Víceméně vím, co číst

1. Sledujete současnou zahraniční literární kritiku a publicistiku? V jakých médiích? Co vás v poslední době zaujalo?

2. V čem podle vás spočívá hlavní rozdíl mezi literární kritikou českou a zahraniční – ať už se jedná o tradici nebo o její současnou podobu?

Tomáš Dimter

(germanista, překladatel a literární redaktor)

1. Pravidelně sleduji německou a rakouskou kulturní publicistiku. V případě německé literární kritiky mě pokaždé překvapí míra zaujetí recenzovaným dílem a prostor, který je knize věnován. V Rakousku je to podobné jako u nás. Literární noviny Volltex mají slušné texty, ale každodenní literární publicistika má stejný charakter jako ta naše. Německá literární deníková kritika je rozhodně důkladnější a názorově vytříbenější, ne však hnidopišská. V poslední době mě zaujala objemná a objevná kniha Diedricha Diederichsena o populární hudbě Über Pop­Musik. Jde o fenomenální interpretaci popu, která dalece překračuje hranice hudebního žánru a představuje vlastně interpretaci současného světa.

2. Těžko říct. Literatura a kultura obecně jsou na okraji zájmu veřejného, politického i společenského. Pravidelně se sice objevují snahy o náročnější literární či kulturní kritiku, ale jde především o exkluzivní texty pro exkluzivní publikum. Do značné míry za to mohou i sami recenzenti, kteří nejsou schopni prezentovat umělecké dílo jako něco, co pomáhá otevírat nové světy. Ale třeba právě tohle nikoho nezajímá.

Pavel Kořínek

(bohemista)

1. Sleduji především dění v anglojazyčném prostoru. O sobotách tak procházím víkendovou přílohu The Guardian Review a čas od času se snažím nahlédnout i do dalších literárních příloh britských a amerických deníků. Nedocenitelným každodenním zdrojem jsou mi ale i nejrůznější blogy a knižní servery – od těch zaštítěných tištěnými periodiky, jako třeba Page Turner časopisu New Yorker, přes internetové časopisy vytvářené širšími redakcemi, jako je například The Millions, až po nutně nevyvážené, ale informačně bohaté projekty zaťatých jednotlivců, což je případ webu The Literary Saloon.

2. Při sledování recenzní praxe v anglojazyčném denním tisku si znovu a znovu uvědomuji, jak moc je pro tamní literární scény prospěšné, že jejich všeobecná periodika na kulturní publicistiku nerezignovala, že jim stále stojí za to snažit se texty o knihách a knižní kultuře připravovat pečlivě, a nenechávají proto literaturu pouze na bedrech znuděných rutinérů s chorobnou zálibou v Jo Nesbøovi.

Martin Pokorný

(anglista, překladatel a esejista)

1. Na internetu sleduji hlavně knižní přílohu The New Republic a Boston Review. Coby předplatitel jsem od London Review of Books přešel k Times Literary Supplement.

2. Odpovím historkou: Frank Kermode se, jak známo, řadí mezi vůbec nejvýznamnější literární teoretiky 20. století. Zemřel po dlouhé nemoci 17. srpna 2010. Recenze z jeho pera vyšly v London Review of Books, kam přispíval dlouhodobě, během roku 2009 čtyři­krát a během roku 2010 v číslech z 28. ledna, 25. března a 13. a 27. května. Nejedná se přitom o nějaké zastřené vzpomínky, ale o skutečné recenze. Myslím, že v Česku schází více Kermodů.

Jovanka Šotolová

(překladatelka a zakladatelka internetového portálu iLiteratura.cz)

1. Kritiku sleduji, ale ne úplně systematicky a pravidelně, spíš nárazově. Čtu francouzské literární časopisy, literární přílohy velkých deníků, někdy i švýcarských a belgických, literární portály a okrajově i čtenářské blogy.

2. Myslím, že markantní rozdíl je v kvantitě textů, v tom, kolik prostoru se literatuře dostává. I když se ve francouzském literárním prostředí často mluví o tom, že určitá média jsou zaměřená jen na určitý okruh autorů, anebo že reflexe literatury a kultury obecně je propojena s politickým a podnikatelským zákulisím, pořád lze najít i periodika a publicisty, kterým lze věřit, s jejichž názory se dá počítat. Mám také pocit, že francouzská kritika je k autorům shovívavější. I když třeba prohlásí nejnovější autorovu knihu za slabší ve srovnání s předchozí tvorbou, málokdy určité dílo strhají všichni unisono, jak se to stává u nás i leckterým spisovatelům zvučných jmen. Řekla bych, že se kritici nebojí negativně vymezit, pokud je to opravdu třeba, ale také se nezdráhají chválit. Někdy možná vychvalují až moc. Celkově bych frankofonní články o literatuře vyhodnotila jako kvalitní, psané s přehledem, prozrazující kritikovu kvalifikaci. Ale možná je tento můj dojem ovlivněný i tím, že pokud jde o kritiku, už předem víceméně vím, co číst a komu věřit, a nezdržuji se články s mizivou výpovědní hodnotou. Snad není od věci upozornit ještě na francouzskou Wikipedii, která v posledních letech učinila obrovský skok a stává se skutečně cennou a hlavně dostupnou encyklopedií. Francouzské literární prostředí také není zanesené stále znovu recyklovanými nakladatelskými anotacemi – jak to vidíme na českém internetu, kde tutéž anotaci najdete nejen na webu nakladatele a stránkách knižního e­shopu, ale i na různých portálech, kde jsou tyto textíky podsouvány návštěvníkům jako reflexe knižní tvorby.

Alena Machoninová

(rusistka a překladatelka)

1. K mé každodenní ranní četbě patří webové stránky kulturně­-společenského projektu Colta.ru, jejichž součástí je také oddíl o literatuře. Na celém projektu, který existuje převážně díky čtenářským darům, je fascinující především úporná důkladnost, s níž se autoři zabývají svými tématy. Například už téměř rok vycházejí podrobné články věnované památce básníka, překladatele a kritika Grigorije Daševského a podobně rozsáhlý materiál byl publikován také o básnířce a obránkyni lidských práv Natalii Gorbaněvské. Colta.ru rovněž soustavně zveřejňuje texty ukrajinských prozaiků a básníků reflektující tamní aktuální dění. Podobný záběr má také druhé médium, které mi pomáhá orientovat se v ruském literárním dění, a to rádio Svoboda, konkrétně pořady Dmitrije Volčeka, Ivana Tolstého, Alexandra Genise a Solomona Volkova, které jsou často strhující a vždy přesvědčivé, neboť sami autoři jsou svými tématy mnohdy až obsedantně zaujati.

2. Za zásadní rozdíl mezi ruskou a českou literární kritikou a publicistikou považuji asi právě onu zmíněnou zaujatost. V té české často postrádám jakýkoli autorův zájem o téma, o němž píše. Jako by snad ani literaturu neměl rád a vnímal psaní o ní pouze jako prostředek seberealizace. Jako by docela zapomněl, že píše hlavně pro čtenáře, že ho má pro svou věc nadchnout (daleko spíše než mu ji zhnusit). Proč vůbec psát o knihách, které nakonec ohodnotím na padesát procent?

Lucie Zakopalová

(polonistka a překladatelka)

1. Sleduji především polskou kritiku, ovšem nevýběrově a nesystematicky, nejčastěji v elektronické formě a velmi často díky doporučení polských známých nebo jejich upozornění například na Facebooku. K literárním časopisům v papírové formě se v současné době – především z časoprostorových důvodů – bohužel dostávám jen občas.

2. Opět můžu hodnotit především polskou kritiku. Současná situace není příliš vzdálená českým poměrům – papírovým časopisům ubývají čtenáři i síly, texty jsou stále kratší a času na reflexi méně. V porovnání s devadesátými lety, ale i s obdobím na přelomu tisíciletí, je to výrazný rozdíl. Poláci ale mají a vždycky budou mít oproti nám jednu výhodu: je jich víc a ve všech oborech tak přirozeně existuje větší konkurence. Navíc tradice kontaktu se zahraničím nebyla přerušena ani za komunismu. Například vliv angloamerické kritiky je stále velmi silný. A navíc, Poláci se umějí hádat mnohem lépe než Češi. Ostrých literárních polemik je více a pronikají i tam, kam u nás kultura už takřka nevstupuje – například na stránky deníku Gazeta Wyborcza, jednoho z největších v Polsku. Nedávno právě zde probíhala diskuse o současné poezii.

Marta Pató

(hungaristka a bohemistka)

1. Literární kritiku vyhledávám spíše cíleně, bez ohledu na to, zda je současná nebo minulá. Snažím se ale sledovat aspoň některé zahraniční tištěné literární časopisy. Asi nejdůkladněji čtu bratislavský čtvrtletník WLS (World Literature Studies). V poslední době mě zaujalo číslo budapešťského časopisu Helikon věnované české dekadenci. A pokud jde o kritiku, zarazila mě zoufalá snaha tvůrců maďarského digitalizovaného časopisu Nyugat najít a publikovat ženskou autorku, která by jim vyhovovala.

2. Jako celek to nedokážu porovnat. Nedávno mě zaujal bonmot maďarského spisovatele Ference Barnáse na účet budapešťského literárního provozu: „Maďarská literatura je charakteristická intenzivním literárním životem, méně již samotnou literární kvalitou.“ Intenzivní společenský a spolkový život, který se pak promítá do různě profilované časopisecké produkce, je pro Maďarsko jistě typický. Výsledkem je na jedné straně rodinné, na straně druhé ale také málo otevřené prostředí, které se někdy tak trochu dusí ve vlastní šťávě. Nechci však posuzovat, do jaké míry je to srovnatelné s prostředím českým.