Fotografie jako trauma

Zabýváte se poměrně širokým okruhem témat: historiografií, teorií fotografie i současným uměním. Jak jste se vlastně stala historičkou umění?

Při pohledu zvenku se může zdát, že se jedná o různá témata, z mého pohledu jsou však velmi těsně provázaná. Na vaši otázku bych stručně odpověděla asi tak, že jsem nebyla dostatečně talentovaná, abych se mohla stát umělkyní, ani jsem neměla povahu na to, abych se plně věnovala filosofii. Filosofové spolu vedou nekonečné diskuse a někdy jsou i poměrně agresivní, navíc tomuto oboru výrazně dominují muži. Abych to upřesnila: nejprve jsem vystudovala filosofii, potom jsem pokračovala dvouletým studiem zaměřeným na kantovskou estetiku. Po absolutoriu jsem se rozhodla vydat jinou cestou. Napsala jsem do Warburgova institutu v Londýně, kde mi jako ideálního školitele disertační práce doporučili historika umění Michaela Podra. Jak se později ukázalo, měli pravdu. Při studiu formování dějin umění jakožto vědecké disciplíny a samostatného oboru se mi tehdy hodila znalost německého idealismu. Zároveň jsem měla možnost navštěvovat přednášky Petera Wollena věnované sémiotice filmu a filmovým narativním strukturám. Wollen mě také představil umělkyni Mary Kelly. A abych mohla psát o jejím nejdůležitějším „work in progress“, začala jsem se věnovat psychoanalýze a feminismu. Paralelní zájem o historiografii, současné umění a teorii mě tedy provází od samého začátku.

Ve své disertační práci jste se zabývala Aloisem Rieglem, jednou z klíčových postav kunsthistorie. Čím vás tato osobnost spojená s vídeňskou školou zaujala?

Michael Podro o Rieglovi psal ve své ­knize Kritičtí historikové umění – objevuje se tam vedle Panofského, Wölfflina a Warburga. Vlastně si nejsem jistá, proč jsem si vybrala právě Riegla. Na jeho textech se mi líbilo, že se v nich setkával velmi precizní popis uměleckých děl se širokým filosofickým rozhledem. Zaujala mě také myšlenka, že se umění podílí na rámování našeho vztahu ke světu a že tento vztah nemá stálý charakter, nýbrž je výrazně proměnný. Co mě hluboce oslovilo, bylo pojetí „pozornosti“ jakožto způsobu pojímání světa, který nepostrádá etický rozměr. Tato „pozornost“ je v zásadě příbuzná jiným typům vnímání, s tím rozdílem, že postrádá ego. Pojem Riegl poprvé použil ve své knize o holandském skupinovém portrétu, kde jej uplatňuje při popisu typicky holandského chování, které je dokonalým protikladem akce a vůle, jež charakterizují chování italské. Chtěla jsem při psaní disertace a následně také knihy uplatnit i psychoanalýzu a současnou teorii. Motivovalo mě k tomu to, že Riegl stejně jako Freud a představitelé francouzského poststrukturalismu byl obeznámen s německou filosofickou tradicí – s Kantem, Hegelem, Schopenhauerem, Nietzschem a Heideggerem.

Co může psychoanalýza nabídnout dějinám umění?

Jak jsem už řekla, můj zájem o psychoanalýzu byl zpočátku spojen s feminismem. Stejně jako řadu dalších i mě ovlivnily texty filmových teoretiků, v čele s Laurou Mulvey. Kritika západního umění a mužského pohledu mi ale připadala příliš zjednodušující. Proto jsem psychoanalýzu a politické aspekty sexua­­lity vyměnila za Freudovy texty o smutku, melancholii a pudu smrti. Zásadně mě v tomto ohledu ovlivnila Barthesova Světlá komora. Tímto způsobem jsem se ostatně také oklikou dostala k fotografii a teorii fotografie. Napsala jsem tehdy článek nazvaný Co je to fotografie?, který měl jistý ohlas. Doložila jsem v něm, jak moc byl Barthes při psaní své knihy ovlivněn Lacanovými přednáškami, vydanými následně jako Čtyři základní koncepty psychoanalýzy, v nichž je zase patrná Lacanova četba Freuda a studie Mimo princip slasti. Měla jsem hodně ráda některá surrealistická díla, zejména Bretonovu Nadju a Šílenou lásku, a překvapilo mě tehdy, že Lacan byl za mlada součástí surrealistického okruhu. Mým cílem nebylo ani tak přinášet do dějin umění metodologii spojenou s psychoanalýzou, ale spíš věnovat pozornost tomu, co v umění záviselo na pochopení psychoanalýzy.

Jak zmiňované přístupy ovlivňují váš pohled na současné umění?

Jak jsem už zmínila, když jsem poprvé psala něco o současném umění, týkalo se to díla Mary Kelly, v němž se snoubí umění, feminis­mus a psychoanalýza. Myslím, že to předznamenalo můj další vývoj – zajímají mě přemýšliví umělci, a to i přesto, že nemám ráda vyspekulované umění, které záměrně popírá estetickou kvalitu. Aby bylo jasné, co tím myslím, zmíním se krátce o tom, na čem aktuálně pracuji. Dlouho jsem chtěla napsat knihu o využití indexového znaku v umění, například o analogové fotografii, odlitcích, frotáži a dalších postupech, ale nechtěla jsem uplatňovat čistě formální přístup. Proto jsem se rozhodla při psaní o uměleckých dílech, která vznikají jako stopy něčeho, pracovat s po­jmy, jako jsou trauma a paměť. Například fotografie je často spojována s traumatem – jak ostatně ukazují ve svých textech Walter Benjamin nebo Roland Barthes. Automatický proces, objektiv fotoaparátu a citlivá vrstva filmu zaznamenávající nahodilé detaily, jichž si není vědom ani ten, kdo fotoaparát ovládá – to vše poukazuje na možnou analogii fotografie a traumatu.