v Praze na festivalu KontrA2punkt s německou pianistkou Magdou Mayas, s níž tvoří duo Spill.
Vaším nejdéle trvajícím hudebním projektem je trio The Necks. Před pěti lety jste mi v rozhovoru pro HIS Voice říkal, že vůbec nezkoušíte a že každý koncert začínáte „od nuly“. Přesto vaše vystoupení působí poměrně strukturovaně a leckdy může mít posluchač dojem, že vědomě pracujete se známými motivy nebo že jste alespoň domluveni na základním postupu. Je to tak? A pokud ano, platí to i pro nahrávání vašich alb?
V The Necks se o hudbě před koncerty vážně vůbec nebavíme. Prostě vylezeme na pódium a hrajeme. A platí to bez ohledu na to, jestli jsme zrovna na turné u příležitosti čerstvě vydaného alba či nikoli. Nikdy během koncertů nepracujeme s žádnou předem určenou myšlenkou, frází či tématem, nic takového. Při studiovém hraní sice občas máme představu, jaké album bychom chtěli natočit, ale konkrétní hudební specifika se rodí až během hraní. Při vytváření finální nahrávky pak trávíme hodně času overdubbingem a mixováním.
Na vašem zatím posledním albu Open používáte kromě bicích a perkusí i strunný nástroj monochord. Použil jste ho také letos na berlínském festivalu MaerzMusik. Co vás na tomto nástroji přitahuje?
Monochord je poměrně velký nástroj, ale vždycky jsem měl pocit, že by se mohl hodit do našeho instrumentáře. Party použité v Open jsem natočil v Berlíně a pásky jsem pak vzal do Sydney, kde jsme album nahrávali. Vytáhl jsem je původně jako potenciální zdroj zvuku, ale při mixování se nakonec monochord stal charakteristickým prvkem různých částí konečného díla. Nikdy bych s tímhle nástrojem necestoval, ale jelikož jsme hráli koncert v Berlíně, kde bydlím, řekl jsem si, že ho použiju.
V Praze vystoupíte v duu Spill. Můžete popsat vývoj a specifika spolupráce s Magdou Mayas? Případně srovnat tři alba, která jste vydali?
Hrajeme spolu již více než deset let a v průběhu času jsme podstatně rozšířili a zpestřili svůj slovník. Ze začátku jsme praktikovali specifický způsob hraní, který často zahrnoval pointilistický přístup k jednotlivým prvkům zvuků. Myslím ale, že během let jsme tento přístup výrazně obohatili. Soustředíme se více na podobnosti a rozdíly našich tonálních jazyků a prozkoumávání tenzí mezi nimi. První dvě desky byly živé nahrávky a dobře zachycují kvality, které nás tehdy zajímaly. Třetí deska Fluoresce z roku 2012 je založená na studiovém komponování, overdubbingu, mixování a rozšiřování stylu či experimentování s žánry. Na téhle desce jsme se pustili do úplně nové oblasti a v průzkumech pokračujeme i během živých vystoupení, zvlášť když Magda hraje na clavinet nebo když já využívám širší spektrum nástrojů než obvykle.
Po celou dobu své kariéry vystupujete a nahráváte také s rockově laděnými kapelami. Když jsme spolu hovořili před pěti lety, čerstvou novinkou byla skupina Transmit. Mezitím jste ukončil své působení v Heaven And. Chystáte něco nového? Jak se vyvíjí Transmit? Co je pro vás v této oblasti klíčové?
Na hudbě s rockovými prvky mě vždycky fascinovala její energie i různé konkrétní formy. S Transmit zrovna chystáme nové album, bude se jmenovat Radiation a mělo by vyjít začátkem podzimu u Monotype Records. Myslím, že představuje velký vývoj ve směru, kterým jsme se vydali zhruba před dvěma roky. Hraju zde na kytaru a bicí. Na kytaru jsem poslední dobou hrál docela hodně, a to i v kontextu volné improvizace, což je z hlediska mého vystupování vcelku významná novinka.
Jsou pro vás žánrové nálepky podstatné?
Moc se jimi nezabývám, ale člověk si je vědom referencí ke konkrétnímu žánru a stylu, když vědomě využívá odlišných přístupů. Nemám sebemenší problém s odkazováním na Transmit jako na „rockově orientovaný projekt“, protože je skutečně znatelně rockem ovlivněn. Nálepkování může být užitečné, ale stejně tak může být překážkou při vnímání hudby. Například o The Necks se často mluví jako o jazzovém triu, což asi nikomu příliš nepomůže. Vliv jazzu tam samozřejmě najdete, ale stejně tak se dá mluvit o spoustě dalších prvků. Mám pocit, že neustálé škatulkování brání otevřenému poslechu. Může v posluchačích vyvolávat velké očekávání i zklamání. Tak je to i s Transmit či Spill. Jasně, že zapadnou do nějaké stylové či žánrové kategorie, ale současně si pohrávají s nejrůznějšími, často protikladnými přístupy i odkazy, takže žádná nálepka není zcela přesná či vyčerpávající.
Jaké jsou vaše plány do budoucna? Připravujete nějaké nové projekty?
Těším se na budoucí aktivity Transmit, protože mi přijde, že jsme v poslední době dosáhli opravdu dobré souhry a vyvinuli přístup ke hraní, který je otevřený a zároveň velmi specifický a silný. S The Necks se stále dostáváme do širšího povědomí a jsme ještě soustředěnější a pevnější v tom, co děláme. A v tvorbě Spill cítím nadějné vyhlídky na další rozvíjení našeho zvuku.
Jak už jsem říkal, poslední dobou hodně hraju na kytaru a snažím se vybudovat si vlastní přístup k tomuto nástroji v kontextu improvizace – konkrétně ve spolupráci s mexickým vibrafonistou a perkusistou Emiliem Gordoou. Chystá se také několik nových nahrávek a v neposlední řadě plánuji složit skladbu pro velký ansámbl. Už mám několik skic. Doufám, že se mi z nich povede něco vytvořit a že mi to poskytne příležitost prozkoumat nová teritoria.
Tony Buck (nar. 1962) je australský bubeník a perkusista, v současné době usazený v Berlíně. Po studiu na New South Wales Conservatorium of Music v Sydney se stal výraznou figurou australské jazzové a improvizační scény a dnes je považován za jednoho z nejkreativnějších současných experimentálních hudebníků. Od počátku osmdesátých let působil v mnoha hudebních formacích, například v Great White Noise, The Necks, Peril, Glacial nebo Transmit. Spolupracoval s umělci, jako jsou Jon Rose, John Zorn, Tom Cora, Keiji Haino, Phil Minton, Lee Ranaldo či Yoshihide Otomo, nebo se skupinou The Ex. V Česku je známý hlavně díky několika vystoupením na festivalu Alternativa (například s Kletka Red) nebo z koncertu projektu Franze Hautzingera Regenorchester XII na festivalu Stimul.