Pokoj pro pány

„Křehká, krásná, nenápadná (ale důležitá!) výstava, radost pohledět.“ Těmito slovy zakončil Josef Vomáčka svou recenzi na výstavu, kterou Pavel Vančát připravil pro Galerii Fotograf. Nemůžu než souhlasit, těžko lépe formulovat dojem, jaký výstava udělá na každého příchozího muže. Kurátor využil galerijního prostředí k vytvoření ideálního pánského pokoje, na jehož stěnách se prostřednictvím obrazů, většinou fotografií, zpřítomňuje množství krásných žen. Proč je ale Vančátova Tichá žena v tolika případech nahá? Při vstupu do galerie, zvlášť když se na výstavu díváme očima ženy, těžko zachováme vážnou tvář. Jen kvůli postarším pánům, kteří fotografie krásných „tichých“ žen jistě ocení, koneckonců stejně jako dnešní třicátníci, ale asi výstava nevznikla. Tyto lehce erotické fotografie žen totiž především vypovídají něco o době, v níž se zrodily.

Dovolená touha

V šedesátých letech se otázka přijatelnosti fotografického aktu stala předmětem diskuse na stránkách fotografických časopisů (například Revue fotografie nebo Československé fotografie). Řešilo se, „zda budou ženy krásné i v komunismu“. Z dnešního pohledu působí tyto texty sice poněkud směšně, patrně ale významně přispěly k otevření tématu zobrazování nahého těla ve fotografii. Tehdy se mluvilo o „aktech“, což většinou automaticky znamenalo zobrazení nahé ženy. Ostatně, když Ján Šmok ve své obsáhlé knize Akt vo fotografii (1969) reprodukuje až na jedinou výjimku pouze ženské akty, odůvodňuje toto výrazné zúžení tématu velice přesvědčivě: „Okrem všeobecných dôvodov existuje však i celkom špeciálny dôvod, prečo mužský akt z fotografie vymizol. Ak položíme bokom hľadiská erotické a symbolické, zostanú iba hľadiská tvarovo-estetické. V tomto smere má mužské telo neprekonateľný defekt. Sú to vlastné pohlavné orgány.“ Proti tomu lze těžko argumentovat. Pokud si na jiném místě Šmok postěžuje, že „na Západe sa dnes eroticky orientované zobrazovanie ženského tela rozšírilo do takých rozmerov, o akých sa nám ani nesníva“, má to z pohledu tehdejší ideologie samozřejmě menší háček, na nějž o pár let dříve upozornil Miroslav Kubeš, když napsal, že měšťácké úpadkové umění „z nejušlechtilejšího lidského citu a z nejkrásnějšího lidského objektu učinilo obchod, předmět zisku“.

V době, kdy dogmatické ztotožnění aktu s pornografií bylo už minulostí, dalo prostředí normalizačního Československa vzniknout neobyčejnému počtu romanticky laděných fotografií, jejichž erotičnost byla sice už trpěna, nicméně zřejmě stále vzbuzovala zvláštní mrazení v zádech. Vyfotografované nahé ženské tělo se nestalo předmětem zisku, ale především tolerovaným objektem touhy.

Bázlivá nestydatost

Na výstavě není ani jedno dílo z porevoluční doby, zároveň se přehlídka vrací nejdále do padesátých let. Chybějí tu barevné fotografie. Tichá žena je šedivá, stejně jako normalizace, během níž většina vystavených prací vznikla, a za svou zdánlivou bezelstností záměrně skrývá řadu kontroverzních náznaků. Několik málo Chlapů dvojice Lukáš Jasanský – Martin Polák tu mezi množstvím dívek, jak je zachytili Taras Kuščynskyj, Rostislav Košťál, Miroslav Stibor a další, působí dokonale osaměle, bezradně a nemotorně. Pokud je výstava „politicky i esteticky nekorektní“, jak kurátor uvádí hned v první větě tiskové zprávy, je neslušná především vůči mužům, kteří z expozice vycházejí jako nesebevědomí voyeurové.

Autorka je historička umění.