Soudobí hudební tvůrci dekonstruují i takové žánry, jako je taneční styl trance. Z toho je patrné, jak těsně dnes experimentátorství přiléhá ke konzumu a kýči. Italský producent Lorenzo Senni zbavuje trance schopnosti vzbuzovat v tančícím davu euforii a místo toho se soustředí na hru se strukturou a oddalováním slasti.
Donedávna existovala jen jedna opovrhovanější věc, než je blyštivá diskotéková móda spojená s žánrem trance. A sice samotný zvuk tohoto stylu. Trance kloubí jednoduchý, extrémně rychlý taneční rytmus se stadionovou pompou a fatálně sladkobolnými či naopak euforickými melodiemi. Milánský hudebník Lorenzo Senni zkoumá, jak stav transu v tranceové hudbě funguje, a vysmívaný styl převádí do nových radikálních podob.
Pointilistický čas
Spíše než ze sentimentu přistupuje Senni k tranceové produkci skrze její technologickou základnu. Používá syntezátor Roland JP8000 s jeho rozkladným efektem, známým jako super saw wave, tedy „pilová vlna“. Tento efekt dal vzniknout arpeggiovanému euforickému zvuku, pro trance tak charakteristickému. Senniho však zajímají ve struktuře této stále populární stadionové elektroniky ne zcela obvyklé prvky. Pro trance je typický takzvaný buildup, chvíle před klimaxem, moment plný euforie, kdy „jdou všechny ruce nahoru“ v očekávání předělu, který musí zákonitě přijít po melancholickém zasnění. Jenže vykoupení v podobě úderů kopáku v čtyřčtvrtečním rytmu v Senniho případě nepřichází. Nezajímá ho dokonale synchronizovaná klubová hudba stojící na DJském programu Traktor nebo kontrolerech Pioneer CDJ – tedy na technologiích, které určují zvuk elitních žánrů globální klubové hudby, jako jsou vogue, baltimore nebo Jersey sound.
Cílem milánského experimentátora není posluchače potěšit – efekt „pilové vlny“ pojímá prostě jako výchozí zvukový materiál. Slast je programově oddalována a kontinuita narušena v zájmu vize „pointilistického trance“. Hudební kritik Alexander Iadarola tento pojem srovnává s takzvaným pointilistickým časem polského sociologa Zygmunta Baumana. Pointilistický čas je charakterizován množstvím zlomů a diskontinuit, „nekonečných okamžiků“ beroucích na sebe podobu incidentů, událostí, nehod, příhod.
Hudba k hraní si na boha
Senni založil vlastní label Presto!? Records, v jehož katalogu najdeme subtilní futuristický dancehall Palmistry nebo třeba dvojici Gatekeeper s jejich fantasmagorickou „psytranceovou operou“ Young Chronos (2013). Album, na jehož obalu je řeka času od „polského Kristiána Kodeta“, výtvarníka Jaroslawa Kukowského, bylo oficiálně k dostání v digitální podobě na serveru Pirate Bay a v edici „USB žetonů“. Obal i samotná digitální relikvie odpovídají vizuálnímu kódu psytranceového stylu, který jako by pocházel z fantasy paperbacků pro předplatitele časopisu Pevnost. Mix midi elektroniky z pozdních devadesátých let a apokalyptických sborových vokálů připomíná soundtracky ze strategických počítačových her, v nichž vedle breakbeatu hrál dramatizující roli často i trance. Tyto opulentně zaranžované soundtracky byly v aktuálním čísle magazínu Electronic Beats popsány jako „hudba k hraní si na boha“. Gatekeeper spolupracovali s umělcem Taborem Robakem na videohře EXO, kde se osobní perspektiva mění v transpersonální trip vizualizacemi světa, v němž příroda člověku vrátila úder.
Subžánr psytrance bývá spojován s kulturou přírodních openair parties, komerčním mytizováním „tribální“ stylizace a hrou s new age ezoterikou. Vychází ze vzpomínek na hippie utopii západoindického státu Goa. Od poloviny osmdesátých let se zde z komunitních rave parties pod širým nebem formovala soundsystemová kultura. DJská diaspora devadesátých let pak přinesla na západní elektronickou scénu zvuk zpětně označovaný jako Goa trance. Později zarezonovaly ozvěny této utopie blogosférou v podobě mutujících stylů dnešní postsubkulturní doby. Technologické nástroje coby „druhá příroda“ nacházejí obraz v mikrotrendech typu plantwave. Stavy mysli změněné designérskými drogami, tribální tetování a eurotranceové edity new age motivů charakterizují například nedávnou nahrávku PAN (2014) estonského producenta Music for Your Plants. Stále relevantní je i loňská kompilace Trancework. Zde se trance miléniových hvězd typu Paula Van Dyka, Alice Deejay či ATB střetává se stylem, který má rovněž specifický vztah k závratnému tempu a opakování – s footworkem současného internetového ghetta.
Senniho produkce vychází z prostředí italského elektronického undergroundu, je však poučená kulturou „inteligentní taneční hudby“ a „click’n’cuts“ nultých let. Jako své východisko Senni zmiňuje mikrosamplingové knowhow dostupné na online diskusích. Přiznává také vliv dua EVOL, které zkoumalo dynamiku raveu prizmatem takzvaných hoover sounds, tedy „vysávacích zvuků“, řazených za sebou. Efekt se v mnohém podobá dojmům ze Senniho hudby. Vytoužená závrať z účinků MDMA, drogy neodmyslitelně spojené s ravem, se mění v nekonečný „nájezd“. Manifestem pointilistického tranceu je Senniho album Quantum Jelly (2012), vydané na vídeňském kultovním labelu Editions Mego.
Volání sebe sama
Na konci loňského roku Senni vydal v edici vydavatelství Boomkat desku Superimpositions, na níž svou metodu pointilistického trance vycizeloval do nevídaně chytlavých podob. Zatímco Track PointilistiC rozkládá harmonii do extrémního ohybu a zlomu, frenetická titulní skladba Superimpositions naopak nechává tranceový buildup vyznít téměř v nemanipulované podobě, podobně jako to Senni předvedl v jediných dvou mixech, které kdy připravil, pojatých coby ukázkové „odhalení podmínek vzniku“. Senniho metoda se dá s nadsázkou popsat jako zkoumání centra žánru skrz jeho periferii. V tomto smyslu lze nejvýraznější paralelu k Senniho tvorbě nalézt v pátrání po nevědomých stopách smrti raveu, které bývalý techno a drum’n’baseový DJ Lee Gamble prováděl na albu příznačně nazvaném Diversions 1994–1996 (2013; viz A2 č. 13/2013).
Na obalu Senniho Quantum Jelly, prvního alba pointilistického tranceu, vidíme výsek z řady stupňovitě vyskládaných japonských běžeckých bot Asics – respektive dílo Steps of Recursion (2011) vizuálního umělce Anne De Vriese. Modely tenisek i reprezentace díla se mění, pohybují se mezi formátem jpg a prostorovou galerijní instalací na modulární chromové kostře. Stupně rozteklých bot tvoří jakýsi zpětný chod ve smyčce. V matematice rekurze znamená definování objektu jím samým či „volání sebe sama“. Steps of Recursion tak mohou fungovat jako reprezentace Senniho analytického napínání sebepožírající „pilové vlny“. Podobně jako pilová vlna funguje v grafických programech, opakuje se donekonečna i lineární struktura pointilistického trance.
Teoretik a kritik Simon Reynolds – zjevně po předávkování Estetikou mizení Paula Virilia – v roce 1992 ve svém článku Technical Ecstasy referoval o britském hardcore technu jako o „nekonečném sledu apokalyptických teď“. Taneční hudba s neúprosným počtem repetitivních úderů za minutu v jeho pojetí představovala jakýsi soundtrack k Viriliovým tezím o „změně extenzivního času historie na intenzivní čas krátkodobosti bez historie“. V Senniho Superimpositions pocit transu kvůli nekonečnému počtu nových začátků nikdy nedojde naplnění. Význam superimpozice tkví v překrytí už existujícího obrazu novým. DJ Tiësto znovu a znovu vzpíná ruce k nebi nad bouřícím davem věřících.
Autor je kulturní referent.