Internet proměnil nejen hudbu, ale i způsob, jakým se o ní píše. Hudební kritici měli dlouho výsadní pozici. Dostávali se k nahrávkám jako první a v nesrovnatelně větším množství než běžní posluchači. Nyní místo kritika zaujal „hudební nerd“, nový typ hudebního publicisty, který vznikl v prostředí fanouškovských blogů.
Zapnout kameru a recenzuje se. Mladý muž jménem Anthony Fantano je možná nejvlivnější hudební publicista současnosti, jeho články ale nenajdete ani v tištěných hudebních magazínech, ani na webových portálech – žádné totiž nepíše. Doménou osmadvacetiletého vegana z amerického Connecticutu jsou videa na portálu YouTube, deseti až patnáctiminutové monology, v nichž s nenapodobitelným entuziasmem každý den recenzuje jednu novou desku. Začal s tím před pěti lety, když dostudoval žurnalistiku a došlo mu, že rádio je médium minulosti. Protože mu ale mluvit o hudbě připadalo přirozenější než o ní psát, postavil se před digitální kameru. Dnes se počet odběratelů jeho kanálu The Needle Drop blíží 350 tisícům, přičemž některé příspěvky mají i půl milionu zhlédnutí. Díky příjmům z YouTube mohl Fantano před dvěma lety přestat pracovat v pizzerii a teď se hudební publicistice věnuje na plný úvazek. Jeho popularita už dosáhla takové míry, že když se v září vydal na přednáškové turné do Austrálie, bylo vyprodané dřív, než nasedl do letadla.
Informace jako fetiš
Jak praví nepsaná poučka vloggingu (videobloggingu), není vůbec od věci vymyslet chytlavé heslo, které v chaosu internetu funguje jako poznávací znamení. A tak Fantano každé vydání The Needle Drop zahajuje slovy: „Tady Anthony Fantano. Nejpracovitější hudební nerd na internetu.“ Čtete správně: „nerd“! Fantano se dobrovolně hlásí k výrazu, který zhruba od šedesátých let označoval asociály s úzce vymezenými a většinou neužitečnými zájmy. Nejprve nálepku dostali příznivci science fiction a pak i první nadšenci do počítačů. V devadesátých letech se nerdi nenápadně začali zbavovali svých stigmat neužitečnosti a Steve Jobs nebo Mark Zuckerberg jsou dnes masmédii uctíváni jako ztělesnění kapitalistického snu o zbohatnutí skrze vlastní píli a získané vědomosti. Více než aspirace stoupat po společenském žebříčku ale nerdy charakterizuje přístup k informacím pojímaným jako čistý fetiš.
Hudební fanoušci nejsou v tomto ohledu o moc jiní než „blázni“ do popkulturních monster, jako jsou Star Trek nebo Dr. Who. Také posedlost žánrovým škatulkováním či raritními diskografiemi kapel vytváří sociální kapitál, který je směnný jen v úzké komunitě. Fantano nicméně slovo používá tak, jak mu rozumíme v internetovém věku, kdy se „nerdem“ stal každý uživatel webu. Vědění se dnes často zaměňuje za informační databáze a vzdělancem se stává ten, kdo s daty dokáže efektivně pracovat.
Generace blogů
Hudební publicisté byli dlouho zvláštní sortou elitářů s přístupem ke stovkám nahrávek, které běžný fanoušek s omezeným rozpočtem nemohl nikdy slyšet. Dříve kritici drželi v rukou klíč k přijetí desky, jenže internet a volné šíření MP3 souborů jim tuto výsadu vzaly. Zhroutil se jejich monopol na informace a zároveň se zmenšil jejich vliv na posluchače a vůbec veřejnost. Když na začátku tisíciletí přišly do módy internetové blogy a na nich zápisky zarytých fanoušků s mnohdy bystřejšími postřehy, než měli publicisté tištění v novinách, začali se profesionálové bát, že jejich éra definitivně končí. Výrazem zmaru bylo fanfarónské gesto publicisty Christophera R. Weingartena, který v průběhu roku 2009 zveřejnil na Twitteru tisíc minirecenzí jako důkaz, že dlouhé texty o hudbě už na internetu nikoho nezajímají. Jenže ani po pěti letech se jeho apokalyptické zvěsti nepotvrdily – webový „tastemaker“ Pitchfork každý den zveřejňuje pět recenzí, které mají více znaků, než mívaly články v tištěných médiích, a portály jako Quietus či Tiny Mixtapes publikují hloubkové analýzy, na které by si netroufla většina elitních autorů Rolling Stone či NME v časech jejich největší slávy. Ostatně ani Fantanovy monology nejsou nejkratší, a přesto je lidé poslouchají cestou z práce. Generace fanoušků z blogů vyzrála, z některých se stali noví publicisté či webeditoři a do psaní a přemýšlení o hudbě vnesli nový impuls.
Zásadní roli v transformaci hudební publicistiky hrála internetová diskusní fóra, která se stala jakýmsi „think tankem“ žánrových komunit i prubířským kamenem teorií. Zde není nic příliš obskurní ani akademické. Tak například portál Dubstepforum výrazně pomohl v šíření undergroundového dubstepu mimo britské kluby, zatímco publicisté jako Mark Fisher či Ned Raggett měli šanci tříbit své teorie o hauntologii, rockismu či poptimismu v příslušných diskusích na portálech ILXor či Dissensus. Nakonec i náš modelový vzor Anthony Fantano je odkojený hádkami na „nerdském“ portálu /mu/, hudební odnoži chatovacího webu 4chan. Stejně jako on se dostala prostřednictvím podobných webů k přemýšlení a formulování názorů o popu celá generace nových publicistů, které kromě nerdského zacházení s informacemi charakterizuje také to, že svůj text pojímají jako příspěvek do diskuse, a ne jako ultimátní a uzavřený názor. I na stránkách webových portálů či papírových magazínů tak publicisté přicházející z diskusních fór píšou tak, jako by stále vedli virtuální polemiku se svými oponenty, příliš je nezajímá hodnocení, a naopak nabízejí nové způsoby, jak o té či oné desce přemýšlet. Typický je také důraz na subjektivitu. Patrný je třeba v tom, že se autoři straní anonymního novinářského jazyka.
Hledám jiný názor
Podobně k textům věnovaným populární hudbě přistupují i čtenáři, kteří nehledají ani tak doporučení, validaci díla či potvrzení svého vkusu, jako spíše originální argumentace či interpretace. „Na internetu je spousta čtenářů, které zajímají názory druhých lidí,“ říká Fantano v letošním rozhovoru pro portál The Vine a dodává: „Diskutoval jsem s několika svými kolegy, kteří se stejně jako já pravidelně ptají svých čtenářů, proč vůbec čtou jejich recenze, a odpověď, kterou dostáváme, je vždycky stejná: Jen hledám jiný názor.“
Práce hudebních publicistů se samozřejmě dramaticky proměnila – dnes může hudební publicista naposlouchat za jeden den stejně desek, kolik jich ještě před dvaceti lety slyšel jeho kolega za měsíc. Díky informacím snadno získatelným přes webové databáze má lepší vhled do souvislostí, nadbytek hudby ale zároveň svádí k povrchnímu poslechu a rychlým soudům. Když Fantano začíná svoji videorecenzi, zpravidla diváky zahltí detailním informačním úvodem o desce, jenž je poplatný nerdské potřebě chrlit a získávat data. Tím se překoná pozice pouhého fanouška, který se obvykle nachází v bezpečném informačním tunelu. Jenže holé informace samy o sobě recenzi nevytvoří. Jde o jejich napojení na širší kontext a také o formulaci názoru, který je sice subjektivní, ale nesklouzává do „pocitového onanismu“ nové žurnalistiky. Fantano obojí zvládne v dalších dvou třetinách svého příspěvku, kde se z nerda transformuje v publicistického supernerda. „Pokud jste desku sami slyšeli, co na ni říkáte? Líbila se vám, nebo nelíbila a proč?“ loučí se Fantano na závěr své videorecenze a vyzývá tak diváky, aby se pustili do nekonečné diskuse v komentářové sekci.
Autor je hudební publicista.