Co se děje v jednom z metalových subžánrů po třech dekádách? Vládnou mu ještě ostré kytary, zvířecí řev, obrácené kříže a démonické nápisy připomínající sršení elektrických výbojů? Odpověď je dvojí. Za prvé: styl absorbuje nové polohy, inspiruje se ambientem, taneční hudbou i folklorem. Za druhé: z klišé se stalo retro.
Na letošní superúplněk 10. srpna připadlo výročí násilné smrti kytaristy slavné norské blackmetalové skupiny Mayhem, který vystupoval pod jménem Euronymous. Jeho vraždu spáchal neonacista Kristian Vikernes alias Varg (Vlk), stojící za dodnes vlivným blackmetalovým projektem Burzum (Tma). Label Hospital Productions postindustriálního producenta Dominicka Fernowa, známého díky projektům Prurient nebo Vatican Shadow, pro tuto příležitost připravil vzpomínkový koncert. Drew Daniel z experimentálního dua Matmos vydal album Why do the Heathen Rage? (Proč pohan zuří?), složené ze svérázně pojatých blackmetalových hitů. Dánský projekt Myrkur (Tma) vydává desku, která v mnohém navazuje na „blackmetalovou trilogii“ dnes již nadžánrové kapely Ulver (Vlci). V Praze zatím odehrála koncert americká skupina Deafheaven, která na loňské desce Sunbather spojila blackmetal se shoegazeovou rytmikou, screamem a postrockovou gradací, pro kterou se u nás kdysi vžil příměr „uspatzabít“. Za takovou všežravost si vysloužili označení „blackgaze“ a „hipster metal“. Podobné odsudky ze strany skalního blackmetalového publika míří od počátku i na „transcendentální blackmetal“ skupiny Liturgy, která se letos dočkala reunionu.
Kartáč, sypačka, vraždy a rasismus
Blackmetalová mytologie má nespočet větví – podobně jako charakteristické ornamentálně roztřepené písmo Christopha Szpajdela, nazývaného také „Lord of the Logos“, který vytváří loga stovkám kapel všech metalových subžánrů a který blackmetalové estetice doslova dodal obrysy. Charakteristicky rozvětvený, paprskovitý design, jenž programově znemožňuje čitelnost, souzní se základem blackmetalového zvuku. České slangové výrazy jako „kartáč“ a „sypačka“ vystihují okamžiky, kdy se frenetická kytara, basa i bicí slévají v jeden valivý hluk, příslovečnou zvukovou kouli. Pokud jde o tematickou stránku, black metal a jeho hudební i vizuální kód se dnes emancipují od tvorby inspirované vypalováním kostelů, vraždami a rasistickými výlevy (Varg Vikernes byl opět zatčen, mimo jiné za sympatie k Andersi Breivikovi).
Americká blackmetalová skupina Wolves in the Throne Room na nové ambientní desce Celestite nicméně ukazuje, že zmíněnou „zvukovou kouli“ lze uválet, řečeno slovy českých Master’s Hammer, i „bez těch zvířecích zvuků“ a ostatních stereotypů zapouzdřené scény, která bývá podle typického černobílého malování na obličeji posměšně nazývána „panda metal“. V rozhovoru pro Fact Mag se Aaron Weaver z Wolves in the Throne Room vyznal z lásky k dystopické atmosféře detroitského techna. Zvuk syntezátorů použitých na albu prý byl navíc ovlivněn i teplotou a vlhkostí v domácím nahrávacím studiu, což jsou veličiny, s nimiž pracuje i technoexperimentátor Rod Modell alias Deepchord/Echospace.
Kolem sloupu singularity
Nabízí se srovnání s Liturgy, kteří se ve svém konceptu frenetického„burst beatu“ rovněž inspirovali nejextrémnější taneční elektronikou, jako byly gabba a speedcore. Wolves in the Throne Room ovšem vyšli z vlastních pokusů – při mícháni nahrávky si všimli, že jindy neúnosně tvrdá kytara bez podpory bicích zní jako uklidňující newage muzak. Jejich nové album Celestite je ryze ambientní, a přesto funguje jako vypouklý zrcadlový odraz předchozí desky Celestial Lineage (2011). Symfonická kvalita kytarových riffů je usměrněna a převedena do syntezátorových ploch. Slyšíme ozvuky filmové hudby Cliffa Martineze, odkazy na mystický drone Sunn O))), patrná je i Weaverova záliba v produkci labelu Sublime Frequencies, který vydává tradiční hudbu. Že má tvorbu Wolves in the Throne Room rád i Forest Swords, který svou poslední desku údajně nahrál na posedu, se pak zdá skoro stejně samozřejmé jako obliba Burzum u bratrů Weaverových, kteří ovšem pohrdají eklekticky satanistickým a kryptofašistickým „pohanstvím“.
Takto rozvinutý kontext ukazuje, že důležitější než dvojšlapka na setrvačník je pro Wolves in the Throne Room širší záběr a trvalá udržitelnost. Skutečnost, že skupinu tvoří bratři žijící v samoživitelské komunitě v lesích poblíž washingtonského města Olympia, je důležitá i pro hudbu. Předobraz současných snah Wolves in the Throne Room tak můžeme vidět třeba v cyklické kompozici projektu Burzum z alba Filosofem (1993), nazvané Rundgang um die Transzendentale Säule der Singularität (Okružní cesta kolem transcendentálního sloupu singularity). Vizi „nekrosoundu“, záměrně špatné produkce, nestravitelné pro „zkaženou společnost“, odpovídala pokoutní kazetová distribuce a žádné koncertování (vzhledem k tomu, že si Varg Vikernes odpykával trest za vraždu, je to pochopitelné). Obal Filosofem je sestavený z bukolických kreseb Theodora Kittelsena, norského Mikoláše Alše, přetvářejícího lidové motivy a severské báje do podoby fetišů.
Běsnění při měsíčku
Na podobný obraz mohla narazit i Myrkur, nová akvizice metalového labelu Relapse Records. Scény z promo videa této hudebnice jsou postavené právě na odkazech ke krajinomalbě z přehledové knihy severských modernistů, jíž hudebnice listuje. Bílé šaty a pokoutní interiérové záběry upomínají na voyeurské malby Willhelma Hammershoie, do nichž se vloudil Fender Jaguar. Záběry zarámované krajiny doprovází voiceover sdělující moudra jako: „Cítím, že příroda je hlavním důvodem, proč black metal vůbec existuje. A stejně tak všechny druhy čisté hudby, která vychází z čistého místa.“
Myrkur tak usedá na rozdrásaný divan vedle blackmetalových solitérů, jakým byl třeba Xasthur, tedy americký hudebník Scott Conner, dnes působící pod jménem Nocturnal Poisoning, který se koneckonců na Vikernesův „necrosound“ explicitně odvolával. Zrnité lofi v jeho tvorbě, vrstvené často prostřednictvím analogového čtyřpásmového magnetofonu, představuje zvukovou kvalitu samu o sobě. Takové pojetí bylo vlastní i tvorbě norských Ulver, kteří spojují metalová východiska s vážnou hudbou a ambientem a kvazilidové nápěvy kombinují se zvukovou radikalitou. Na Nattens Madrigal (1997), vrcholu jejich „blackmetalové trilogie“, kytara a bicí splývají v jeden superúplněk a lykantropické běsnění v ostrých střizích střídá ambientní útlum. Pověst o nahrávání v lese při měsíčku se na tento radikální zvukový „gore“ nalepila snadno.
Podobná atmosféra vládne i českým projektům vzešlým z hardcoreu a proklamativně anarchistických pozic. Projekty jako Marnost nebo Pustina kreativně přeznačují kryptonacistickou estetiku. Pravá černota podle nich ovšem nevězí jen v zapatistické kukle, ale také v přírodě. Pustina na své demokazetě Předtucha nadcházející zimy (2013) přišla se ztvárněním stejnojmenné básně Josefa Váchala z jeho knihy Šumava umírající a romantická. Název projektu odkazuje na opuštěnou šumavskou osadu Pustina, v jejímž okolí skupina původně dokonce plánovala nahrávat. Marnost zase sází na jednorázové studiové běsnění a rehabilitaci obrazů S. K. Neumanna ze sbírky Satanova sláva mezi námi: „Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou (…) a hrdým gestem odmítl jsem akklimatisovat se.“
Autor je příležitostný blackmetalista.